The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ludmila Uhlířová (* 1922)

• narozena 1. dubna 1922 v obci Bludov na Volyni v tehdejším Polsku

• za Sovětů rodina určena k transportu na Sibiř

• svědkyně vyvražďování Židů

• banderovci jí málem ubili bratra

• v roce 1947 rodina reemigrovala do Československa

• problémy během kolektivizace ve Staré Červené Vodě

• manžel Josef Uhlíř bojoval v 1. čs. armádním sboru

• v roce 1958 manžel nešťastnou náhodou zemřel

• Ludmila Uhlířová dlouhá léta bydlela v Žulové

• v roce 2017 žila v domově pro seniory v Bílé Vodě

Pětadvacet let prožila Ludmila Stárková, později Uhlířová, v malé obci Bludov na Volyni. Ačkoli se nehnula z místa, zažila polskou republiku, německou okupaci i Sovětský svaz. Za Sovětů rodinu jako kulaky určili k deportaci na Sibiř, kterou paradoxně zastavila německá okupace. Během ní se pamětnice stala svědkem nemilosrdného vyvražďování židovských sousedů. Ke všemu v kraji řádily tlupy banderovců, kteří měli na svědomí nespočet lidských životů a málem zavraždili i jejího bratra. Celá rodina tak přivítala reemigraci a v roce 1947 odcestovala do země svých předků, do Československa.

Předci založili její rodnou obec

Někdy v druhé polovině 19. století prodali praprarodiče pamětnice Marie a Husák Koubkovi za jedenáct tisíc zlatých své hospodářství v Kněževsi a odstěhovali se do carského Ruska. Za utržené peníze poblíž ukrajinské obce Bludiv zakoupili budovu velkostatku a rozlehlé pozemky. Tehdy se také začala psát historie české obce Bludov na Volyni, protože praprarodiče pozemky rozprodávali nově příchozím Čechům, kteří do carského Ruska přišli za lepší budoucností. A právě v dřevěné budově bývalého velkostatku se 1. dubna 1922 narodila Ludmila Stárková, později Uhlířová, jako nejstarší z pěti dětí rodičům Antonínu a Emílii Stárkovým. V té době již v Bludově žilo kolem dvou set českých obyvatel a od roku 1920 spadal stejně jako západní část Volyně pod Polsko. Nacházel se jen osm kilometrů od hranic se Sovětským svazem.

Rodina tehdy obhospodařovala sedmnáct hektarů polností, z nichž část zabíraly chmelnice, a otec až do vypuknutí druhé světové války v obci starostoval. Ludmila Uhlířová vzpomíná, že za Polska se jim nežilo špatně a díky blízkosti hranic měli informace o poměrech ve vedlejší, sovětské části Volyně. Věděli tak o katastrofálním hladomoru na Ukrajině, který si v letech 1932 a 1933 vyžádal statisíce životů. Pamětnice tehdy chodila do polské obecní školy a netušila, že i oni brzy okusí sovětskou totalitu.

Chtěli je vyvézt na Sibiř

Po obecní škole Ludmila Uhlířová docházela do měšťanské školy v blízkém městě Mezhyrichi (polsky Międzyrzecz). V obci prý se sestrou byly z dětí jediné, které měšťanskou školu absolvovaly. Po jejím ukončení pracovala na rodinném hospodářství. Jenže na začátku září roku 1939 Německo zaútočilo na Polsko a vypukla druhá světová válka. V rámci tajného paktu o neútočení si Polsko mezi sebou rozdělily nacistické Německo a komunistický Sovětský svaz, který obsadil jeho východní část a spolu s ní i Volyň. Do Bludova sovětští vojáci vstoupili 17. září 1939. „Vypadali jako seschlé švestky. Takoví vyschlí, ve škaredých uniformách,“ vzpomíná Ludmila Uhlířová.

Sovětská správa začala ihned úřadovat. Ukrajinský Bludiv a český Bludov spojila v jeden celek a snažila se zlikvidovat místní majetnější hospodáře. „Kulakům hned dali daň, že museli prodat dobytek. My jsme měli krásnou čistokrevnou arabskou kobylu a taky jsme ji museli dát pryč,“ vypráví pamětnice a dodává, že vzápětí v obci ustavili kolchoz, do nějž ze strachu vstoupili všichni sedláci. „Čechy brali jen kvůli strojům. Až se kolchoz založil, tak přijeli, že jsme kulaci a chceme se schovat pod kolchoz a že půjdeme pást bílé medvědy. To bylo furt a furt jsme žili ve strachu. Jednou říkal kmotr Vodrážka, že se nemáme lekat, ale u školy stojí několik vozů a my jsme zapsaní na Sibiř.“

Všude samá vražda

Od života ve vyhnanství na Sibiři rodinu paradoxně zachránil vpád německé armády do Sovětského svazu. Po jejím vstupu do Bludova na konci června 1941 se kolchoz ihned rozpadl. „Ukrajinci je šli v krojích a s chlebem a solí vítat. My jsme se na ně jen dívali, ale byli jsme rádi, že nás neodvezou na Sibiř,“ dodává Ludmila Uhlířová.

V ukrajinském Bludivě tvořilo významnou menšinu židovské obyvatelstvo. Pamětnice je neměla příliš v lásce, protože většina z nich se živila obchodem a někteří prý vysokými cenami obírali o peníze místní obyvatelstvo. Ale to, co následovalo po nástupu nacistické správy, ji hluboce zasáhlo. Němci se totiž okamžitě pustili do jejich likvidace a ještě na podzim roku 1941 zahnali Židy do ghett. „To bylo zvěrstvo. To se mně nelíbilo,“ dodává pamětnice.

Jedno z ghett nacisté založili ve městě Mezhyrichi nedaleko měšťanské školy, kde se pamětnice předtím učila. V něm totiž v roce 1921 evidovali 1743 Židů, kteří tak tvořili třiasedmdesát procent populace. Po vypuknutí druhé světové války odešlo do města ještě mnoho židovských rodin z okolí a jejich počet se tím zdvojnásobil. Do ghetta tehdy odvezli také Židy z ukrajinského Bludiva. Malá část z nich se ale před transportem ukryla. Jenže za pomoc Židům hrozila smrt. Přesto jim někteří Češi pomohli. Ludmila Uhlířová například vzpomíná, že manželka jednoho z jediných dvou německých obyvatel Bludova Věra Kurfirstová převedla dvě židovské sestry Finkelsteinovy do Novostavců, kde se pak prý ukrývaly v české rodině Knesplových a ve zdraví se dočkaly konce války.

Naprostá většina ostatních Židů však takové štěstí neměla. Asi kilometr za domem Stárkových si vykopal zemljanku pan Srul z ukrajinského Bludiva. „Jednou v listopadu, když hrozně pršelo, se najednou za našima skleněnýma kuchyňskýma dveřma ukázal takový zarostlý člověk. Maminka měla vždycky největší odvahu, a tak vyšla ven a zeptala se, kdo to je. On říkal, že je Srul a chtěl by kousek chleba. Tak maminka mu dala, co měla, dva bochníky chleba, nějaký vajíčka, kousek másla, kousek tvarohu, a zeptala se ho, jestli si může uvařit brambory. Řekl, že ne, že nemá hrnec, nemá nic,“ vzpomíná Ludmila Uhlířová a dodává, že válku nepřežil, protože ho v úkrytu vypátrali banderovci.

Značnou část Židů nacisté povraždili ještě před jejich umístěním do ghetta v Mezhyrichi. Přibližně tisíc přeživších pak na kraji města 26. září 1942 postříleli a naházeli je do hromadného hrobu. „Pan Schulin, co měl dvě malé holčičky a brával si u nás máslo, tak aby se nemusel dívat na smrt svých dcer, nechal je na dece a sám si vlezl do hrobu na ještě hýbající se těla. Přišla nějaká Ukrajinka a uviděla pěknou deku, děti shrnula do jámy, deku srolovala a šla. Říkali to lidi, já jsem to neviděla,“ vypráví Ludmila Uhlířová.

Banderovci málem ubili bratra

Lidé v Bludově žili za války v neustálých obavách o svůj život. Zvláště když nacisté v okolí vypálili několik ukrajinských obcí. Nebezpečí ale nehrozilo jen ze strany Němců, protože v kraji řádili také členové Ukrajinské povstalecké armády (UPA), kterým se zkráceně říkalo banderovci podle jejich velitele Stepana Bandery. Ti bojovali jak proti Rudé armádě, tak proti Němcům. Často ale jen terorizovali místní obyvatele, hlavně ty, kteří nebyli ukrajinské národnosti. Banderovci pohybující se po okolí se zásobovali na úkor rodin v Bludově. „Češi byli jako husy. Oškubali je a zase obrostli,“ vypráví Ludmila Uhlířová a dodává, že jim například sebrali březí jalovici. Největší obavy ale měli místní z banderovce Daniela Solomončuka pocházejícího z ukrajinského Bludiva. „Chodil s jednou moc hezkou ukrajinskou dívkou a za ní začal jezdit nějaký vedoucí mlýna v Rovně. Byla těhotná a šla myslím na potrat a ten den Solomončuk zavraždil jejího tátu, mámu, sestru a její dceru,“ vypráví pamětnice a dodává, že po osvobození Volyně Sověty Daniela Salomončuka v úkrytu vypátrali vojáci a během přestřelky zastřelili.

Někdy v prvních měsících roku 1944 Bludovem ustupovaly hloučky hladových a vyčerpaných německých vojáků pronásledovaných Rudou armádou. K výraznějším bojům sice v obci nedošlo, přesto pamětnici málem zasáhl jeden vystřelený granát. „Stála jsem u dveří a najednou přes náš dvůr letěla ohnivá koule. Naštěstí to nezasáhlo stoh a letělo to dál do pole.“ Sovětští vojáci se v obci zdrželi jen krátce. Malá skupinka se ubytovala v domě Stárkových. Ludmila Uhlířová vzpomíná, že otci tehdy prodali koně. „Táta přivedl krásnou meklenburskou kobylu a ona hned padla a zůstala ležet. Krmila jsem ji a napájela a říkala jí Tea. Jednou jsem přišla a byla mrtvá. Zvěrolékař pak říkal, že tihle koně nepřežijí, že z hladu ohryzávali telefonní a elektrické sloupy a mají v sobě spoustu třísek.“

Čeští muži z Bludova pak houfně vstupovali do 1. čs. armádního sboru bojujícího po boku sovětské armády. Už během zápisu v Rovně 27. března 1944 při německém bombardování zahynul soused pamětnice Vladimír Koubek, který měl následně pohřeb v Bludově. Otec ani bratr kvůli věku do armády nenarukovali a zůstali doma.

Jenže ani po osvobození neměli místní obyvatelé klid. Německá o sovětská vojska kraj opustila a teror banderovců se ještě zhoršil. V březnu 1947 málem ubili bratra Františka. „Jednou, když zrovna napadlo tři čtvrtě metru sněhu, k nám přišlo sedmnáct banderovců. Přišli a řekli bráchovi, ať se obleče a ukáže jim cestu. Maminka věděla, že když někoho vezmou, tak se většinou nevrátí, a řekla jim, že půjde ona. Vzali ho a vedli za náš les. Na naší louce se musel vysvléct do naha, lehnout si do sněhu a tři hodiny ho tam pak mordovali. Stříleli mu kolem hlavy. Když pak přišel domů, tak říkal, že je mu hrozná zima. Maminka mu uvařila lipový čaj. Do rána měl poprvé záchvat padoucnice. Pak se mu záchvaty opakovaly. Tak se tím trápil, až nakonec 21. srpna 1976 šel a skočil pod vlak.“

Jen o několik týdnů později po konfliktu s banderovci rodina v rámci reemigrace nastoupila do vlaku směřujícího do Československa. V Bludově zůstal jen Josef Koubek s rodinou, otec Vladimíra Koubka, který padl v Rovně. Cesta trvala velmi dlouho. „Často jsme stáli a dlouho čekali. Náš transport doprovázela nějaká Taťána, a dokud jsme ji neožrali tak, že ležela na podlaze jako dobytek, tak se dál nejelo,“ vzpomíná Ludmila Uhlířová.

Na manžela spadl strom

Rodina nakonec skončila na hospodářství ve Vidnavě na Jesenicku. Ještě nějaký čas tam bydleli s bývalými německými majiteli Langrovými. V roce 1949 se ale pamětnice vdala za Josefa Uhlíře a přestěhovala se za ním na hospodářství v nedaleké Staré Červené Vodě. Manžel za války bojoval v 1. čs. armádním sboru a stejně jako Ludmila Uhlířová pocházel z Volyně, konkrétně z obce Hlinsko. V roce 1951 se pamětnici po těžkém porodu, který ji málem stál život, narodila dcera Marie, o dvacet měsíců později dcera Helena a za dalších dvacet měsíců syn Josef.

S manželem se ve Staré Červené Vodě starali o hospodářství s dvanácti hektary polností. Jenže tak jako v celé republice probíhala i ve Staré Červené Vodě komunistickým režimem řízená kolektivizace a v obci ustavili jednotné zemědělské družstvo (JZD). Po nátlaku do něj vstoupil i Josef Uhlíř, ale za práci prý nedostával žádný plat a nakonec odmítl podepsat nespravedlivé stanovy, a tak ho z JZD vyloučili. Manželé Uhlířovi tedy dál soukromě hospodařili, což v té době nebylo jednoduché. Nejprve jim sebrali některé zemědělské stroje a poté jim vyměnili polnosti. „Vzali nám naše pole za stodolou a dali takové, co ani Němci neobdělávali. Třímetrový i větší náletový stromy. Tak manžel musel sehnat pásák, aby to zoral, a tehdy ho zrovna povolali na vojenské cvičení. Přišel z fronty a musel na cvičení. Tak jsem ty stromy vytrhávala sama.“

Ta nejtragičtější událost se ale stala 13. listopadu 1958. Manžel šel tehdy kácet do lesa dřevo na topení. „Nechtěla jsem ho pustit. Políbil mě na tvář a říkal, že spěchá. Už se nikdy nevrátil,“ vypráví Ludmila Uhlířová, jejíhož manžela zabil padající strom.

Pamětnice se následně s třemi dětmi, z nichž nejstarší dcera měla pouhých sedm let, přestěhovala k rodičům do Žulové a polnosti ve Staré Červené Vodě převzalo do správy JZD. Pracovala jako dělnice v sodovkárnách v Žulové a pak až do penze v továrně na nákupní tašky Gala n. p. ve Velké Kraši.

V roce 2017 žila Ludmila Uhlířová v péči sester v domově pro seniory v Bílé Vodě. Často se ve vzpomínkách vrací do svého rodného Bludova, jehož název na Volyni zanikl a jeho výstavba je součástí obce Svitanok. „Když jsem tehdy odjížděla, tak jsem se koukala na ty naše staré lípy. Říkala jsem si, že už je nikdy neuvidím, a tekly mně slzy. Už jsem tam nikdy nemohla jet. Starala jsem se o své děti a později několik let o nemocnou maminku, kterou velmi zasáhla smrt jejího jediného syna.“