The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Pavel Tučný (* 1925  †︎ 2022)

• narozen 28. dubna 1925 v Praze

• za první republiky členem skauta a Sokola

• studoval gymnázium v Křemencově ulici

• totálně nasazen u Luftschutzu

• od roku 1944 členem Zpravodajské brigády

• podílel se na předávání zpráv

• účastník pražského povstání

• po válce vystudoval slavistiku na FF UK

• učil na gymnáziu a VŠE

• zemřel 7. dubna 2022

Pan Pavel Tučný se narodil 28. dubna 1925 v Praze. Jeho otec pocházel z valašských nuzných poměrů. I přes velký nedostatek peněz jeho rodina dbala na vzdělání svých potomků, kterých se v rodině narodilo celkem devět. Tatínek Pavla Tučného měl studovat na kněze, ale brzy zjistil, že k tomu není předurčen. Proto se přestěhoval do Vídně, kde studoval práva. Jeho studia přerušila první světová válka. Bojoval u Rijeky a po návratu do vlasti zakotvil v Praze a oženil se. Se svou ženou měl dva syny – Petra a Pavla. Celá rodina bydlela v Dejvicích a poté v Holešovicích, kde začaly malého Pavla formovat skautská i sokolská organizace.

Po základní škole studoval na gymnáziu v Křemencově ulici. Zde, jako v celém Československu, se lidé velmi živě zajímali o kulturu. Knihy a divadla byly studenty často vyhledávány, jenže na vše začal padat stín španělské občanské války a německé agresivní politiky. Vše vyvrcholilo záborem českých zemí a válkou.

My jsme směna, která musí nastoupit

Z celkové pasivity a zhnusení vytrhl studenty až atentát na říšského protektora Heydricha. Pavel Tučný to bral jako akt zadostiučinění a vnímal to také jako vzpruhu v tom smyslu, že přece jenom někdo proti nacismu bojuje. Stejně působil i ilegální rozhlas z Anglie a Švýcarska, který s rodinou poslouchal. Nicméně brzy přišlo vystřízlivění v podobě heydrichiády, tam už převažovala spíše úzkost a strach. Jako na vahách se tedy pohyboval strach a nutkání začít něco dělat. Nakonec převážila potřeba zapojit se do ilegální činnosti. 

„Bylo to z potřeby, že po té generaci, která byla Němci likvidována, té starší generaci, že my jsme vlastně směna, která musí nastoupit. My jsme si to takhle neříkali, ale prostě to byl přirozený vývoj. Taková generační výměna. My jsme si říkali, že k tomu nějak musíme přispět. Bylo to nahrazení těch, kteří byli likvidováni, ale nějak jsme cítili, že my musíme nastoupit. Ten věk vás k tomu vede. Sedmnáct, šestnáct. Je v tom i kus romantismu, ale romantismu, který byl motivován nějakým vlasteneckým cítěním. To já se za to nestydím, to byla přirozená součást toho, co jsme v sobě nesli. Odpor vůči tomu německému, byli jsme o tom čím dál tím lépe informováni a i z naší strany to přerostlo v nenávist. To bohužel válka je erupce zla a to zlo vytváří to, co představuje lidská nenávist. To je přirozený projev.“

Škola byla na jednu stranu oázou klidu, neboť čeští kantoři dávali studentům mezi řádky různé podněty a i mezi žáky vládla velmi přátelská atmosféra. Navzájem si půjčovali literaturu, často i zakázanou. Na druhé straně byla oficiální výuka velmi omezená. Například zeměpis, dějepis a literatura se vyučovaly jen ve vztahu k Německu. To vyvolávalo ve studentech velkou nevoli. Tato konfrontace se zrůdnou ideologií nacismu byla primárním impulzem pro Pavla Tučného, aby se zapojil do odboje.

Do Zpravodajské brigády

Na škole již fungovala buňka Zpravodajské brigády a Předvoje, který vznikl v evangelickém prostředí na Smíchově. Postupem času se ale sociální cítění posunulo k myšlenkám socialismu. Pavel Tučný se nakonec k odboji ve škole nenapojil. Jeho první setkání se Zpravodajskou brigádou se uskutečnilo jinde.

Bylo to přes staré kamarády z letenského Sokola a skautského oddílu. „Tam se vytvořila taková celá větší skupina, pak z toho vznikla četa a jejím velitelem byl Jiří Lédr. Ale my jsme nevěděli, že je to četa. Ony se tam prostě zachovávala určitá přísná pravidla konspirace. Byli jsme zapojeni do skupinky tří, čtyř lidí. Jseš prostě v organizaci, která se připravuje na ozbrojený odboj, současně vykonává zpravodajskou práci, a v téhle skupince jsme se vzájemně dostávali do styku a znali jsme se tak tři, čtyři.“

Celá organizace si velmi pečlivě vybírala své pracovníky. Než proběhlo oficiální začlenění, probíhalo dlouhé „proklepávací“ období, kdy se o nováčcích zjišťovalo téměř vše. Díky tomu se do Zpravodajské brigády nedostali kolaboranti a tím se její praví členové vyhnuli zatýkání. Teprve na začátku roku 1945 začali sami členové zjišťovat, jak celá organizace funguje. Byla vybudována podle vzoru hierarchie armády. Důležitým aktem, hlavně pro posílení vědomí členů organizace, bylo složení přísahy, tak jak se to dělalo dříve v armádě ČSR.

Pod kamufláží sportovní organizace se konaly výcviky v Řeporyjích. Na těchto cvičeních se sešlo jedno družstvo a kromě výcviku se rozdělovaly i úkoly pozorovatelské a instruktáže k dalšímu konání brigády. Členové, včetně Pavla Tučného, kteří byli totálně nasazeni a pracovali v průmyslových podnicích, měli za úkol zjišťovat techniky výroby a jiné důležité informace. Důležitou součástí výcviku byla příprava na ozbrojenou akci. Odbojáři se učili zacházet se zbraní i teorii boje. Funkce velitelů většinou zastávali bývalí vojáci.

Zprávy podepsané číslem 13322

Zprávy se odevzdávaly napsané na stroji přes tři kopíráky. To proto, aby Němci nezjistili, jakým strojem byla zpráva napsána. 13322, tímto číslem se na zprávách podepisoval Pavel Tučný. Číslo označovalo číslo roty, družstva i ostatních organizačních jednotek. Propracovaný systém byl i pro ověřování důvěryhodnosti zpráv. Ta měla několik stupňů, které se do zprávy značily určitým písmenem. Důvěryhodnost si pak ověřoval štáb tím, že někdo šel danou zprávu prověřit.

Za celou válku byly shromážděny tisíce takových zpráv, které přispěly ke sledování transportů, výroby, vojenských objektů a pohybu materiálu ve prospěch domácího odboje i spojenců. Ti se pak mohli lépe vyznat v tom, co se v protektorátu děje. Kromě statických cílů se Zpravodajská brigáda zaměřovala i na monitorování vojenských transportů. Zapisovaly se časy průjezdů vlaků, hlídkovalo se na nádražích.

I sám Pavel Tučný byl při zpravodajské činnosti velmi plodný. Téměř každý den napsal jednu zprávu. Výhodou při sledování pro pana Tučného byla jeho legitimace Luftschutzu, ta ho opravňovala k pohybu městem v noci. Proto mohl sledovat i pohyb vlaků směrem na Kladno nebo zajišťovat pozorování důležitých vojenských budov v Dejvicích. U Luftschutzu sloužil v holešovickém a následně ve smíchovském přístavu. Tam měl za úkol sledovat zboží a materiál, který přivážely lodě. Stejně tak jeho kamarádi a spolupracovníci ve službách Technische Nothilfe. Ti měli dokonce přístup k některým dokumentům, pomocí kterých se dal zjistit pohyb Němců a podle nich uzpůsobit přesuny ilegálních pracovníků.

Jste odvedeni do jednotky Technische Nothilfe

Pan Tučný v roce 1944 úspěšně odmaturoval a kromě povinného cvičení Technische Nothilfe, které bylo organizováno Němci, na školu nechodil. „Když jsme odmaturovali, tak asi za tři týdny všichni dostali povolání přes pracovní úřad, že se máme dostavit k lékařské prohlídce do Slezské ulice do školy. A tam bylo velitelství Technische Nothilfe. Přišli jsme tam, zavřeli vrata. Šli jsme tedy na Schwanz parádu, tedy na prohlídku, a tam nám řekli, že nám dají k dispozici telefony. ,Budete volat rodičům, řeknete jim, že vám mají dovézt ty a ty věci. Jste odvedeni do jednotky Technische Nothilfe.‘“ Už je nechtěli pustit. „Báli se, že bychom utekli. Takže takovýmto vychytralým způsobem, nejdřív jenom lékařská prohlídka, která tam skutečně byla. Takže nás tam takhle shromáždili.“ Kvůli zánětu rohovky neprošel prohlídkou a za necelý měsíc mu přišlo povolání k Luftschutzu.

Čím víc spěla válka ke konci, tím víc se odbojáři cvičili se zbraněmi. S lehkými kulomety, granáty. Dokonce byl domluven shoz zbraní v oblasti Brd, už byla připravena i auta, ale shoz se nikdy nepodařilo zrealizovat, a to kvůli tomu, že to spojenci neuznali za vhodné. V protektorátu tedy nadále platil stav zoufalého nedostatku zbraní na případné ozbrojené povstání. Proto šlo v pražském povstání ze začátku hlavně o to, ukořistit zbraně Němcům. Zpravodajská brigáda již předem pracovala na plánu povstání. Jeho četa se měla nejdřív shromáždit na Letné, pak se společně přesunout do kasáren.

Zajišťovali jsme zasedání České národní rady

Ještě předtím, v dubnu, zajišťoval Pavel Tučný se Zpravodajskou brigádou zasedání národní rady, která domlouvala celé povstání. „V tom domě nahoře zasedala taky Česká národní rada. My jsme zajišťovali její zasedání tak, že jsme byli rozestavění po schodišti a že jsme byli v určitých odstupech třiceti až padesáti metrů od sebe rozestavění po Národní třídě.“ Ozbrojeni byli jen ti, co hlídali na schodech. „Já jsem tu zbraň neměl, ale byli jsme instruovaní, že jsme museli bedlivě pozorovat pohyb veškerých policejních a německých jednotek a museli jsme okamžitě dávat smluveným znamením zprávu, tedy informaci, aby se to dostalo nahoru. Takže my jsme několikrát zajišťovali to zasedání.“

Když vypuklo samotné povstání, tak se Zpravodajská brigáda shromáždila v Kasárnách Jiřího z Poděbrad. Podmínky boje byly tristní. Do dvojice jim byla přidělena puška a granáty. Nebezpečí hrozilo i ze vzduchu. Bojovníci byli bombardováni. Někteří nepřežili.

Jiráskův most jsme zdolávali přískoky

Tvrdé boje probíhaly u Masarykova nádraží. Po odjezdu vlasovců byla ale nutná podpora hlavně na smíchovské straně. Z jihu totiž přijížděly jednotky SS ze cvičiště na Benešovsku. Tam se tedy přesouval i Pavel Tučný se svým družstvem. Tato cesta jim za neustálé palby trvala tři hodiny. Po úmorných přebězích, neustálém krytí kamarádů se po malých skupinkách dostávali ke Štefánikovým kasárnám. Jedním z nejcitlivějších míst jejich cesty na Smíchov byl Jiráskův most. Mužstvo jej muselo zdolat přískoky a přitom si dávat pozor na německé ostřelovače. Situace na Smíchově byla vážná. Od Zbraslavi přijížděli Němci. Neustále byl problém se zbraněmi. Ty se musely většinou ukořistit od zajatců, kteří byli shromažďováni v kasárnách Jiřího z Poděbrad. Samotný boj na Smíchově probíhal na barikádách, kde se povstalci střídali po tříhodinových směnách.

Nejtužší střety zažil pan Tučný na Zlíchově, nedaleko smíchovského nádraží, další jednotky bojovaly v Motole. Dlouho nápor Němců nepolevoval, ale najednou ze 7. na 8. května začala síla Němců slábnout. Mezitím se totiž vyjednávalo a blížila se Rudá armáda. To si pan Tučný ověřil na vlastní oči, když viděl kolony Němců odjíždět na jihozápad, a následně všichni Pražané slyšeli těžké zbraně blížících se Rusů. Domluva zněla tak, že Němci mohli volně opouštět Prahu.

Přerušený odkaz odboje

Po povstání se celá Zpravodajská brigáda soustředila do kasáren Jiřího z Poděbrad, následně do Nuslí. Práce ještě nekončila. Příslušníci brigády plnili strážní službu po celé Praze. Také sváželi zbraně a jiný vojenský materiál. Zhruba po třech týdnech část brigády odjela do pohraničí, aby i tam pomohla nastolit pořádek. Značná část členů, včetně Pavla Tučného, však již zůstala v Praze kvůli znovuotevření vysokých škol.

Po válce tedy konečně mohl studovat. Vybral si studia slavistiky na filozofické fakultě. Státnice skládal v únoru 1948. Poté vykonával práci profesora na gymnáziu, následně učil na VŠE na katedře jazyků. Tu musel opustit po roce 1968. 

I po válce se lidé ze Zpravodajská brigády scházeli, to přestalo s nástupem komunismu. Mezi odbojáře se nejdříve infiltrovali lidé z komunistické strany a poté byla organizace rozpuštěna a členové rozeseti do jiných armádních celků nebo z armády úplně odešli. Tím se narušila celistvost a ZB ztratila svůj význam. Podobný osud stihl veškerý odboj, který byl orientován na exilovou vládu v Londýně. Mluvilo se jen o odboji komunistickém. Někteří lidé ze Zpravodajské brigády kvůli své činnosti za války pykali. Buď zhoršeným kádrovým profilem, nebo i zatčením, bývalé velitele Wahla a Nechanského komunisté popravili.

Celá Zpravodajská brigáda se sešla, až když se poměry uvolnily – v roce 1968. V dobách normalizace znovu komunikace polevila, další oficiální srazy se konaly až po roce 1990. V době, kdy byla pořízena nahrávka pro Paměť národa (2010), připravoval pamětník vydání sborníku s méně známými osobnostmi druhého odboje. A stále se ve vzpomínkách i fyzicky vracel do milovaného Valašska, rodiště svého otce.