Anna Urban

„Oni nás tenkrát naložili do takových vagónů, jak se vozilo uhlí na Ujbányji. Tam nás svezli dolů až na Hlubotinu, odtamtud nákladními auty do Oršavy na nádraží. Naložili nás do vlaku, do vagónů, co se s nimi vozí zvířata. Pamatuji si jako dneska, Alois Nedvěd byl malej, měl asi tři měsíce a tenkrát nás vozili asi tři dny sem tam. Říkali, že Ana Pauker nás chtěla odvézt na Sibiř do Ruska, ale Gheorghe Gheorghiu-Dej řekl, že má taky Sibiř, a to byl Baragan, který byl prázdný a nikým neobydlený. A pak tam jsme museli stavět ta stavení. Pamatuji si, jak měl Alois Nedvěd padoucí nemoc a měl pěnu u pusy a pak zůstával bez sebe."

„To bylo v neděli odpoledne, nám jeden pán přivezl nový nábytek, který nám dodělával. Šli jsme si pozdě lehnout a ve tři ráno jsme slyšeli rány do dveří. Přišlo vojsko a říkali, že se máme spakovat, že nás někam povezou. To víte, že maminka začala plakat a tatínek začal pakovat. Ani jsme si nic nevzali, jen něco od jídla. Tenkrát se fasovaly kartely mouky, oleje a další. Pamatuji si, jak jsme měli malé sáčky s moukou, ty se spotřebovaly dva týdny po tom, co jsme přišli na Baragan a už nebylo co. Bylo tam pole s mrkví, tak tatínek chodil natrhat mrkev. Pamatuji si, že jsme jedli dva týdny mrkvový cušpajs. Já jsem dlouho po tom v životě ten mrkvový cušpajs ani mrkev neměla ráda. Potom už nebylo zas co, i mrkev došla. Tatínek tam někomu prodal havířské boty, tak dal někomu havířské boty a oni nám na to dali... tam jsme vystavěli stavení, dělali jsme cihly. Rodiče dělali cihly a my chodili sbírat po cestě koňský hnůj, který se míchal do cihel. Tak vystavěli stavení a táta dal jedny havířský bagančata, aby nám za to dali rákos na střechu. Tak nám někdo za ty boty dal fůru rákosu, abychom stavení pokryli."