The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marta Uhlíková (* 1949)

• narozena 5. prosince 1949 ve Mšeci

• v 50. letech se na otcovu umístěnku přestěhovali s rodiči do Jáchymova-Suché

• otec Otto Šikýř zastával v Suché místo hajného

• po absolvování vesnické malotřídky se pamětnice s rodiči a dvěma bratry přestěhovala do Jáchymova

• během dětství sledovala soužití, ale i postupný odsun či odchod Němců a rozvoj Jáchymova

• 32 let pracovala v jáchymovské prádelně

• tam se po srpnu 1968 také setkávala se sovětskými vojáky, jimž se v prádelně pralo prádlo

• i v seniorském věku vypomáhala v lázeňství a navštěvovala univerzitu třetího věku

• roku 2023 žila v Jáchymově

Život Marty Uhlíkové je spjat s krušnohorským Jáchymovem, kam se jako malá s rodiči přestěhovala, když otec dostal umístěnku jako hajný. Dětství a dospívání prožívala v hornické oblasti, kterou musela většina původního německého obyvatelstva opustit a nahradili je noví dosídlenci. V Jáchymově strávila celý život, přičemž dlouhých dvaatřicet let pracovala v místní prádelně.

Na otcovu umístěnku se dostali do Jáchymova

Marta Uhlíková se narodila 5. prosince 1949 ve Mšeci na Rakovnicku. I když tam prožila jen prvních pár let života, patří k nim jedna z jejích nejmilejších vzpomínek – našla poklad! S malým bratrem se procházeli v křovinách kolem staré stodoly, kde objevili 200 vajíček od zanášejících slepic. To bylo radosti!

Její otec Otto Šikýř se jako sirotek vyučil u svého strýce lesníkem. Jako hajný dostal umístěnku do Suché (části Jáchymova). Na stěhování na korbě vojenského auta i se psem vzpomíná pamětnice dodnes. V Jáchymově pak Marta Uhlíková strávila celý zbytek života. K Suché jejich rodinu pojily širší vazby, neboť jako jedna z mála českých rodaček tam tehdy žila teta pamětnice. Právě od ní jako malá slýchala příběhy o necitlivém poválečném odsunu původního německého obyvatelstva. Příslušníci Revolučních gard si zabírali ty nejlepší domy a původní německé obyvatele vyháněli, aniž by jim dovolili vzít si alespoň tehdy povelených padesát kilogramů osobních věcí. Přesto část německého obyvatelstva až do roku 1968 zůstala a pamětnice je popisuje jako milé a pracovité lidi, se kterými měli přátelské vztahy.

Jaký byl obraz Suché v padesátých letech? Byla to především hornická oblast. Říkalo se, že jedna štola spojovala i Suchou s městem Jáchymov a horníci si tudy v zimě zkracovali cestu. V kraji se udrželo také zemědělství, zejména Němci měli políčka, krávy a koně. I otec Otto Šikýř při své lesnické práci zpočátku využíval koně, neboť motocykly či automobily byly vzácností. Němci prý také pašovali zboží do Německa. Marta Uhlíková si vybavuje místo, kterému se říkalo U tří zlodějů.

Běhali jsme venku, sázeli jsme stromky…

Své dětství v Suché popisuje pamětnice jako šťastné. Velice ráda navštěvovala místní malotřídku, kde se učitelé dětem velmi věnovali. Žáci trávili mnoho času venku při hrách a chodívali také pomáhat do lesa vysazovat stromky. Štěstí přálo v Suché i jejím rodičům, kteří vyhráli druhé místo ve Sportce. K jejímu mladšímu bratrovi tak po čtrnácti letech přibyl ještě jeden bratr, a když oslavil dva roky, rodina Šikýřova se přestěhovala do Fibichovy ulice v Jáchymově. Na novém místě nalezli klid a hodné lidi, kteří se o své okolí starali a pořádali různé brigády. Této části Jáchymova se dříve také říkalo Malá Amerika, neboť ve dvacátých letech se sem navracelo mnoho Němců i Čechů z amerického exilu. Byla to oblast, kde žily zejména pokojské.

Město Jáchymov během dospívání pamětnice procházelo proměnou. Šachty se zavíraly, ale ve městě neutichal rušný život, neboť zde bylo mnoho hostinců a obchodů. Rozvíjelo se také tradiční lázeňství a společně se stavbou hotelů se ve městě objevovalo i mnoho jugoslávských dělníků. V roce 1963 byla postavena zkušební trolejbusová trať Ostrov – Jáchymov. Odvrácenou tvář rozvíjejícího se města, jíž byla přítomnost pracovně nápravných táborů, lágrů, Marta Uhlíková vnímala jen zprostředkovaně, například z vyprávění své šéfové.

Nadřeli jsme se, ale taky jsme si pomáhali!

Po ukončení školy se chtěla stát vojandou, avšak neprošla prověrkou, neboť se její otec netajil svou kritikou vůči těžbě uranu. Nastoupila tedy do abertamské rukavičkárny, kde pracovala tři roky. Poté jejího otce někdo udal, že krade dřevo. I když se prokázalo, že šlo o falešné obvinění, otec se na pozici hajného již nevrátil a našel si práci v závodě Škoda v Ostrově. Důsledkem této změny měla matka více práce v domácnosti, a tak nastoupila pamětnice v jáchymovské prádelně, aby byla matce blíže a s domácností pomohla. Práce to nebyla lehká, přesto měla své zaměstnání velice ráda a zůstala v něm dvaatřicet let. „Všichni jsme se tam nadřeli, pomáhali jsme si, když někdo neměl peníze. Jezdili jsme společně na zájezdy, slavili svatby,“ vypráví. Kolegialita mezi zaměstnankyněmi byla obrovská. Když nebylo na výplaty, jezdilo se prát do Prahy, aby se pokryla ztráta, kterou podle ní působili majitelé tím, že si peníze brali pro sebe.

Zabrali nás vojáci!

Jeden ze zájezdů zaměstnankyň jáchymovské prádelny směřoval do NDR. S kolegyněmi tam vyjely v červenci roku 1968. Již tehdy si všimly velké koncentrace sovětských aut kolem hranic, avšak tehdy ještě nevěděly, proč tomu tak je. Odpověď přišla brzy. Marta Uhlíková si živě vzpomíná, jak 21. srpna kolem šesté hodiny vstávala do práce, když její maminka ve velkém zděšení vyběhla ještě v kombiné na ulici a dveře od dveří bušila a křičela: „Zabrali nás vojáci, je válka!“ Město ovládl strach a zděšení. Naštvání a nelibost k přítomnosti okupačních vojsk v Jáchymově přetrvávaly, i když bylo jasné, že o válku nepůjde. „Pořád jsme si říkali, že tu neměli co dělat!“ kritizuje invazi pamětnice, avšak spíše z pohledu vysoké politiky. Její tchán s tchyní dali sovětským vojákům po příjezdu najíst, na což obyvatelé Jáchymova reagovali dosti negativně, například v obchodě jim poté nechtěli nic prodat. Marta Uhlíková však tuto pomoc schvalovala.

Osobně se také postupně potkávala s vojáky a potvrzuje z dnešního pohledu již známé klišé, že „ti kluci za to nemohli“. „Byli utahaní a vůbec netušili, kam je poslali,“ říká na jejich obranu. Setkávala se s nimi zejména v prádelně, kde jim zaměstnankyně praly rubáše a onuce, které byly tak zašpiněné, že musely používat roušky a rukavice a vše přeprat až čtyřikrát. Vzpomíná si dokonce na jejich velitele: „To byl hodný člověk a opravdu se omlouval, že je mu to líto, ale rozkaz je rozkaz.“

Z Jáchymova se stalo něco jako „Klondike“

Sametovou revoluci v roce 1989 si Marta Uhlíková pamatuje jako velkou událost, kdy v místním hornickém domě proběhlo veliké shromáždění Občanského fóra (OF), kde měl proslov i její strýc. Ovšem většina rodiny se na změny dívala spíše s nelibostí. „Babička Uhlíků to nesla špatně,“ říká pamětnice, neboť ji lidé konfrontovali s minulostí jejího zesnulého muže, který pracoval u Pohraniční stráže. Negativní zážitek si Marta Uhlíková odnesla také z práce, kde ve zjitřené době probíhající sametové revoluce kolegyně varovala, ať se neradují, že to bude jiný kapitalismus, než jaký si idealisticky představují. Na její obavy zareagovala kolegyně výhrůžkou, že se také může stát, že budou padat hlavy.

Dění v Jáchymově na začátku devadesátých let popisuje jako „Klondike“. Docházelo ke skupování a rozkrádání majetku, který následně chátral. Špatně skončila také prádelna, která na začátku devadesátých let zkrachovala poté, co její majitel údajně prohrával firemní peníze v ruletě. Kolegialita zaměstnanců byla nebývale veliká, a tak uspořádali „pohřeb“, kdy se společně sešli v smuteční černé a za prádelnu kladli věnce a vzpomínali na společný čas strávený v podniku. „Samozřejmě nás hodně brečelo, neboť třicet dva let, to jen tak nezapomenete,“ vzpomíná.

Po roce 1989 se také přijeli na dům Šikýřových podívat jeho původní obyvatelé vysídlení do Německa. Podle pamětnice se dožadovali vstupu s tím, že se chtějí podívat, jak vypadá jejich dům, než si ho znovu zaberou. Vztahy s bývalými německými obyvateli ovšem nebyly jen negativní. Za tetou pamětnice (rodačkou ze Suché) jezdili její němečtí přátelé z mládí a radostně vzpomínali na společně prožité příběhy z dětství.

Marta Uhlíková si i v pokročilém věku v době natáčení, v roce 2023, snažila udržet optimismus a ráda se setkávala s lidmi. Těžké období po smrti svého manžela překonala tím, že prodávala lístky v lázních a začala navštěvovat univerzitu třetího věku.