The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Gerald Turner (* 1947)

• narozen 8. září 1947 v Sunbury on Thames

• v roce 1965 se stal členem Komunistické strany Velké Británie a řady komunistických a odborových organizací Velké Británie

• v 1971 roce přijel jako překladatel Světové odborové federace do Prahy

• byl v těsném kontaktu se členy Křižovnické školy čistého humoru bez vtipu

• v roce 1980 se přestěhoval do Londýna

• od sedmdesátých a osmdesátých letech překládal pro exilové a lidskoprávní organizace české autory do angličtiny

Gerald Turner se narodil v Anglii. Do komunistického Československa přijel jako zapálený západní komunista, jeho představy o skutečném fungování režimu však byly zcela idylické, od reality na míle vzdálené. Pracoval jako překladatel pro Mezinárodní svaz studentstva, díky kterému cestoval zejména po zemích komunistického bloku a měl tak možnost konfrontace. Na jedné straně poznával skutečnou podstatu komunistického režimu, ale také odvrácenou tvář kapitalistického světa, se kterou se setkal například ve Vietnamu v období tamní války, kde viděl hrůzy páchané Američany.

Nevím, zda jsem byl v životě nějak ideologicky přesvědčenej

Gerald Turner se narodil jako nejmladší ze tří dětí 8. září 1947 v Sunbury on Thames, tehdy ospalém městečku na Temži nedaleko Londýna, dnes již jeho předměstí. Sestra Helen se narodila na začátku války v roce 1939, bratr Roger v roce 1944.

Matka Grace, rozená Brain, nárazově pracovala jako sekretářka, většinu času však byla v domácnosti. Pocházela z havířské rodiny z oblasti Forest of Dean v západní části hrabství Gloucestershire v Anglii, která byla známá zpracováním železa a těžbou hnědého uhlí. Její rodiče měli velké sociální cítění, babička si svým hájením zájmů chudých členů místního baptistického sboru vysloužila přezdívku Rudá baptistka. Dědeček následně objevil klasiky marxismu, četl Marxe, Engelse či Plechanova. Matka svůj volný čas využívala k politickým agitacím pro Komunistickou stranu Velké Británie, jejíž členkou byla od roku 1936. „Jezdila na kole po okolí se stranickým tiskem,“ vzpomíná Gerald Turner.
Jeho otec John Turner pocházel z chudé rodiny, což mu prakticky zamezilo další studia, pracoval jako pokladač koberců. Když potkal svou budoucí ženu, začal číst Lenina a Stalina, do komunistické strany vstoupil v roce 1938. „Asi měl pocit křivdy, že kdyby byl z jiné rodiny, tak by to dotáhl dál. Tak byl rebelant. S matkou si osvojil vše z komunismu,“ dodává Gerald Turner.

Otcově vstupu do strany předcházela série incidentů, která ho utvrdila v následování socialistických ideálů. Jedním z nich byla bitva o Cable Street v říjnu 1936, což byl střet mezi Metropolitní policií, dohlížející na legální pochod pořádaný Britskou fašistickou unií, a antifašisty, včetně místních židovských, socialistických, anarchistických, irských a komunistických skupin. V roce 1938 otec rovněž manifestoval na Piccadilly Circus proti podepsání mnichovské dohody. „Tyto události je přesvědčily, že Anglie není pro ně,“ dodává pamětník.

Turnerovi byli předplatiteli socialistických magazínů, domácnost byla plná komunistické literatury. „Domů chodili měsíčníky Sovětský svaz a Sovětský svaz ve výstavbě, krásný barevný časopisy s fotkami pionýrů a pionýrek, já jsem v tom vyrostl,“ vzpomíná Gerald Turner. Východní blok a Moskva pro ně byly zaslíbené země, ráj na zemi. „Tam nic negativního nebylo, absolutně nic. Prostě to byl takovej sen, kam my se směřujeme,“ dodává pamětník.

Do školy začal chodit v roce 1952, rok poté, co labouristi prohráli volby a Winston Churchill se stal znovu předsedou vlády.„V tom prvním ročníku, když mi bylo pět let, se nás ptala paní učitelka, jestli víme, kdo je Winston Churchill a já hned ,To je bad man! Zlej člověk.´ Tak to jsem dostal důtku samozřejmě, to byla moje první politická činnost veřejná,“ vzpomíná na své rané politické uvědomění Gerald Turner a dodává, že ideálem byl pro ně doma Stalin.

První krize vlastního politického přesvědčení přišla již záhy, Gerald Turner studoval na liberálním gymnáziu City of London School, kde se mezi dětmi anglické buržoazie začal stydět za svůj původ. Pamětník toto období považoval za dost těžkou dobu, kdy prožíval vnitřní rozpor, vlastní názory však nerozporoval. Ve svém přesvědčení vytrval, dokonce pak v improvizovaných studentských volbách kandidoval za komunisty. Když se ho ptali na problematiku svobody slova a tisku, to věděl, že ve východním bloku není respektováno, tak odpověděl, že oni to ve Spojeném království udělají přece jinak, demokraticky, a svoboda tisku i slova bude zaručena. 

Gerald Turner středoškolské vzdělání ukončil maturitní zkouškou kromě jiného i z ruštiny, francouzštiny a latiny. Již v patnácti letech vstoupil do Svazu komunistické mládeže a v roce 1965 se stal členem Komunistické strany Velké Británie. Byl tajemníkem místní buňky a zodpovídal za prodej stranického tisku. Byl rovněž členem Britain-China Friendship Association, která publikovala krásné, barevné časopisy, kde byla Čína prezentována jako ekologicky aktivní a pokroková země, údajně recyklovala, používala hnůj na vytápění. „To se mi z hlediska etického líbilo,“ komentuje Gerald Turner. V době studia pracoval ve Svazu britského studenstva a v odborovém svazu učitelů. Jako člen Svazu radikálních studentů organizoval politicko-vzdělávací přednášky a prodej marxistické literatury. Právě pro svou činnost v levicovém hnutí se dostal do konfliktu s vedením Nottingham College of Education, kde studoval cizí jazyky a pedagogiku, a studia nedokončil.

To, co jsem viděl, bylo jasné, že není šťastný dnešek

Již v roce 1961 navštívil s otcem a babičkou Československo, nebyl to ráj na zemi, jak jim byly doposud země východního bloku prezentovány. Byly tam špína i odpadky stejně jako v Anglii. O rok později se vydali k Balatonu, ani tehdejší Maďarsko nebylo žádným rájem, jak čekali. Avšak ani přímá konfrontace se socialismem politické přesvědčení rodiny nezměnila. Začátkem 60. let dva komunisté z Yorkshiru založili společnost, která organizovala zájezdy, aby britští soudruzi mohli navštěvovat tyto ráje na zemi. V polovině 60. let tak odjel Gerald Turner s otcem na zájezd do Sovětského svazu. Pamětník již tehdy uměl rusky a odjížděl plný ideálů. Setkání s místní realitou však bylo drsné. „Tady byla architektura po první republice, Mariánský Lázně, Praha je přece jen pěkný město, Leningrad byl sice pěkný, ale život na ulici byl hrubý. Zajímavý ale je, že ačkoliv jsem viděl, že je to hrubý a všechno možný, ale to jádro ve mně, to bolševický jádro, s ním to nehnulo. Já jsem si koupil v Moskvě vojenský odznak, tu pěticípou hvězdičku se srpem a kladivem, z toho jsem si udělal sám pro sebe odznak. Ale říkal jsem si, že něco není v pořádku. Přikláněl jsem se k levicové kritice sovětského režimu,“ komentuje svou první návštěvu Sovětského svazu Gerald Turner, který se posléze začal považovat za salonního trockistu a ztotožňoval se s kritikou Stalina, začal si klást otázky, zda je dosavadní vývoj správný nebo ne. Události Pražského jara pro něj byly pozitivním znamením, že situaci berou do rukou lidé, ne již jen boháči: „Lid byl na ulici, svět začal být náš,“ vzpomíná Gerald Turner. Invaze vojsk Varšavské smlouvy do komunistického Československa v srpnu 1968 pak pro něj byla hroznou ránou.

Poté, co v roce 1969 opustil univerzitu, začal pracovat jako telefonista pro mezinárodní hovory v Mezinárodní telefonní ústředně v Londýně (Continental Telephone Exchange London). „Našli inzerát, kde Světová odborová federace [SOF] hledala překladatele z francouzštiny v evropským hlavním městě. Neřekli ve kterým, a když jsem se dozvěděl, že je to Praha, tak jsem neváhal ani na chvíli. To byl střed mé pozornosti, takže já jsem přijel v roce 1971 jako překladatel Světové odborové federace, která měla v Praze ústřednu,“ popisuje svoji cestu do Československa Gerald Turner. První setkání s Prahou na začátku 70. let bylo děsivé, ubytován byl v Domě rekreace Na Poříčí (dnes kavárna Imperial). „V ulicích byl první sníh, tehdy už žlutý a černý ze sazí, tma, špatně osvětlený město, lidi jako zombie. Vysvětloval jsem si, že to byla ta invaze, intervence jsem tomu říkal,“ vysvětluje pamětník. Ani první setkání s češtinou nebylo příliš optimistické, pro Geralda Turnera to byl příšerný jazyk, nemalebný, zvukově škaredý jazyk. Zanedlouho jej na ulici zastavil nějaký mladík a že chce konverzaci angličtiny. „Tak dobře, tak já Vás budu učit angličtinu, Vy mě zase češtinu“, vzpomíná na své první setkání s češtinou Gerald Turner.

Díky tomu se hned v prvních měsících svého života v Československu seznámil se členy Křižovnické školy čistého humoru bez vtipu, kterou vymysleli sochař Karel Nepraš s mnohostranným umělcem Janem Steklíkem. V restauraci U Křižovníků na Starém Městě se od počátku šedesátých let setkávala proměnlivá společnost mladých výtvarníků, hudebníků a literátů, kam náleželi například malíři Zdenek Beran, Rudolf Němec, Zbyšek Sion, Otakar Slavík, Antonín Tomalík, grafička Naděžda Plíšková, básník a konceptualista Eugen Brikcius, výtvarní teoretici Věra Jirousová a Ivan Martin Jirous, experimentální básníci Josef Procházka a Vladimír Burda. U Křižovníků se hrávaly absurdní hry, které si vymýšleli, třeba hraní se sirkami či Fando, nezlob se s malými skleničkami rumu a různé další, všechny zaměřené na nějaké pití – to byla jejich forma protestu proti režimu.

Na žádost Socialistické akademie ČSSR v letech 1973–1977 pracoval jako lektor lidové univerzity. V roce 1977 spolupracoval v Československou televizí jako herec a jazykový poradce v televizním kurzu angličtiny. O rok později, v roce 1978, byl na vlastní žádost uvolněn ze své funkce SOF a odjel se svojí tehdejší ženou Evou do Anglie.

Závěr pak asi byl, že jsem nepoužitelný

Gerald Turner uvádí, že měl tu čest cestovat, což tehdy neplatilo skoro o nikom. Ve funkci osobního tlumočníka generálního tajemníka SOF se účastnil řady konferencí, sjezdů, regionálních setkání odborových svazů, například sjezdu indických odborů v Kalkatě či se dostal do Vietnamu ještě v období války. Měl tak možnost setkat se a moci intenzivně přičichnout k různým přístupům a typům chápání bipolárního světa. Žil tak vlastně dva paralelní životy, jeden za hranicemi, druhý v Praze, kde se musel tvářit jako komunista. Gerald Turner pak návraty do Československa popisuje jako momenty návratu do zavřené lahve. 

O svých zážitcích a životě ve východním bloku vyprávěl při svých častých návštěvách Anglie i svému otci. Gerald Turner si již moc nevzpomíná na jeho reakce. „Mám dojem, že mlčel. Pro něj to muselo bejt strašně těžký, když mě navštívili a slyšeli třeba, že otce mé přítelkyně popravili,“ snaží se vzpomenout Gerald Turner.

Díky svému původu, zaměstnání a také díky stykům s Křižovníky mu bylo záhy jasné, že se o něj bude zajímat Státní bezpečnost. Již v roce 1971 se jej kdosi vyptával na jeho názory „Určitě jsem mluvil o Trockém. Závěr pak asi byl, že jsem nepoužitelný. Asi i proto, že o mne bude mít zájem také MI5 (kontrarozvědka a bezpečnostní agentura Spojeného království),“ říká s úsměvem Gerald Turner a dodává: „Od začátku jsem pochopil, že fízlové jsou všude, stal jsem se paranoidní. Kdo nebyl paranoidní, byl nebezpečný. Orwel tehdy tu jemnost situace nevystihl, nepotřebujeme televizor, my to máme v hlavě, ten člověk se kontroloval pořád.“

Bezpečnostní složky jeho aktivity nadále sledovaly. V roce 1973 příslušníci rozvědky (součást struktury tehdejší StB) vyhodnotili, že Gerald Turner je „velmi chytrý člověk, který má vůči československému zřízení kritický postoj, podobný nebo ještě ostřejší než tomu bylo u bývalého zaměstnance SOF britského státního příslušníka Jeffreyho Harryho Aptera, nebo nynějšího pracovníka SOF Wiliama POCOCKA.“[1] Jiný archivní záznam Geralda Turnera charakterizuje jako člověka „velmi opatrného ve svém jednání a vystupování, což znesnadňuje udělat si úsudek o jeho skutečném smýšlení“.[2]

Do hledáčku “tajných”, tentokrát kontrarozvědky (opět součást tehdejší StB), se znovu dostal v druhé polovině roku 1979, kdy měl být prověřen, zda nepůsobí jako kanál neboli spojka mezi představiteli československé opozice a dosud neustanovenou osobou nebo institucí ve Velké Británii, kam pravidelně dojížděl. Kontrarozvědku zajímalo, zda nezprostředkovává vývoz filmového a fotografického materiálu osobám z opozice, kterých je pak zneužíváno v západních televizních pořadech proti ČSSR, a také zjistit, zda Gerald Turner není spojkou na zahraniční emigrantská a ideodiverzní centra, především Palach Press v Anglii.[3]

Já přece nejsem žádný kvaker

Těsně před jeho odjezdem do Anglie v roce 1978 se již znal s Alicí, pracovnicí Československé televize, která mu učarovala. Záhy se proto v Anglii rozvedl a vrátil se do Prahy, kde se s Alicí oženil. Na konci roku 1979 podali žádost o vystěhování a začátkem roku 1980 se přestěhovali do Londýna. 

Po návratu do Velké Británie bylo pro někoho, kdo přijel z komunistické země, poměrně obtížné najít zaměstnání. Gerald Turner bezúspěšně obcházel pohovory, až mu jeho sestřenice vnukla nápad pracovat jako správce kvakerského domu. „Já přece nejsem žádný kvaker,“ odmítl nabídku Gerald Turner, ale po přečtení základních tezí zjistil, že vize tohoto náboženského hnutí jsou mu blízké. „Mně to mluvilo z duše naprosto. Já jsem říkal, jestli tohle je kvakerismus, tak sem s tím,“ říká o nové životní etapě Gerald Turner. Stal se tak správcem kvakerského domu severně od Londýna a začal chodit na kvakerská setkání.

Gerald Turner již od sedmdesátých a osmdesátých letech překládal pro exilové a lidskoprávní organizace české autory do angličtiny, překládal například pro Palach Press, což bylo československé exilové vydavatelství působící v Londýně, jehož prostřednictvím se do zahraničí dostávaly dokumenty disentu, zejména Charty 77 a Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, nebo pro Československé dokumentační středisko nezávislé literatury.

Se svojí ženou Alicí pak při překládání užívali společný pseudonym A. G. Brain, aby jim československý režim nedělal problémy. Mezi jejich překlady patří díla tehdy zakázaných autorů, zejména Václava Havla, Ivana Klímy, Karla Pecky, Milana Šimečky a Ludvíka Vaculíka. Například překlad Klímova románu Ani svatí, ani andělé se v roce 2002 dostal do užší nominace na cenu Weidenfeld Translation Prize, kterou uděluje Sdružení britských překladatelů.

Gerald Turner v roce 2022 žil a překládal v Praze, v posledních letech se věnoval především překladům teologických děl, v USA byla jeho překladu knihy Tomáše Halíka Oslovit Zachea udělena cena za nejlepší teologické dílo vydané v období 2009–2010.

 

 

 

[1] Archiv bezpečnostních složek, MTH21350, v. č. 10874-378, s. 19. Dokument dostupný v sekci Dodatečné materiály.
[2] Archiv bezpečnostních složek, KR-705631 MV_x105459, s. 46. Dokument dostupný v sekci Dodatečné materiály.
[3] Archiv bezpečnostních složek, KR-705631 MV_x105459, s. 14. Dokument dostupný v sekci Dodatečné materiály.