„Samozřejmě, společenská výchova byla. A bylo toho více. Bylo dáno, že akademie bude postavena na úroveň vysoké školy. Důstojníci, že musí být elita národa. Ne umět vojáka naučit střílet, ale taky ho naučit mluvit o všem možným. Taky náš velitel pluku v Dolním Kubíně, to byl člověk, který vedl v důstojnické jídelně debaty. A mluvilo se o všem. Třeba divadlo, literatura. No, ovšem možným.“
„A první byli bývalí vojáci, finančníci a takoví lidi. Tak jsem šel k Luftschutzu. Pořád jsem byl v Praze a oni létali na Pardubice, tak jsem ten druhý nálet prožil už v Pardubicích. Byli jsme ubytovaní za hubičku. No a úkolem Luftschutzu bylo, když nebyly nálety, budovat kryty. V případě náletu vyhrabávat zasypané a tak dále a vytahovat trosky. Velitelé byli stavitelé, no a já jsem měl na starosti sklad. A jelikož jsem trval na tom, že budu všechno psát česky, přes nařízení, že máme správně korespondovat německy, tak Luftschutz, když se doba trochu uklidnila, měl dát určitý počet lidí do hor, tak jsem šel já, jeden profesor, který byl taky takový odbojník a dvacet Libeňáků a Žižkováků.“
„V Kubíně byli několikrát přeložení nějací důstojníci, včetně těch, kteří byli třeba v tom zabraném území. A to už se vědělo, že je to dáno. Spoléhali jsme a mysleli jsme si, že se Francie nepoddá tak rychle. Obrana národa byla právě na tom založená. Že až bude vhodný okamžik, tak tady v Čechách vypukne povstání. Samozřejmě vhodný okamžik pro povstání mohl nastat tehdy, když by to tam na Západě dobře dopadlo. Ale Francie se proti všem očekáváním položila. A byl konec.“
„Ano, hodně důstojníků bylo na Západě. Byl jich tam přebytek, hlavně pěšáků. Tak byli odesláni na Východ a tam zas byl jejich nedostatek. Tak já jsem byl za dobře, byli jsme dobří přáteli s podplukovníkem Hynkem, který byl ze Západu odeslaný na Východ. A pak byl přeložen do Litoměřic. My jsme se spřátelili, ale když v roce 1949 měl být proveden ten vojenský převrat, a měla ho provést právě litoměřická, milovická a žatecká posádka, a samozřejmě také někdo z Prahy, on měl vést litoměřickou posádku a on mně nikdy nic neřekl. Ale z jeho debat, který jsme vedli, jsem vycítil, že se něco chystá, poněvadž mně udával, abych si u své jednotky zřídil spolehlivý vojáky a nespolehlivý. Zřejmě měl tak očuchaný i ty ostatní. Jenže se to nějak prozradilo a byl zavřen. Dostal tuberu a zemřel ve vězení. On mi taky poprvé řekl takovou zprávu. Když mi vyprávěl, on prodělal celou Duklu, když mě zbavil takové té iluze, jaká byla Dukla ohromná. Kdežto on mi to řekl, jak to bylo. Že oběti, co na Dukle byly, byly zbytečné. Že by se stejně cíle dosáhlo. I bez těch obětí.“
„V létě jsem jel na všesokolský slet a podal jsem žádost o začlenění do Sokola, ale mojí žádosti nebylo vyhověno, protože už to měli obsazený. Takže jsem byl rok bez zaměstnání… No v třicátých letech byla velká nezaměstnanost, to jistě víte, a krize. A pro nás byly jen tři možnosti, pokud člověk neměl velkou protekci: buďto jít na Slovensko, nebo zůstat tady a udělat si nástavbu v učitelském ústavu v Chrudimi nebo jít na vojnu. A jelikož jsem měl známého štábního kapitána, tak se mi to zalíbilo. Já jsem chtěl na vojnu. I kdybych měl třeba nějakou protekci, tak by stejně vyhrála. A potom se mi na vojně líbil ten stálý pohyb.“
Oldřich Ulrich se narodil 1. května 1914 v Sezemicích na Pardubicku. Vyrůstal v rodině muzikanta, měl jednu sestru. Po absolvování gymnázia se dlouho rozhodoval, co dále. Nakonec vyhrálo vojenské povolání. Vystudoval školu pro záložní důstojníky v Košicích a vojenskou akademii v Hranicích na Moravě. V době 1936-1939 sloužil u horského pluku v Dolním Kubíně na Slovensku v hodnosti poručíka. Setkal se tam s poručíkem Oldřichem Pechalem, který proslul jako nesmírně statečný výsadkář v době heydrichiády. Jako činný voják také prožil obě mobilizace v roce 1938. Za války se Oldřich Ulrich zapojil do činnosti odbojové skupiny Obrana národa. Mimo jiné také pracoval na zemském úřadě a u protiletadlových jednotek Luftschutz. Válku zdárně přežil a v roce 1945 se vrátil do armády v hodnosti štábního kapitána. Nesouhlasil však s únorovým komunistickým převratem, a tak byl roku 1949 z armády vyloučen. Po odchodu z armády nejdříve pracoval v severozápadních Čechách jako účetní a po několika letech se dostal k práci zedníka a vykonával ji až do důchodu. Nyní žije pan Ulrich v rodných Sezemicích a po více než půl století byl za svůj vyhazov z armády rehabilitován.
