Miroslava Tupá

„Byla jsem hodně vyčerpaná, uvařila jsem si kávu, meltičku s mlékem. Sedla jsem si, zazvonil telefon, volal mi Petr Payne. Byl na semináři v Mikovcově ulici, byl to seminář studentů teologie s někým ze zahraničí. Petr Payne se mě ptal, co vím o smrti Martina Šmída. Řekla jsem, že jsem potkala Danu. Tak řekl: 'Můžeš přijít, přijď.' Tak jsem šla a sebrala se, potkala jsem Petra Hampla, přišel s kamarádem, studentem z ČVUT. Řekla jsem mu: 'Pojďme za Paynovými.' Šli se mnou k Paynovým, potkali jsme Šormovy. Studenti, co odtamtud šli, rozšiřovali zprávu o smrti studenta Martina Šmída, že zabili studenta. Sedla jsem si a Petr skočil pro Aničku Šabatovou. Nahrála jsem na kazetu, jak probíhal zákrok. Potom Payne řekl, kde je Dana. V sedm jsme šli za Dražskou do práce a vyzvedli jsme ji.“

„Ještě jsem asi nebyla dosnídaná, kolem desáté mi volala Dana Dražská. Řekla, že se se mnou chce sejít. Domluvily jsme se, nevím, kdo to řekl, domluvily jsme se na tom, že jde na kontrolu do nemocnice. Nabídla jsem se, že když se chce sejít, tak ji dovedu na Karlák. Přijela z Jižního Města metrem. Na Pražském povstání jsem nastoupila, tam jsme měly sraz v deset hodin, nastoupila jsem do metra, ze kterého ona vylezla na Pavláku. Jely jsme na Pavlák. Na Pavláku směrem k nemocnici, na té hlavní ulici vedle tehdejšího antikvariátu mi řekla, že mi chce něco říct, že tam umřel student. Mně začaly téct slzy. Ona byla úplně v klidu, myslím, že si i zapálila. Mě zarazilo, že je tak klidná. Řekla jsem: 'To byl kamarád? Znalas ho?' Řekla, že to byl spíš známý. A od té doby začala mlžit.“

„Vystoupili jsme na Karlově náměstí, přišli jsme do nemocnice, tam bylo příjmové oddělení. Byli jsme tam po desáté hodině večer, tam už byli ošetřováni zranění. Tam to teda bylo, tmavá chodba, ticho, rychle pobíhaly sestry, dávaly nám najevo, že jsou na naší straně. To bylo krásné. Mluvili jsme tam šeptem, tam jsme cítili zase takovou tíhu, že jsou ti lidi opravdu zranění a opravdu zbití. A že ta zranění mohou být taková, že to bude trvat celý život, že to na nich zanechá následky. To je to, o čem jsi mluvil před chvílí, co jsem cítila, když jsem viděla zraněné lidi. Já je viděla tady a tady jsem pocítila, že je to moc hrozně špatná věc." - "Popište mi Drahomíru, jak se chovala? Vypadalo to, že ji bolí břicho?" - "Držela se za břicho, sedla si tam. A šla jsem s ní. Seděli tam dva mladí schoulení k sobě a byli úplně celí od prachu. Ptali jsme se, od čeho jsou tak zaprášení, oni jen tak kývli hlavou, řekli, že nevědí. Asi jak se tam váleli v tom, tak byli špinaví. Vpravo tam byla místnost, kde na obyčejném stole ležel člověk v bezvědomí. Bylo to hrozně divné, protože ho nesli čtyři kluci na prkně na rentgen nebo někam. Pak, já to nikde neříkala, protože to vypadalo jako někde z Kafkova románu, že na stole jen tak leží kluk v bezvědomí a pak ho nesou čtyři civilové, čtyři kluci, na vyšetření. Pak jsem se dozvěděla od Lídy Rakušanové v jejích vzpomínkách, že tam byl nějaký mladý novinář v bezvědomí. Myslím si, že to byl on.“

„Ale pořád jsem musela myslet na to, že když je vnitřní krvácení, že to není legrace. A tak jsem navrhla Petrovi, jestli bychom se nemohli pro ni vrátit. Tak jsem se vrátila, ty holky už šly pryč. Řekla jsem jí, že ji vezmeme do nemocnice. Byla tam vteřina, podívala se na toho muže, který seděl vedle ní tak nesmyslně. A on udělal sotva znatelné kývnutí očima, jako: 'Jo.' A to je něco, co bylo sotva zpozorovatelné, ale když jsem v březnu následujícího roku v novinách viděla fotku Zifčáka, tak jsem tu podobu v něm viděla. I když prostě úplně jistá si být nemůžu." - "Měl bych ještě takový technický detail. Vy říkáte - Dana Dražská. Myslíte Drahomíru?" - "Znám ji jako Danu, představila se mi jako Dana, ale byla to Drahomíra Dražská." - "Pak mě ještě zajímá jedna věc. Vy si toho z celého večera pamatujete velmi málo. Je zvláštní, že si pamatujete takový detail, že někdo vedle Drahomíry zakýval očima. Není to něco, co jste dostala zpětně, když si to třeba interpretujete? Jste si jistá?" - "Jsem si jistá. Ne, je to intuitivní. Ale, no, zeptejte se Dany Dražské." - "Tak je to intuitivní, nebo jste si jistá?" - "Nevím. Já jsem si jistá, ale může to potvrdit jenom ona." - "Když jste Drahomíru Dražskou viděla na chodníku poprvé, jak na vás působila?" - "Působila na mě jako taková ta dívka, které nedělá potíže si v tělocviku vymýšlet, že jí není dobře, když se jí nechce cvičit."

„A buď předtím, nebo potom jsem byla i na druhé straně směrem k Národnímu divadlu. Tam jsem byla tváří v tvář k jiné skupině zasahujících, je zajímavé, že se o nich teď moc nemluví. Ale to byly ty nejhorší chvilky, ale současně hodně silné, že jsme byli konfrontováni s jednotkami červených baretů, kteří byli vycvičeni na boj zblízka. Poprvé v životě jsem viděla někoho, kdo fyzicky vypadal jako člověk, ale kdo vlastně nebyl člověkem. Oni měli takový podobný výraz v obličejích, měli tam takovou jakousi prázdnotu, nicotu. Později to někdo vykládal, že byli omámeni prášky, nějakou chemií. Ale s tím nesouhlasím. Připadalo mi, že mají narušenou osobnost, že je něco jinak, špatně. Byla jsem proti nim a bylo to velmi hrozivé. Najednou byla taková atmosféra, očekávalo se, že začne nějaké násilí. Bylo to takové ticho před bouří, to bylo velmi silné. Byli jsme vepředu, zahájila jsem to, že jsem se jim dívala zpříma do očí pevně, s tím, že tam stojím, že zvítězím duchem. To je legrační, byla to jediná věc, co šlo dělat. Myslím, že to udělalo ještě několik dalších lidí vedle mě, hleděli jsme jim do očí, hleděli jsme do nicoty. Bylo to nezapomenutelné, bylo to těžké, namáhavé, vyčerpávající. Teď je proti vám taková maska bez ničeho.“

„Ne, ne, viděly jsme se ještě v neděli. Ještě jsem se Drahomíru snažila udržet v kontaktu, začala mě zajímat, tak jsem ji pozvala v neděli, jestli nechce přijít na bohoslužbu na Topolku k Petru Mackovi, že tam jsou fajn lidi a že může mít jinou partu než tu, co má. A ona skutečně přišla v deset hodin a před kostelem, před shromážděním v deset hodin tam byla Anička Šabatová a řekla, že jdeme do hotelu Fórum natáčet k nějakému reportérovi. Tak jsem se rozloučila s Harriet, jsem jí tam zamávala. Na Topolce byly bohoslužby, byl tam na bohoslužbě asi Petr Payne. Byly to bohoslužby věnované tomu, co se dělo na Národní třídě. Šli jsme do hotelu Fórum, tam jsme vzbudili nějakého mladého fotoreportéra, nevím, z jaké byl stanice, nevzpomínám si. Dražská si sedla a natočila na televizi informaci, že Martin Šmíd je mrtvý. Byla jsem trošku v šoku, jak to dělá. Nevím, připadalo mi už v tu chvíli, že už, nevím, já vlastně nevím, co jsem si myslela. Zdálo se mi hrozně divné, že ona říká, že je mrtev, a přitom nám odmítá říci, kde Martin Šmíd bydlí, zdálo se mi to hrozně podivné.“

„Pojďme ještě trochu na začátek, do momentu 17. listopadu, kdy jste Dražskou potkala. Říkala jste, že je to člověk, který si vymýšlí, aby nemusel v tělocviku cvičit. Pojďme k otázce, kterou vám položila Anička Šabatová. Říkala to Dražská způsobem, že se tomu dalo věřit?" - "Ona byla jakoby jiný člověk. Proč by neříkala pravdu?" - "Říkala jste na začátku, že jste si myslela, že vám lže, že je to člověk, který si vymýšlí." - "To nebylo na začátku, to bylo až postupně. Někdy mluvila neurčitě, ale i když mluvila neurčitě, dokázala člověka obemluvit. Jako někdo, kdo prodává elektrickou dojičku někomu, kdo nemá krávu ani elektriku. Dovedla to říct tak, že člověka umluvila. To jsem si ale uvědomila až zpětně, to jsem v té chvíli tak nevnímala. A hlavně, pokud je člověk trošku problematický, tak ty nepřesnosti vnímáte tak, jako že jsou součástí jeho osobnosti a že to k tomu patří. Nemyslíte si hned, že lže. Když říká pravdu, tak to taky říká tímhle způsobem, to bylo tím. Nechala jsem se obelstít. Pochybnosti jsem měla ve chvíli, kdy jsem to říkala Aničce. Tak jsem řekla, že nevím. Ale pro Aničku bylo možná asi klíčové, že jsem Danu přivedla já a já jsem asi působila věrohodně v jejích očích, že jsem pravdomluvný člověk, věrohodný. To byl problém v tom přenosu té zprávy, že jsem zvěrohodnila zprávu od nevěrohodné Dany. Teď si to uvědomuju. Ale já jsem se snažila chovat hodně opatrně v tom. Vždycky jsem říkala: 'Já nevím.' Ale ta zpráva ‚Student je mrtev‘ byla silnější a lidem utkvěla v hlavě víc než to moje: 'Já nevím.' Rozumíte mi?“