The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vlastimil Úlehla (* 1925  †︎ 2024)

• narozen 25. listopadu 1925 v Hulíně

• za druhé světové války pracoval na městském úřadě v Hulíně

• v roce 1945 asistent civilní protiletadlové ochrany v Hulíně

• svědek bombardování Hulína 16. dubna 1945

• v 80. letech kronikářem Hulína

• v roce 2019 bydlel v Hulíně

• zemřel 29. srpna 2024

Vlastimil Úlehla dlouhá léta pracoval jako kronikář Hulína a zaznamenával události v tomto malém městě, kde prožil celý svůj život. Během druhé světové války pracoval na tamním městském úřadě a z této doby také pochází jeho nejhorší vzpomínka. Tehdy ve svých devatenácti letech musel obcházet pozůstalé, aby jim oznámil, že jejich blízcí zemřeli během bombardování.

 

Synem vojáka rakousko-uherské armády

 

Vlastimil Úlehla se narodil 25. listopadu 1925 v Hulíně jako nejmladší ze tří dětí rodičům Josefovi a Ludmile. Jeho rodiče se seznámili ještě před vznikem československé republiky ve Vídni, kde oba pracovali a bydleli. První světovou válku otec prožil jako spojař v rakousko-uherské armádě na srbské frontě. Ještě předtím ale manželku se dvěma dětmi Josefem (1910) a Ludmilou (1911) poslal do svého rodiště v Hulíně. Až sedm let po jeho návratu z balkánských bojišť přišel na svět pamětník. Vlastimilovo dětství se tak hodně točilo kolem tohoto světového konfliktu. Často navštěvovali otcovy přátele z fronty a místo pohádek slýchával spíše historky z armády.

 

V civilní protiletecké obraně

 

Většinu večerů rodina trávila u rozhlasového přijímače a se znepokojením poslouchali zprávy o agresivní a rozpínavé politice nacistického Německa. Jejich obavy se naplnily v říjnu 1938, kdy po mnichovské dohodě Německo bez boje obsadilo československé pohraničí a pak v březnu 1939, kdy nacisté obsadili i zbytek okleštěné republiky. Tehdy byl zřízen Protektorát Čechy a Morava, jehož součástí se stalo i město Hulín. Rok poté, v roce 1940, Vlastimil dokončil měšťanskou školu a o dva roky později obchodní školu v Přerově. Ve studiích chtěl pak pokračovat, což mu ale nacistická správa neumožnila. V roce 1942 tak nastoupil jako pomocník písaře na městském úřadě v Hulíně. Díky tomu se také vyhnul zařazení do totálního nasazení.

Na městském úřadě se setkal se spoustou různých lidí a ledacos také zaslechl. Vzpomíná například, jak se někteří lidé navzájem udávali. „Byl tam pan Jozífek, který měl vedoucí postavení, a ten se díval přes žárovku na podezřelé zásilky adresované na gestapo. Na dvoře je pak pálil, aby nebyla žádná stopa.“

Na konci válečného konfliktu pak devatenáctiletého Vlastimila jmenovali asistentem civilní protiletecké ochrany. Obsluhoval sirénu, jejíž zvuk oznamoval blížící se nálet. Většinou se ale jednalo jen o přelety spojeneckých leteckých svazů v okolí města. V osudné pondělí 16. dubna 1945 ale žádný zvuk nezazněl, protože nešla elektřina a také nepřišlo žádné varování. Nad městem se tehdy objevila rumunská letadla, která svrhla několik pum. Zahynulo osm místních občanů a dalších pět utrpělo těžká zranění. „V bývalém cukrovaru jsme měli ošetřovnu, kde bylo několik zraněných. Přivezli tam také mrtvé hulínské občany. Představte si, že mě jako dítě pro všechno poslali vyřídit pozůstalým, kdo tam leží mrtvý, aby jim donesli šaty a mohl se zařídit důstojný pohřeb. Nepůsobilo to na mě dobře. Byly to záležitosti, které člověk normálně zařizuje až ve stáří. Dlouhá léta jsem tím trpěl,“ vypráví Vlastimil Úlehla, který také pomáhal se sepisováním škod.

Jedna z bomb ale tehdy dopadla i poblíž jejich rodinného domu. Naštěstí se nikomu nic nestalo. „Měli jsme vyražené všechny okna a celou střechu zničenou,“ dodává pamětník.

 

Kronikářem Hulína

 

Po válce Vlastimil Úlehla nastoupil na obchodní akademii v Přerově, kterou úspěšně dokončil maturitní zkouškou. V Hulíně se tehdy také stal členem místního junáckého oddílu, který založil P. Albert Jadrnička. Vlastimil v něm prožil několik krásných let, na které velice rád vzpomíná. Jenže po roce 1948 komunistický režim junáka zakázal a i v Hulíně oddíl rozpustili a většina jeho členů se pak přesunula do turistického oddílu.

Po studiích Vlastimil pracoval v místním cukrovaru. V roce 1953 se oženil s Bohuslavou Kubíčkovou a narodily se jim dcery Věra a Vlasta. V roce 1971 pamětník přešel do cukrovaru ve Starém Městě, kde měl na starosti zásobování a kde zůstal až do odchodu do penze. V 80. letech se také staral o městskou kroniku. Objížděl veškeré akce v Hulíně a zaznamenával každou událost. Pravidelně také přispíval do radničních novin.

Vlastimil Úlehla nepatřil mezi příznivce režimu a nikdy nevstoupil do komunistické strany. S obrovskou radostí pak uvítal události na konci roku 1989, které vedly k pádu totality. Na kole tehdy objížděl všechny demonstrace a mítinky v okolí. „Chovejme se jako lidi a buďme k sobě slušní. Co nechceme, aby druzí dělali nám, tak nedělejme my jim,“ dodává na závěr své poselství pro budoucí generace Vlastimil Úlehla, který v roce 2019 stále bydlel v Hulíně.