„A tam jsme se s nějakými... otec se synem jeli z Itálie autem, tak nás vzali. Měli místo, tak nás vzali do auta a jely jsme vlastně tady s těmi. Takže jsme byly rády, protože se říkalo, že Rusáci tam znásilnili všechny po cestě, takové ty řeči. Takže jsme byly právě rády, že jsou to dva chlapi, i když ten kluk byl vlastně taky mladý. No, a ti nás dovezli vlastně až na Pankrác tady do Prahy, a protože bylo stanné právo, takže se nesmělo v noci ven, tak jsme měly štěstí, že tam bydlela teta, u které jsme přespaly.“
„Pak jsme večer... že už pojedeme do Vídně a domů zpátky. A když jsme byly v tom vlaku večer, tak potom ráno, tam jsme pospávaly a ráno už jeli lidi normálně do práce a tak. Akorát jsme viděly, že v novinách, jak si čtou noviny, tak tam mají obrázek tanku u Prašné brány. A to jsme si právě říkaly, že to je divné – v srpnu Prašná brána, že by to mělo být v květnu, kdy přijeli Rusáci. No, a tak nám ty noviny dali a tam jsme si přečetly, že to je... No, a pak jsme v té Vídni vystoupily a šly jsme na velvyslanectví, aby nám řekli, co máme dělat, protože ty vlaky nejely ten den. Nic tam k nám nejelo. A tam nám neporadili, protože taky nevěděli vůbec nic. Tak nám akorát říkali: ,No, jestli chcete tady zůstat?' Tak nám vyjmenovali státy, kde bychom mohly počkat, ale to my jsme nechtěly.“
Alena Uhlířová, za svobodna Tomášková, se narodila 10. července 1945 v Písku, vyrůstala ale v Praze. Pochází z učitelské rodiny. Vystudovala výpočetní techniku na Vysoké škole ekonomické v Praze a od 60. let pracovala u jednoho z prvních počítačů umístěného v Bruselském pavilonu na Letné. V létě 1968 odjela na letní brigádu do rakouského Innsbrucku. Cestou zpět se ve vlaku dozvěděla o srpnové invazi armád Varšavské smlouvy do Československa. Ve Vídni se se sestrou a kamarádkou snažily zajistit cestu zpět a nakonec se jim podařilo vrátit autem s dalšími československými turisty. Alena pracovala jako programátorka, v roce 1970 se vdala a vychovala dvě děti.
