The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Hana Ťukalová (* 1940)

• narozena 5. října 1940 v Říčanech

• vystudovala internátní Střední pedagogickou školu v Litoměřicích

• od roku 1958 působila jako vychovatelka v družině při základní škole v Říčanech

• od roku 1959 učila na prvním stupni

• roku 1966 absolvovala pedagogickou fakultu

• v roce 1968 se zapojila do protestů proti sovětské okupaci

• následně ji v roce 1969 přeložili do školy v Uhříněvsi

• roku 1974 musela z politických důvodů opustit pedagogickou praxi

• v letech 1975 - 1985 pracovala jako úřednice v kanceláři ředitele v Uhříněvsi

• po roce 1989 se k učení vrátila

Rušili jsme Němcům práci

Hana Ťukalová prožila své nejútlejší dětství za války. Narodila se 5. října 1940 v Říčanech a jako malá si válku příliš neuvědomovala. První vzpomínky má až z května 1945, kdy Němci bombardovali Prahu. „Pamatuji si jako dítě, že jsme si hráli venku, v tom začaly sirény a museli jsme do sklepa.“ Vzpomíná ale také, že během války chodili s rodiči na procházky do lesa, kde byly poházené stříbrné provázky připomínající třepení na stromeček. „Nevěděli jsme, co to je, ale ono to v podstatě mělo funkci jako rušička. Rušilo to radary a vysílačky, takže Němci to na různých místech pohazovali, no a my malé děti jsme si to nosily domů a rušily jsme jim vlastně jejich práci.“ Kromě této nevědomé sabotáže proběhla v Říčanech ale také jedna skutečná. Přes Říčany vede údolím trať, po níž vozili Němci zbraně. Místní se proto domluvili, že cestu Němcům překazí. „Vlak Říčaňáci zastavili, Němce odzbrojili, ale samozřejmě bylo i pár ztrát na naší straně, takže tam po tom údolí byly rozseté pomníčky.“ Kromě této události se ale válka lidí v Říčanech podle Hany tolik nedotkla, odehrávala se jinde.

Převychovali nás

V květnu 1945 přišlo osvobození a podobně jako v jiných městech i v Říčanech vítali lidé ruskou armádu s nadšením. Hana vzpomíná, že si vojáci udělali v Říčanech ležení a u místních přespávali. Brzy však přišlo vystřízlivění. V roce 1948 začalo docházet ke znárodňování majetku, které se nevyhnulo ani tatínkovi Hany, který vlastnil malý obchod s uhlím. Odebráním majetku však problémy pro něj ani jeho rodinu neskončily. „Když jsem v 8. třídě chtěla jít do Prahy studovat na střední školu, moje přihláška se vrátila s poznámkou ´dcera živnostníka´. Do Prahy jsme tedy já ani můj bratr nemohli. Rodina na nás údajně měla špatný vliv, takže jsme museli pryč.“ Hana nakonec nastoupila i se svou kamarádkou na Střední pedagogickou školu v Litoměřicích, kde bydlela 4 roky na internátě. „Převychovali nás, určitě to na nás mělo kladný vliv,“ dodává s ironií v hlase. Na léta v Litoměřicích však vzpomíná i přes přísný režim na internátě v dobrém. „Každý večer, když jsme šli z večeře, se po náměstí korzovalo. To už je jako z předminulého století, ale korzo, to znamenalo, že se chodilo kolem dokola náměstí a povídalo. A potkávali jsme tam spoustu známých lidí, byla to taková společenská záležitost,“ vzpomíná Hana a dodává, že ve městě pobývala tou dobou také spousta vojáků.

Mládí v Říčanech

V roce 1958 nastoupila Hana ve svých 17 letech jako vychovatelka do školní družiny v základní škole na Masarykově náměstí v Říčanech. Rok poté začala vyučovat na národní škole v Říčanech 4. a 5. třídu. Vdala se a během práce vystudovala Pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy. Pak ale přišel srpen 1968. Vzpomíná, že ještě pár dní před sovětskou okupací sjížděli s manželem a partou kamarádů jako zapálení vodáci řeku v Polsku. Tehdy tam na ně kdosi pokřikoval: „My k vám přijdeme,“ a vyčítal jim, že chtějí v Česku kapitalismus. Tehdy ještě netušili, jak blízko pravdy ten muž byl. O okupaci se Hana stejně jako většina Čechoslováků dozvěděla 21. srpna ráno z rádia. „Dnes v časných ranních hodinách…“, cituje Hana, co v rádiu uslyšela, a ještě dnes jí to vnáší slzy do očí. „Myslela jsem si, že je to hra, mě to vůbec nenapadlo. Nic takového jsme nečekali. Ale za chvíli to bylo znovu.“ Její manžel se vypravil do Prahy zjistit, co se děje, ona šla do školy. „Přišli jsme do školy a všichni jsme tam seděli jako zmoklé slepice. Nikdo nevěděl, jestli začne škola, budeme učit, co bude...“ Učit se začalo a válka nepřišla, jak se mnozí 21. srpna obávali, ale život Hany i řady dalších Čechoslováků nabral tímto dnem jiný směr.

Museli jsme odejít

„Naše škola byla velmi aktivní v různých protestech, peticích, kritice toho, co se přihodilo. Takže 21. srpen 1968, to ještě pořád šlo, pak se to přehouplo do roku 1969 a v dubnu 1969 bylo dubnové plénum komunistické strany, a tím se to všechno obrátilo.“ Spolu s kolegy musela Hana k prověrkám, ale protože odmítla invazi schválit a své chování pokládala za správné, byla přeložena do školy do Uhříněvsi. Tam zůstala až do roku 1974, kdy musela školství z politických důvodů opustit úplně. „Celkem nás bylo osm ve škole, kdo jsme museli odejít - snažili jsme se vyjednávat, ale nebylo to k ničemu.“ Dostala nabídku zůstat na škole v Uhříněvsi a pracovat jako úřednice v kanceláři ředitele školy. Učení jí chybělo a práce ji moc nebavila, ale vždy se snažila brát život s optimismem. „Abychom tu dobu překonali, jezdili jsme hodně na hory, na vodu, měli jsme partu,“ vzpomíná Hana, jak trávili spolu s manželem a přáteli volný čas cestováním a sportováním. V roce 1985 odešla Hana ze školy v Uhříněvsi a nastoupila do zdravotnického zásobování (dnes Sanitasu) v Říčanech. Tato práce ji bavila natolik, že když jí po revoluci v roce 1989 volali z říčanské školy, zda se nechce vrátit k učení, nabídku zprvu odmítla. 17 let pracovala mimo školství a nedovedla si návrat k učení představit, nakonec se však nechala přemluvit a své změny názoru nelituje. Ve škole v Říčanech vyučovala český jazyk a občanskou výchovu a vydržela zde až do svého odchodu do důchodu v roce 2000.  

V Říčanech žije Hana dodnes, a i když s manželem párkrát přemýšleli, zda se nepřestěhovat do jiného města, vždycky nakonec kvůli přátelům a rodině zůstali. „Jsem věrná Říčanům,“ říká Hana s úsměvem.