Štefan Uher

„Když jsem byl poprvé figurantem pro psy, měl jsem strach. Přiznávám. Pes vážil půl metráku, běžel rychle a pak skočil. Nastavil jsem ruku. V rukávu. Táhl mě k zemi a já se opravdu bál. Potom jsme si na to zvykli. Byla to rutina, ale někteří figuranty nedělali. Měli ze psů hrůzu. Pamatuji vojáka, který dělal figuranta jedině v ochranném obleku. Měli jsme buď rukávy, nebo kompletní oblek. On by bez obleku figuranta nedělal.“ – „Bolelo to?“ – „Ten pes měl strašný stisk. Taková tupá bolest to byla. Chtěl tě strhnout k zemi a měl obrovskou sílu. Bolela z toho záda, jak jsem s ním zápasil. Co bych si počal, kdyby mě strhnul na zem? A psovodi nespěchali. ‚Jen ať si pes zakouše.‘ Ruku jsem měl úplně modrou.“ – „Měl jste chráněnou hlavu?“ – „Neměl.“ – „A nebál jste se, že vám půjde po obličeji?“ – „To jsem se bál. Nebo po přirození. To jsem měl strach.“

„Například jeden velitel nám říkal: ‚V továrnách se pracuje podle plánu. Pokud plán neplní, ke konci roku to doženou. Ale nám, když někdo zdrhne přes hranici, nesplnili jsme plán. Hotovo.‘ Tak to říkali: ‚Nesplnili bychom plán. Byli bychom nespolehliví.‘ Taková byla jejich filozofie.“