Milena Uhlíková

„Já měla zrovna narozeniny desáté, když nás Hitler zabíral. Počasí bylo hrozné, to padal sníh, pršelo, no hrozné. Všichni jsme tehdy, my děti, koukaly jak blázni, my tomu nerozuměly, nevěděly jsme, co se děje, ale všichni, celý barák a ulice, všechno to plakalo. Nevěděli, jestli nás budou bombardovat, nebo co bude. Každý z toho byl celý špatný. Pak nás zabrali, říkám, tam byl barák slušnej, bydleli tam samí právníci, soukromníci… Říkám i ti Židé tam bydleli, o tu kamarádku jsem tedy přišla. Ptali se na ně po válce nějací příbuzní z Rumunska. My jsme říkali, bohužel, nevrátili se, nikdo o nich nic neví. Ta byla o rok starší než já, báječně kreslila, Adéla…“

„Ráno roku šedesát osm, v noci jsem se vzbudila, protože přes Smíchov to létalo tam, ve tři hodiny v noci. Říkám ježíšmarijá… Tak jsem okamžitě volala Jardu, toho kámoše, co jsou v těch Švýcarech, ti bydleli kousek od nás tam na Nikolajce. Já říkám, Jardo, otevři si okno a poslouchej, jsou tady kurvy Rusáci. Co blbneš, ty jsi ožralá viď? Říkám, nejsem, poslechni si to, jak za Němců jsme okupovaní. Ráno už v šest, v sedm už jsme byli, i když jsme do práce chodili po osmé, tam jsme žádné píchačky neměli, tam to bylo takové benevolentní, protože jsme to museli stejně udělat. Nebo najednou tam někdo přijel, jednotlivec nebo delegace nebo kdokoliv, tak jsme tam musely baby zůstat, aby jsme to hned napsaly, co bylo třeba, a to kafe roznést a tak. Tak už časně ráno jsme tam všichni skoro byli v Lobkovičáku. Ráno, když jsem šla, nic nejelo, když jsem šla z toho Smíchova kolem kasáren Štefánikových, tam dole u Kinského, tak tam už rota ruďáků, všude tanky, všichni tam ty kurvy rusácký byly.“

„Ta teta v Americe, tu jsem neznala. Tetku vídeňskou jo, to jsme tam jezdili, dokud byla živa, když otevřeli hranice, tak to jsme tam tak dvakrát třikrát za rok za ní jeli do Vídně, ale tu americkou… Tam jsem tedy mohla jet v tom čtyřicátém osmém po válce, jenomže já jsem se ve čtyřicátém devátém vdávala. Tak před tím, když jsem se seznámila s Uhlíkem, tak jsme tam mohli jet, jenomže on přišel z vojny a vojáky nepouštěli, musel tu být asi tři roky po vojně, než by mohl odcestovat. To mi tetka tehdy poslala nějaké papíry, že všechno jako cestu, všechno bude hradit, že to nikoho nebude nic stát. Jenomže mě nepustili, chtěla jsem se tehdy hned vdávat, no a to řekli, že neexistuje, tak jsme nikam nejeli.“