The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Eva Turner (* 1948)

• narozena 21. ledna 1948 v Praze

• rodiče židovského původu, válečná léta prožili na Západě

• roku 1967 vycestovala do Velké Britanie jako au pair

• několik měsíců po invazi armád Varšavské smlouvy se z Anglie z rodinných důvodů vrátila do Československa

• roku 1974 díky sňatku s Jerry Turnerem získala britské občanství

• roku 1978 se legálně vystěhovala do Londýna

• vystudovala univerzitu a stala se programátorkou

• roku 1989 se vdala za Karla Šlinga

Byli jsme jiná rodina

Rodiče Evy Turner, rozené Krausové, pocházeli oba z židovských rodin. Tatínek z Prahy a maminka z Teplic. V roce 1938 po tzv. křišťálové noci, kdy po obsazení Sudet nacisté vyprovokovali útoky na Židy, musela maminčina rodina odejít z pohraničí do Prahy. Odsud se pak oběma rodinám podařilo své děti vyslat v roce 1939 na cestu do tehdejší Palestiny. „Nejdřív jeli do Bratislavy, tam to pak zavřeli, tak se plavili po Dunaji. Pak se dostali do přístavu na Černém moři v Rumunsku, kde je naložili na takovou nákladní loď s tureckou vlajkou. Následně dopluli do Haify.“

V Palestině oba vstoupili do britské armády, kde sloužili až do konce války. Rodiče se sice poprvé setkali už během plavby do Haify, ale seznámili se spolu až během války. V rodině se traduje, že tatínek pozval maminku na první rande a hned tam ji požádal o ruku. Spolu se následně v roce 1946 vrátili do Československa v rámci repatriace.

Po návratu se manželům Krausovým 21. ledna 1948 narodila dcera Eva a rok poté přišel na svět bratr. „Jako rodina jsme byli jiní, protože jsme neměli babičky, dědečky, ani bratrance nebo sestřenice. Ostatní kolem nás měli velké rodiny. Naše rodina celá zahynula za holocaustu.“ Krausovi žili v pražských Vokovicích, kde děti trávily hodně času hraním na ulici. Bydleli v maličkém suterénním bytě, ze kterého se dalo vylézt okny na dvorek a hned za dvorkem byla rokle. „V té rokli se scházela každé odpoledne spousta dětí a hrál se fotbal a tak.“      

Přestože Eva a její bratr trávili spokojené dětství stejně jako ostatní děti, věděli, že jejich rodina je v mnohém odlišná. „Používali se u nás jidiš slova a jinak se jedlo, ale obecně jsme se hodně snažili, abychom nebyli jiní.“ Pro Eviny rodiče bylo hlavním ponaučením z holocaustu, že nesmí vyčnívat a snažili se tedy co nejvíce asimilovat do české společnosti. „Chránili nás od svého života a svých těžkých vzpomínek, že nám téměř nic nevyprávěli, což bylo samo o sobě dost zvláštní.“

 

Jeho duch však kráčí dál

Měsíc po Evině narození byl v Československu nastolen komunistický režim. Evin otec vstoupil do komunistické strany už za války a maminka v roce 1946. „Pro mnoho židovských lidí byla komunistická strana odpovědí na fašismus.“ Eva vzpomíná, že otec trávil hodně času v práci, a když nebyl zrovna v práci, tak chodil na stranické schůze. „V těch těžkých stalinistických dobách mluvili naši hodně německy, abychom jim nerozuměli. Když jsme se naučili už dobře německy, tak začali mluvit anglicky.“

„V té stalinistické době přišel můj otec o práci, protože byl Žid a navíc přežil válku v západní armádě,“ vzpomíná pamětnice a dodává, že otec musel vykonávat poměrně náročnou práci strojníka a dojíždět denně přes celé město. „Pracoval na směny, a když měl náhodou volno, tak jsme my děti musely být úplně zticha, protože táta musel dospat ty šichty.“

Eva absolvovala ve Vokovicích devítiletou základní školu a následně i střední. V roce 1953 studovala zrovna na základní škole. „Když Stalin umřel, tak jsem byla na škole v přírodě. Jedno ráno přišli uplakané paní učitelky a řekly, že umřel Stalin. Večer předtím jsme zpívali písničku, kde je: ,Glóry, glóry, alelujah, jeho duch však kráčí dál.‘ Já jsem do toho ticha po oznámení řekla: ,Jeho duch však kráčí dál‘ a učitelky mě násilím vyrvaly z jídelny a hned volaly mámě.“ Nakonec Eva nebyla nijak potrestána, ale historka pro ni hezky zachycuje dobu, kdy se nesmělo o mnoha věcech veřejně mluvit a ani ona se od rodičů o režimu příliš nedozvídala.

 

Máma mi psala, ať se proboha nevracím

V roce 1966 odmaturovala Eva na střední dvanáctiletce a chtěla pokračovat studiem psychologie na vysoké škole. K tomu však potřebovala umět angličtinu. V té době už byl komunistický režim mírnější, a tak se Evině mamince povedlo zařídit pro Evu výjezd do Anglie, aby se naučila jazyk. „Tam jsem asi deset měsíců pracovala v rodině, která měla čtyři děti. Neuměla jsem slovo anglicky, takže to bylo docela tristní. Bylo to velice těžké pro mě a asi i pro tu rodinu.“

V létě 1968 skončila Eva práci u rodiny a rozhodla se s kamarádkou, že projedou Anglii stopem. Tak strávily léto a do toho se z televize dozvěděly o tom, že Československo obsadily armády Varšavské smlouvy. „Já jsem hodně vnímala to pražské jaro, přišlo mi to úplně normální, protože jsem měla to srovnání s Anglií. Když přišli Rusové, tak to byl obrovský šok.“

Eva nevěděla, co má dělat a zda má hned odjet domů, nebo zůstat v zahraničí. „Máma mi tehdy poslala zoufalý dopis, abych se proboha nevracela. Pro naše to byla druhá okupace. Brácha zrovna narukoval na vojnu a máma byla vyděšená.“ Eva se tedy rozhodla z Anglie neodjet, i když pro ni bylo složité nevědět, co se doma děje a jak jsou na tom její blízcí. Našla si práci v Oxfordu na kolejích, kde vydávala studentům jídlo. V únoru 1969 se dozvěděla o tom, že její otec prodělal infarkt a jeho stav je vážný. V ten moment už neváhala a domů se hned vrátila.

 

Musela jsem se učit, co je demokracie

Otcův stav se poté naštěstí zlepšil a nakonec se dožil neuvěřitelných 103 let. Eva už z Československa ale neodjela. „V tu dobu se tam ještě docela dalo dýchat,“ vypráví. Před úplnou izolací republiky během normalizace se Evě ještě povedlo odjet do Itálie na dovolenou a pak se režim opět zpřísnil. Pokusila se znovu přihlásit na psychologii, ale nevzali ji, i když anglicky už uměla dobře. Našla si tedy práci v mezinárodním oddělení univerzitní knihovny v Klementinu. Tu tehdy vedl doktor Kalina, který byl velmi vzdělaný a své zaměstnance v knihovně chránil před vlivem komunistického režimu. „To bylo ohromné oddělení. Knihovna tehdy byla útočištěm těch nespolehlivých živlů. Bylo tam hodně disidentů.“

Na období v Klementinu vzpomíná Eva ráda. „Když nastala normalizace, tak já jsem žila v takovém dost otevřeném prostředí. Pro mě to byla obrovská škola. Seznámila jsem se se spoustou disidentů, kteří přesně věděli, co je demokracie. Já jsem se to musela teprve učit.“

Eva nikdy nezjišťovala, zda byla kvůli svým kontaktům s disidenty sledována StB. „Byla jsem ale jen na okraji, nebyla jsem úplně kreativní člověk, co by se v tom víc angažoval. Já jsem si ani vůbec neuvědomovala, jak jsem naivní. V té knihovně chtěli, abych vstoupila do strany, to jsem odmítla, ale nikdo mě nenutil.“

 

Složila jsem slib britské královně

V Praze se Eva seznámila s Angličanem Jerrym Turnerem, za kterého se v roce 1974 provdala. Na počátkem roku 1977 se objevilo prohlášení Charty 77 a mnoho Eviných přátel muselo chodit častěji na výslechy nebo dokonce končili ve vězení. „Atmosféra se změnila k horšímu, to napětí bylo hrozné.“ Manželství Turnerových příliš nefungovalo a Eva a Jerry měli pocit, že by jim prospěla změna prostředí. Rozhodli se tedy pro emigraci do Anglie. Eva měla výhodu toho, že hned po svatbě zažádala o britské občanství, které jí díky manželství bylo uděleno. „Hned po svatbě jsme šli na britské velvyslanectví, kde jsem dostala občanství poté, co jsem složila nad biblí slib britské královně.“ Nyní tedy mohla vyjet po přidělení tzv. vystěhovaleckého pasu. Vyřídit ho trvalo půl roku a stálo to neuvěřitelné množství papírování a peněz.

Než se Evě povedlo vyřídit si pas, tak si její manžel Jerry našel v Praze jinou ženu a chtěl se rozvést. Eva se ocitla ve složité situaci. Kromě bolestivého řešení rozpadu manželství se musela rychle rozhodnout, zda odjede i bez manžela. „Já jsem měla možnost se buď nastěhovat k našim do obýváku, nebo odjet.“ Po půl roce jí byl pas skutečně vydán a následně měla pouhých 30 dní na to ze země vycestovat. Domluvila se s Jerrym, že s ní ze země vyjede a pak se vrátí ke své nové partnerce.

 

Poprvé v životě jsem se musela starat sama o sebe

Dne 1. února 1978 odcestovala Eva do Anglie. Musela se vzdát všeho, co v Československu vlastnila. „Musela jsem sepsat seznam všech svých věcí a věcí, co budu mít s sebou, včetně všeho, co budu mít na sobě.“ Jerry s ní odjel a ze začátku bydleli u jeho rodičů. Po nějaké době se vrátil zpět do Prahy a odsud zažádal o rozvod. Na rozvodové řízení se Eva mohla vrátit zpět do Prahy.

Po deseti letech byla tedy Eva znovu v Anglii, ale tentokrát v úplně jiné situaci. V roce 1968 měla brigády v čokoládovně nebo kavárně a nemusela moc řešit, co s ní bude do budoucna. „V tom roce 1978 už to tak jedno nebylo. Bylo mi třicet, musela jsem si nějak uspořádat život. Byla jsem nešťastně rozloučená od muže, se kterým jsem doufala, že zůstanu.“

Kromě toho, že se musela Eva stále vzpamatovávat z rozpadu manželství, musela také přemýšlet, jak se v cizí zemi uživí. „Poprvé v životě jsem se musela začít starat úplně sama o sebe. Byl to vlastně nejdůležitější okamžik mého života.“ V Anglii měla jedinou kamarádku, u které první rok bydlela. Pak si našla práci a mohla si dovolit platit vlastní bydlení.

 

Někteří si mysleli, že žijeme ve středověku

V Londýně byla velká česká komunita, ale Eva tušila, že se nemůže obklopovat jen krajany, pokud chce ve společnosti obstát. „Já jsem se rozhodla, že budu žít v Anglii a nebudu vyhledávat českou společnost. Zvlášť tu, co už neměla ponětí, jak to tam teď vypadá.“ Pro Angličany byla však ze začátku trochu exotická. „Lidi se ptali, co je v Čechách. Před tím rokem 1968 nikdo nevěděl, kde je Československo. Teď už to věděli všichni. Někteří ale třeba nevěděli, že už máme taky ledničku. Mysleli si, že jsme tam trochu ve středověku.“

Po nějaké době Evě jedna kamarádka navrhla, ať se přihlásí na univerzitu. Nejprve se jí nechtělo, protože už si připadala na další studia příliš stará a navíc měla nízké sebevědomí kvůli špatným maturitním známkám. Nakonec se však přihlásila a v říjnu 1979 byla přijata ke studiu matematiky a sociologie. Matematika Evě šla už na střední škole a univerzitu nakonec absolvovala s červeným diplomem. Vystudovala na programátorku a dostala práci v londýnském City v makléřské firmě.

Na začátku 80. let měla Eva tedy velmi dobrou práci, kde vydělávala hodně peněz. Její přátelé ji v té době seznámili s Karlem Šlingem, vnukem Otto Šlinga, který byl popraven v procesu s Rudolfem Slánským. Karel Šling v roce 1984 emigroval do Anglie a chtěl se také stát programátorem. Eva mu v tom měla pomoci, nakonec se sblížili a vzali se. V roce 1985 se jim narodila dcera Hana a v roce 1987 další dcera Dáda. Eva se chtěla hned po porodu první dcery vrátit do práce, ale makléřská firma jí neumožnila zkrácený úvazek. Přes přátele na univerzitě naštěstí dostala místo a stala se tedy pedagožkou na vysoké škole.

 

Koupili jsme si nejdražší šampaňský

V roce 1989 se začaly postupně hroutit všechny komunistické režimy ve východní Evropě. „Když padla zeď, tak jsme si nejdřív koupili to nejdražší šampaňský, co bylo, a pak jsme začali debatovat, jestli se máme vrátit.“ Rozhodování bylo těžké, Eva měla rodiče v Praze, ale Karlova celá rodina emigrovala do Anglie. „Nakonec jsme se rozhodli, že se nemůžeme vrátit, protože máme dvě anglické děti a život tady. V ten moment už to emočně nešlo, to by nebyl návrat, to by byla druhá emigrace.“

V Londýně žil i Karlův bratr Jan s rodinou, který emigroval už v roce 1972. Karel měl původně v plánu zůstat v Československu, ale v Londýně mu vážně onemocněla maminka a on za ní chtěl vyjet. To mu komunisté nechtěli dovolit. „Jednou ho zase zavolali k výslechu a říkali mu: ,Pane Šling, my vás odsud vyhodíme.‘ On jim říkal: ,Buďte tak strašně laskaví a udělejte to.‘“ Tak se v roce 1984 dostal do emigrace i Karel. Oba bratry celý život provázelo to, že jejich otec byl popraven jako zrádce. „Oba byli tou svou rodinnou historií postižení. Honza mluvil hodně a Karel nemluvil vůbec.“

Historií rodiny Šlingů se zabývala i Evina a Karlova dcera Hana. „Tři ze čtyř vnoučat Otty Šlinga dělala své dizertační práce na téma Slánského procesu.“ Obě jejich dcery měly složitou cestu ke svým českým kořenům. Narodily se už v Anglii, a ač na ně rodiče mluvili česky, tak jejich přirozeným jazykem byla angličtina, kterou se mluvilo ve škole. Obě dcery se ale česky znovu naučily a k rodné zemi rodičů mají pozitivní vztah.

Eva žije od roku 1978 v Londýně, ale na své české kořeny ani na židovský původ samozřejmě nezapomněla. „Já jsem věděla odmalička, že nejsem stereotypní Čech. Nikdy jsem nepoznala ten problém nacionalismu. Vím, že jsem českého původu, žiju v Anglii a jsem židovského původu. Jsem ale především Evropanka, takže velmi těžce nesu Brexit.“