The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Miroslav Tyl (* 1943)

• narozen ve vážené kulturní rodině ekonoma a právníka, člena odboje a podporovatele exilové vlády

• vystudoval střední školu zemědělskou v Liblicích u Prahy obor zemědělství – pěstitel – chovatel

• dva roky strávil na statku v Radvanicích jako agronom

• na vojně obviněn z narušování morálky vojska poslechem zahraničních rozhlasových stanic, podmínečně odsouzen

• vystudoval zemědělskou vysokou školu, později sociologii na filozofické fakultě

• byl aktivním členem ve studentském hnutí Pražského jara

• po roce 1968 se věnoval výzkumu

• mezi prvními podepsal prohlášení Charty 77

• po roce 1989 se stal poslancem federálního státu a byl poradcem dvou premiérů

Miroslav Tyl se narodil za války v dobře situované rodině. Oba rodiče hovořili plynně několika jazyky. Otec byl právník a ekonom, který se účastnil odboje Alberta Pražáka. Pomáhal upravovat finanční toky tak, aby přišla podpora exilové vládě Edvarda Beneše. „Tatínka vyšetřovali na takzvané Pečkárně, byl zavřený na Pankráci a nakonec i v Terezíně, kde se popravovalo ještě 5. května, a po osvobození se léčil z tyfu, který přežil. Po válce se stal tajemníkem ve Světové radě obchodu v Paříži. Do naší rodiny chodila na návštěvu řada významných hostů z kruhů Národní sociálně demokratické strany, do které otec později vstoupil.“

Krušné začátky

Muž, který později jakožto výrazná postava dění Pražského studentského hnutí dokázal přispět ke změně školského zákona, na počátku vůbec nebyl úspěšným žákem. „Když jsem přišel do školy v roce 1949, zrovna se začínalo s experimentální výukou, při které se děti měly naučit zapamatovat celá slova, ne písmena. To se ukázalo pro mě být něčím strašným. Měli jsme rodinnou chůvu, kterou jsem velmi miloval, a ona mi celé dětství předčítala. I to přispělo k tomu, že jsem neuměl pořádně číst a skoro celou základní školu jsem měl mizerný prospěch.“ Změna přišla se střední školou.

Na škole v Liblicích

Miroslav Tyl měl příležitost studovat na nově otevřené zemědělské škole v Liblicích u Českého Brodu obor zemědělství – pěstitel – chovatel. To se ukázalo šťastným krokem, v ústavu vyučovali vyhození bývalí vysokoškolští profesoři, kteří měli ve zvyku s mladými lidmi jednat jako se sobě rovnými. Škola měla dobré výsledky, přesto byla ve třetím ročníku uzavřena a Miroslav Tyl odmaturoval v Poděbradech.

Umístěnky pro nevolníky

Dnes je těžko představitelné, že vstup na vysokou školu byl na počátku šedesátých let podmíněn politickou bezúhonností rodičů. K přihlášce na vysokou patřil osmistránkový dotazník, který hned v první kolonce obsahoval otázku po loajalitě rodičů k tzv. vyakčňovacímu zákonu z roku 1948. Cesta k vysokému vzdělání tak byla uzavřena. Mladíka očekávala jiná povinnost – pracovní. Se systémem takzvaných umístěnek, který trefně označuje jako socialistickou verzi nevolnictví. Jeho socialistický stát určil na práci na zemědělském statku Radvanice v Čechách, kde pracoval jako agronom. „Dali mi služebního koně, později auto a také pistoli, se kterou jsem rozvážel výplaty,“ vzpomíná Miroslav Tyl.

Morálka vojska v ohrožení

Po dvou letech přišlo období vojny a Miroslav složil důstojnické zkoušky a stal se dělostřelcem-motoristou. „Ve druhém roce vojny jsem pověřil spojaře, aby odrušili západní vysílání, a každý večer jsme poslouchali Hlas Ameriky a Deutsche Welle – za to mě a tři další však očekával vojenský soud. To se psal rok 1964. Po skončení vojny jsem se znovu hlásil na vysokou školu a onen dotazník měl najednou jen čtyři stránky a úvodní otázka zmizela. První semestr jsem prožíval ve velkém strachu, protože probíhal ten soud, který se otec snažil přes své známé a jejich známé ovlivnit k dobrému. Nakonec jsem dostal dva roky podmíněně spolu s druhým přítelem a ostatní dva spojaři dostali těžké pokuty. V roce 1965 už nebylo tak jednoduché někoho zavřít za poslech zahraničního rozhlasu, takže obvinění znělo tak, že jsme narušovali morální stav vojska.“

První zkoušky

Počátky na zemědělské fakultě byly krušné nejen pro peripetie s vojenským soudem, ale také kvůli nárokům, které byly pro Miroslava Tyla takřka nepřekonatelné – jednalo se o zkoušku z matematiky, pro kterou musel nastudovat osnovy celé střední školy. Po prvních úspěších se začal zajímat o další obory – zejména o sociologii na filozofické fakultě – a zde vznikl úmysl umožnit zákonem studovat na dvou školách současně, což v tu chvíli nešlo.

Tragický majáles v roce 1956

Studenti měli na počátku šedesátých let ve zvyku chodit na 1. května na Petřín, na rozdíl od dřívější tradice studentského majálesu. Ten v roce 1956 byl totiž rozpuštěn bezpečnostními složkami. Při incidentu utrpělo zranění na čtyřicet mladých lidí. Každý 1. máj pak StB mládež honila po Petříně.

Diskuse a uvolněné sevření padesátých let

V roce 1963 úřady povolily vznik Vysokoškolského obvodního výboru, kde se spojovali studenti z různých fakult. K zastupování jednotlivých fakult se vyzývali především ti protestující studenti, pročež výbor získal poměrně reformní charakter. Významnou roli v komunikaci mezi fakultami sehrály univerzitní časopisy, kde se vyjadřovali nejen studenti, ale i novináři, a všeobecně panující diskuse přispívaly k reformě zatuhlých poměrů padesátých let.

Patočka v šoku

Pro aktéry studentského hnutí byla charakteristická touha po svobodě a s tím šla ruku v ruce touha po vzdělání. Pozdvižení a obrovskou vlnu zájmu rozpoutaly přednášky Jana Patočky od roku 1965. Na té první obsadili sami vyučující první dvě řady židlí v auditoriu. K těmto kolegům se filozof Patočka užasle obrátil s šokovaným dotazem: „Co jste tady celou tu dobu dělali?“ To když zjistil, že studenti neumějí německy a s touto indispozicí se chtějí pokoušet chápat Hegela.

Kritik Václav Černý

Silně zapůsobil na Miroslava Tyla také přednášející Václav Černý, který se nikdy nesmířil s režimem, a jako jediný už při nešťastných událostech při takzvaném divokém odsunu protestoval. Mezi dalšími vynikajícími vyučujícími byli i komunističtí pohlaváři. Nálada mezi studenty byla natolik uvolněná a nabitá, že je zasypávali výkřiky a protesty z auditoria. Jeden zoufalý přednášející se pokoušel studenty překřičet slovy: „Já vás ujišťuji, že se vás nebojím!“ – „Chceme politické strany! Chceme svobodu!“ skandovali studenti jako odpověď.

Změna školského zákona

Miroslav Tyl byl zvolen předsedou studentské rady a inicioval změnu školského zákona ve prospěch možnosti studovat více než jednu vysokou školu, a to oficiální cestou na návštěvě ministra školství Čestmíra Císaře. Ten vyslechl studenty. „No, a proč ne?“ odvětil. „Připravte návrh,“ obrátil se ke svým právníkům. Tou dobou narůstal konflikt mezi mocenskými strukturami státu a nejen studenty, ale také umělci či ekonomy. Klíčem k rozvíjející se svobodě tisku byla periodika jako Literární noviny, Kulturní život na Slovensku a Tvář.

Vyhrocení konfliktu

Události vygradovaly na konferenci Svazu spisovatelů v roce 1967, na které zazněla kritika uplynulých dvaceti let při projevech (Vaculíka, Kohouta, Seiferta), z nichž se komunistické moci nejbolestněji dotkla kritika vztahu sovětského vztahu k Izraeli. „Všechno jste prohráli,“ hřímal vztekle ideologický tajemník Jiří Hendrych. Konflikt se tímto stal otevřeným.

Protest na Strahově

Studentské hnutí si zvolilo své vlastní vedení a zbavilo se zástupců z řad komunistů. Jeden ze zástupců Jiří Müller byl vyhozen a v roce 1966 také zavřen, hnutí se pak semklo a soustředilo se na jeho obhajobu a ochranu a na této bázi vyvrcholilo. „Navrhl jsem, abychom vystoupili z Československého svazu mládeže, že je mrtvý. To bylo v projevu následující den po incidentu na Strahově, kdy studenti protestovali, jejich protest byl potlačen a šest mladých lidí bylo těžce zraněno.“

Podpora studentů

V té době už studentské hnutí nemělo jen podporu elit, ale i dělníků: „Přijeli za námi dělníci z Kladna a říkali: My za vámi stojíme. Když zastavíme hutě, oni si toho už všimnou.“

Husák

Svaz studentstva po odmítnutí vstoupit do Národní fronty neodvratně spěl ke svému zrušení. Výsledek hlasování telefonicky kontroloval sám Gustáv Husák, tou dobou generální tajemník ÚV KSČ. Následně vznikl Socialistický svaz mládeže.

Z výrazných tváří studentů aktivních při Pražském jaru se rekrutovaly osobnosti podstatné pro politickou scénu vznikající po roce 1989. Na rozdíl od studentských hnutí té doby jinde ve světě bylo to v Československu zajímavé svou organizovaností.

Šok v srpnu 1968

„Invaze v roce 1968 představovala pro nás všechny obrovský šok. Byl jsem vyhozen z aspirantury a na jedenáctý pokus jsem nakonec získal místo v jednom podniku, kde jsem se věnoval výzkumu.“ V reakci na příchod vojsk Varšavské smlouvy emigrovalo 150 tisíc lidí včetně spisovatelů, postupně vznikla čtyři nakladatelství v zahraničí. Z Londýna zajistil konspiračním způsobem převoz ilegálních knih a časopisů do Československa Jan Kavan – převážely se pod podlahou tranzitního vozu jednou za tři měsíce od roku 1974.

První stížnosti

V roce 1976 sepsal Miroslav Tyl petici se stížností na Rudé právo, které uveřejnilo článek o již propuštěném Jiřím Müllerovi, článek tvrdil, že byl zločincem. Dalších sedm stížností následovalo, když nová kádrovačka zaváděla ostrou personální politiku, a zaměnila kladné posudky Miroslava Tyla za negativní, vypovídaly o jeho politické nespolehlivosti. Dopis popisující diskriminaci v zaměstnání dospěl řádnou cestou k Lubomíru Štrougalovi a stížnost se prošetřovala normativním způsobem. „Žádal jsem navrácení posudků a zanesl jsem tam formulaci, že si přeji být nadále pověřován pracemi, které odpovídají mé kvalifikaci.“ Řada vzdělaných osob se totiž ocitla v práci v kotelnách a v podobných podřadných pozicích.

První chartisté

Miroslav Tyl podepsal Chartu 77 mezi prvními 243 osobami. Komunistická moc záhy kontrovala prohlášením Anticharty. „Lidé museli vyjádřit loajalitu státu odmítnutím prohlášení Charty, kterou si ale nesměli přečíst.“

Za třináct let fungování se na pozici mluvčích Charty vystřídalo na padesát lidí. Tím, co je spojovalo, byl především společný nepřítel – státní diktatura. Jinak zde panovaly názorové neshody, které však spolupráci nebránily.

Čtyřicet let

Po roce 1989 působil Miroslav Tyl jako poslanec, člen Federálního shromáždění a byl poradcem dvou premiérů. „Nikdo netušil, že totalita bude mít trvání dvakrát dvacet let. ‚Brzy se to zhroutí, stojí na hliněných nohách, přijde Západ a osvobodí nás,‘ mysleli jsme si...“