Věra Tučková

„Pak mu povolili, z Pardubic najednou přišlo povolení, že mu můžeme přivézt svetr a teplé ponožky, což nás hrozně překvapilo, protože oni nikoho nikam nepouštěli. Tak já jsem to [svetr a ponožky] sebrala a jela do Pardubic a přijela k věznici, byla tam taková železná vrata, tak jsem zazvonila. Otevřeli mi dva estébáci a co chci. Říkala jsem jim, že jsme dostali povolení tatínkovi přivézt balíček. Zavřeli dveře a za chvíli se vrátili a řekli mi, že mám jít dál. Šla jsem k veliteli věznice a dala mu balíček. Ptal se mě, jestli jsem někde u někoho byla. Řekla jsem, že jsem s nikým nemluvila, že jsem přijela a šla rovnou tam. Říkal mi, že tatínek je druhé dveře od jeho dveří. Prosila jsem ho, aby mi ho ukázal alespoň kukátkem. Říkal: ‚Já nemůžu, mám to přísně zakázané!‘ To byl velitel věznice. Říkala jsem, že jsme tatínkovi nechali vyfotografovat jeho vnoučata a poslali mu to, jestlipak je dostal? Otevřel psací stůl, vytáhl fotografii a ukázal mi ji. Říkala jsem: ‚A vy jste mu ji nenechali?‘ A on řekl: ‚Ne! Jenom jsme mu ji ukázali a nesmí ji mít.‘ A zase ji zastrčil zpátky do stolu.“

„Říká mi: ‚Urna vám vydána nebude, protože vašeho tatínka chodilo poslouchat pět set lidí každou neděli odpoledne, a někdy i šest set, a měl protistátní řeči.‘ Já ale nevím jaký, to neřekl. ‚My vám nemůžeme povolit, abyste ho dali někam do hrobu, protože by se tam nosily kytice a věnce.‘ Říkala jsem: ‚To se bojíte mrtvého?‘ Na to mi vůbec neodpověděli a vyhodili mě. Takže jsem šla. Urnu jsme nedostali, kam ji dali, nevíme. Dnes se sestrou o tom přemýšlíme a říkáme, že tatínek v rakvi asi vůbec nebyl. Že rakev byla zapečetěna a oni ho zahrabali někde ve Valdicích a nám dali jen prázdnou rakev. Popel asi taky nebyl, protože náš známý, který v kremaci připravoval mrtvoly do pece na spálení... Chtěl být u té rakve, co tatínka přivezli, a oni ho vyhodili. Nesměl tam být, takže on to taky neviděl, jestli tam je, nebo ne. Tak jestli tam tatínek byl, nebo nebyl, to nikdo neví.“

„Ve Valdicích. To byla nejhorší věznice, tam byli samí vrazi. Přijeli jsme tam, manžel jel s námi, myslel si, že ho tam pustí, ale neměl povolení. Jenom bratr a já, a manžel musel zůstat venku. Nepřála bych to nikomu, opravdu nikomu. To byla taková vzdálenost, jako je tam od vás sem. Tady bylo dřevěné zábradlí, tam bylo hustě zamřížované okno. My jsme stáli za brlením, vedle nás jeden esenbák, vedle Pavla druhý. Tatínka přivedli dva esenbáci. Já jsem tatínka nepoznala. To byla skutečně troska: úplně bílý, hubený a tak špatně vypadal, že já jsem se tam málem rozbrečela. Bratr ze sebe nevydal ani slovo. Mohli jsme mu vyřídit akorát pozdravy od maminky, sester a bratra. Jinak jsme s ním nemohli mluvit. Říkala jsem mu: ‚Tatínku, není ti špatně?‘ A on říkal, že má bolesti na hrudníku a v břiše. Říkala jsem si, že je to konec a že už se nám nikdy nevrátí.“