The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miroslav Urban (* 1956)

• born on 24 May 1956 in Nový Jičín in a catholic family

• apprenticed telex mechanic and repaired telexes for over 30 years

• participant of the Velehrad pilgrimage in 1985, which grew into a demonstration against the totalitarian regime

• distributed the petition of Moravian Catholics for religious freedom and the manifesto Several sentences

• in November 1989 he was among the first to support the student strike in Nový Jičín

• initiator of founding Civic Forum in Nový Jičín and organizer of public protests

• on November 27, 1989 participated in the organization of a general strike in Nový Jičín

• since 1990 chairman of the KDU-CSL in Nový Jičín, councillor and town representative

• in 1998 he left KDU-ČSL because of the candidacy of the former state policeman

• member of the party from 2005 to 2008, left due to the coalition with the communists in Nový Jičín

• in 2019 co-organized manifestations against the government of Andrej Babiš

• narozen 24. května 1956 v Novém Jičíně do katolické rodiny

• vyučený mechanik dálnopisů, které opravoval přes 30 let

• v roce 1985 se zúčastnil Velehradské pouti, která se stala demonstrací proti totalitnímu režimu

• šířil petici moravských katolíků za náboženskou svobodu a manifest Několik vět

• v listopadu 1989 byl mezi prvními, kteří podporovali studentskou stávku v Novém Jičíně

• iniciátor založení Občanského fóra v Novém Jičíně a organizátor veřejných protestů

• 27. listopadu 1989 se účastnil organizace generální stávky v Novém Jičíně

• od roku 1990 předseda KDU-CSL v Novém Jičíně, radní a zástupce města

• v roce 1998 opustil KDU-ČSL kvůli kandidatuře bývalého státního policisty

• člen strany od roku 2005 do roku 2008, odešel kvůli koalici s komunisty v Novém Jičíně

• v roce 2019 spoluorganizoval protesty proti vládě Andreje Babiše

Komunistický režim potlačoval náboženství a věřící, kteří se ke svému vyznání otevřeně hlásili, museli počítat s problémy. Patřili k nim i rodiče Miroslava Urbana, kteří neskrývali katolickou víru. Děti vedli k dodržování Desatera a posílali je do náboženství, i když to znamenalo kaz v kádrovém posudku a omezení výběru jejich budoucího povolání.

„Ředitel naší školy Bartoš byl velký bolševik. Pozval si rodiče a oznámil jim, že pokud nepřestanu chodit do náboženství, v žádném případě mi nepodepíše přihlášku na školu. A ať si to rozmyslím. Naši mu řekli, že do náboženství budu chodit dál, ať to dopadne jakkoliv. Moje starší sestra Zdeňka, která navštěvovala jinou základní školu, to měla obdobné. Tamní ředitel před celou třídou vynadal její třídní učitelce, která jí přes jeho zákaz podepsala přihlášku. Roztrhal ji a hodil do koše. Vyprávěla mi to se slzami v očích,“ vzpomíná Miroslav. Na rodiče se kvůli tomu nikdy nezlobil. „Jsem jim nesmírně vděčný za to, jak mě vychovali.“

 

Neposlušná katolická rodina

Miroslav se narodil 24. května v Novém Jičíně jako třetí dítě Františka a Boženy Urbanových. Otec byl vyučený elektromechanik a opravoval elektrospotřebiče, matka šila doma pro komunální služby, později uklízela ve škole. Žili v rodinném domě poblíž centra města. Celá širší rodina se hlásila ke katolické církvi. Strýc z matčiny strany Jan Janýška byl knězem, druhý strýc dělal kostelníka ve Španělské kapli, kam také docházel Miroslav se sourozenci a rodiči na mše. Prastrýc Alois Urban byl také duchovní. „Byl ale nFeposlušný. Církevní tajemníci mu odebrali státní souhlas a poté byl několik let ve vězení. Jednou z věcí, kterou se provinil, bylo to, že přes zákaz sloužil mši svatou. Zažil jsem to i u nás doma. Sestra Zdeňka také vzpomínala, jak ho u nás hledali estébáci,“ vypráví. V Novém Jičíně se rodina scházela s dalšími perzekvovanými kněžími.

Dětství Miroslava Urbana poznamenala vážná choroba. Když mu bylo asi devět let, dostal chronický zánět ledvin a strávil více než rok v nemocnici. „Těsně před koncem ozdravného prázdninového pobytu, kam jsem byl jako hubené a slabé dítě poslán, mi opuchly klouby, naskákaly mi po těle červené fleky a vyrážka. Bylo mi zle. Odvezli mě sanitkou do nemocnice. Lékaři zpočátku nevěděli, co mi je. V nemocnici se mnou byla holčička v mých letech s podobnými příznaky, která zemřela. Mě nakonec vyléčili,“ líčí pamětník.

Rok strávený v nemocnici byl pro něho velmi těžký. „Tehdy vypadalo dětské oddělení úplně jinak než dnes. Na pokojích nás bylo až šest. Návštěvy mohly chodit jen v neděli a styk s pacienty byl povolen jen přes zamřížovaná okna. Všechny děti vždycky brečely. Protože jsem byl v nemocnici tak dlouho, asi po půl roce mi sestřičky umožnily setkávat se s rodiči v nemocniční koupelně. Pamatuji, jak jsme sedávali na vaně. Samozřejmě se to dělo tajně,“ popisuje. Traumatem pro něj byla aplikace léku Pendepon. „Píchali mi to do stehna a šíleně to bolelo.“

 

Rytmická mše a Česká beseda

Miroslav měl spoustu zájmů. Podobně jako jeho otec fotografoval a v temné komoře vyvolával snímky. Také dobře zpíval a sám se naučil hrát na kytaru a na bicí. „S kamarády jsme dali dohromady skupinu. Ve složení varhany, sólová a basová kytara, flétna, bicí jsme nacvičili rytmickou mši. Hrál jsem na bicí. Poprvé jsme ji zahráli u nás ve Španělské kapli. Bylo to zakázáno, ale pod hlavičkou Československé strany lidové a jejích poznávacích zájezdů jsme se mší vyjížděli i do jiných farností. Moc rád na to vzpomínám,“ vypráví Miroslav. Chodil také do tanečního spolku, který rovněž fungoval pod stranou lidovou. „Naučili jsme se Českou besedu a další tance a vystupovali jsme hlavně na lidoveckých plesech,“ říká. Jeho otec byl ve výboru Československé strany lidové, do které už jako mladík vstoupil i pamětník.

Komunističtí ředitelé skutečně nepustili Miroslava ani jeho sestru na střední školu, i když se dobře učili. „Byl jsem hodné dítě, nezlobil jsem, a kdybych přinesl domů trojku, otec by mě asi něčím přetáhl. Trojky nesměly být,“ říká. I výběr učiliště měl omezený kvůli nemocným ledvinám. Nakonec mu přálo štěstí. Sestra Zdeňka, která pracovala jako telefonní mechanička u Československých spojů, se zeptala svých šéfů, jestli by se bratr nemohl pro ně učit jako telefonní mechanik. Shodou okolností právě potřebovali v Novém Jičíně dálnopisného mechanika. Miroslav se tak dostal na učiliště do Brna. Tento obor se tenkrát vyučoval pouze na Slovensku a právě v Brně. „Byl jsem za to vděčný a z Brna jsem byl nadšen. Také jsem si tam našel kamarády, se kterými jsme dali dohromady kapelu a hráli i po zábavách,“ vzpomíná.

Učiliště zdárně dokončil a nastoupil nejprve na praxi do Ostravy. Poté, co vedení spojů zřídilo detašované pracoviště v Novém Jičíně, jezdil kontrolovat a opravovat dálnopisy po celém okrese. „Dálnopis tenkrát měly všechny větší podniky. Většinou byly u ředitele nebo na sekretariátu. Byl jsem na Novojičínsku jediný mechanik, který tyto mašinky opravoval. Po určitém prověření mě pustili i do sídla KSČ nebo do krytu Civilní obrany.“

 

Šikana na vojně

Armáda mu dvakrát ze zdravotních důvodů povolila odklad základní vojenské služby. Nakonec musel narukovat. „Jeden lékař u odvodní komise mi dal najevo, že když mu dám něco do kapsy, mohl bych dostat modrou knížku. Neřekl si o peníze přímo, ale bylo to jasné. Také prohlásil, že si může dělat, co chce, že odvedl i kluka bez ruky. Šel jsem se zeptat maminky, jestli bychom mu mohli něco dát. Nevím, co mě to vůbec napadlo. Řekla: ‚Zaprvé, nemáme peníze. A zadruhé, úplatky nedáváme.‘“

Zpočátku si na vojnu moc nestěžoval. Nastoupil u výcvikového střediska spojových specialistů v Popradu na Slovensku. Jako vyučený dálnopisný mechanik, který měl za sebou dva roky praxe, se tam neměl moc co učit. Zapojil se do armádních soutěží umělecké tvořivosti. „Hrál jsem na kytaru a zpíval svoje nebo převzaté písničky. Soutěže jsem často vyhrával. Za to byly vždycky opušťáky a já se tak dostal domů.“ Po půl roce v Popradu byl poslán k útvaru na letišti v Bechyni.

„Vládla tam obrovská šikana. Byl jsem přidělen na telefonní ústřednu, což bylo odloučené pracoviště. Tamní mazáci mě třeba posílali pro obědy, a když jsem jídlo přinesl, okamžitě sebrali i moji porci a mně nezůstalo nikdy nic. Musel jsem hodiny a hodiny šúrovat velké prostory telefonní ústředny mazlavým mýdlem. Když jsem si dovolil něco říct, tloukli mě. Byl jsem malý, neuměl jsem se prát, tak jsem dělal, co chtěli. Strašným způsobem mě ponižovali. Lampasáci o šikaně věděli, ale nic s tím nedělali, protože jim to tak vyhovovalo,“ popisuje Miroslav a dodává, že takovou vojnu by mladí lidé rozhodně zažívat neměli.

 

V nadšeném davu věřících ve Velehradu

V červenci 1985 se pamětník zúčastnil památné Národní pouti ve Velehradu pořádané u příležitosti 110. výročí od smrti svatého Metoděje. Komunistický režim se předem obával velkého množství účastníků. Omezil proto veřejnou dopravu, den před poutí zrušil všechny autobusové zájezdy a motoristy šikanoval kontrolami technického stavu vozidel. Na pouť přesto dorazilo sto padesát až dvě stě tisíc lidí. Shromáždění přerostlo v jednu z největších protikomunistických demonstrací za dobu totality. Lidé se hlasitě dožadovali náboženské svobody a povolení návštěvy tehdejšího papeže Jana Pavla II. Vypískali předsedu okresního národního výboru i ministra kultury Milana Klusáka, kteří tam měli promluvit.

„Ani jeden z nich neměl šanci kvůli pískotu přečíst připravený projev. Snažili se pouť prezentovat jako mírové shromáždění. Když ministr Klusák připustil, že jsme se tady sešli i k oslavě ‚toho‘ Metoděje, skandovali jsme: ‚Svatý, svatý, svatý!‘ Přečtení projevu musel vzdát, protože ho nebylo slyšet. Naopak jsme nadšeně provolávali slávu a tleskali kardinálu Františku Tomáškovi a papežskému legátovi Casarolimu,“ popisuje pamětník. Dodává, že všude bylo plno estébáků a na rozehnání shromáždění byla připravena vodní děla. „Proti takové mase si je ale netroufli použít.“

 

Konflikt s pomocníky Veřejné bezpečnosti

Konflikt s příslušníky Pomocné stráže Veřejné bezpečnosti těsně před Vánocemi roku 1987 málem přivedl Miroslava před soud za trestný čin napadení veřejného činitele. Na muže se žlutou páskou pomocníků komunistické policie byl alergický. „Byli to většinou donašeči a agenti StB. Lahodilo jim, že mohou lustrovat a otravovat lidi a být důležití,“ říká. Tenkrát byl s kamarádem na pivě v restauraci Jelen. Když odcházeli, dva příslušníci pomocné stráže právě lustrovali před hospodou několik hostů. „Naštvalo mě, že otravují i o Vánocích. Nadal jsem jim do komunistických lumpů. Nevím přesně, jaká slova jsem použil, ale pak jsem se musel zodpovídat z toho, že jsem se hanlivě vyjadřoval o našem socialistickém zřízení a vedoucí úloze KSČ,“ líčí Miroslav.

Strážci ho legitimovali a přivolali také Veřejnou bezpečnost. „Žádali, abych byl odvezen na oddělení. Nechtěl jsem do auta nastoupit, esenbák mě nakonec nechal jít. Jeden z těch strážců, jmenoval se Libor Petráš, s tím ale byl nespokojen a podal na mě trestní oznámení,“ vypráví Miroslav Urban. Zanedlouho čelil obvinění z napadení veřejného činitele. „Vězení jsem se strašně bál. Obrátil jsem se na právníka Jaroslava Hurtíka, o kterém bylo známo, že se nezaprodal režimu. Jako můj právní zástupce nakonec dosáhl toho, že případ nešel k soudu, ale jen k přestupkové komisi. Byl jsem šťastný, že jsem vyvázl s tenkrát nejvyšší možnou pokutou pět set korun.“

 

Hnízdo odporu v klubu akvaristů a teraristů

Miroslav byl pravidelným posluchačem režimem zakázaného a často rušeného rozhlasového vysílání Hlas Ameriky a Svobodná Evropa. Relace si také nahrával na magnetofon a pak je pouštěl v klubu akvaristiky a teraristiky, který s dalšími lidmi v Novém Jičíně založil. Organizovali i menší protestní akce. Například při výročí sovětské invaze v srpnu 1989 obcházeli novojičínské náměstí v černém oblečení. S přáteli z klubu vytvořil iniciativu na podporu lidí pronásledovaných kvůli šíření petice Několik vět. Sám ji podepsal a rozšiřoval. Jména nových signatářů po telefonu hlásil do redakce Svobodné Evropy. Předtím už také podpořil petici moravských katolíků za náboženskou svobodu, kterou podepsalo na šest set tisíc lidí.

Když v pátek 17. listopadu 1989 komunistická policie zmlátila stovky studentů manifestujících v Praze na Národní třídě, domluvil se s kamarády z akvaristiky Vlastimilem Šimíkem, Antonínem Formanem a dalšími na vyjádření podpory studentům. „Bylo to asi 21. listopadu, když jsme v akvaristickém klubu zase poslouchali Svobodnou Evropu a řekli si, že musíme něco udělat. Šli jsme na náměstí. Byla nás hrstka, asi šest lidí. Bylo nám trapně, že je nás tak málo. Se zapálenými svíčkami jsme začali obcházet náměstí. Najednou vyšla z hospody Jelen skupinka mladých lidí, kteří se k nám přidali. Byli to kluci ze Společnosti přátel USA, kteří nás viděli přes okno hospody. Samozřejmě také věděli, co se děje. Jeden měl i československou vlajku, kterou roztáhl. A tak nás bylo asi patnáct. Za námi začalo kroužit auto Veřejné bezpečnosti, ale my jsme se nezalekli,“ vzpomíná.

Pamětníkova kancelář v budově Pozemních staveb, kde měl zázemí pro práci dálnopisného mechanika, se stala prvním sídlem tehdy ještě neoficiálního Občanského fóra v Novém Jičíně. „Na plakátovací místa jsme dali letáčky s telefonním číslem. Zanedlouho začali lidé volat, telefon drnčel v jednom kuse. Hovory nám pomáhaly vyřizovat dvě dobrovolnice, které se u aparátu střídaly. Lidé chtěli většinou poradit se založením Občanského fóra, někteří nabízeli pomoc,“ říká pamětník. A na tehdy ještě Leninově náměstí se každý den scházelo více a více lidí.

 

“Ten, kdo stojí na chodníku, nebuduje republiku”

Třináctičlenný prozatímní výbor Občanského fóra v Novém Jičíně byl oficiálně ustaven 25. listopadu v kulturním centru pro mladé J-klub, který vedl Pavel Bártek. Tam bylo dost místa pro schůzování i setkávání s lidmi. Hlavním úkolem bylo připravit generální stávku, která se chystala na pondělí 27. listopadu.

„Lidé měli ještě pořád strach. Manifestujících sice přibývalo, ale diváků pod podloubím, které je na našem náměstí ze všech čtyř stran, bylo více než nás demonstrujících. Pamatuji, že jsme provolávali: ‚Ten, kdo stojí na chodníku, nebuduje republiku!‘“ Členové Občanského fóra se rozjeli do podniků a závodů, aby získali zaměstnance pro účast na generální stávce. „Já s Vlastimilem Šimíkem jsme šli do Tonaku. Bylo to ráno v den stávky. Přes vrátného jsme se dostali k řediteli, který nás nechal čekat. Pak po nás chtěl občanské průkazy a ptal se, co chceme. Vysvětlili jsme mu, že jsme přišli pozvat zaměstnance na generální stávku. Soudruh ředitel prohlásil, že prošel všechny provozy a že v Tonaku není ani jeden člověk, který by se chtěl zúčastnit. Podobnou zkušenost měli kolegové v Autopalu, kde na nástěnce viselo oznámení ředitele zaměstnancům, že účast na stávce bude znamenat neomluvenou absenci a z toho vyplývající sankce. To mohl být i vyhazov,“ vypráví.

V poledne přesto začaly na náměstí proudit davy lidí s transparenty podniků včetně Autopalu a Tonaku. „Bylo to nádherné. Měli jsme ohromnou radost. Byl to zlom. I my jsme se přestali bát, že nás zavřou.“ Leninovo náměstí bylo skoro plné. Manifestaci moderoval jeden z členů Občanského fóra Lubomír Zapletal, který pracoval v Československém rozhlasu. K mikrofonu se dostal i předseda městského národního výboru, kterého dav vypískal, stejně jako ředitele Autopalu.

 

Žalován estébákem za poškození pověsti

Pamětník se pak účastnil vyjednávání na městském a okresním národním výboru. Spolu s dalšími zástupci Občanského fóra žádal komunistické vedení úřadů, aby složilo funkce. „Předseda okresu odmítal dát hlasovat o důvěře. Když k tomu po dlouhém vyjednávání došlo, zvedlo se jen pár rukou. Soudruh předseda se pak snažil výsledek hlasování zatajit. Nařídil, aby se to neobjevilo ve veřejném usnesení ze zasedání,“ popisuje Miroslav, který pak byl kooptován do rady městského národního výboru.

Byl členem bezpečnostní komise, která prověřovala příslušníky StB a SNB. „Estébáků bylo v Novém Jičíně šestnáct. Ani jednoho jsme nedoporučili pro přestup k Veřejné bezpečnosti. Nakonec na tom ale nebyli špatně. Mnozí estébáci i esenbáci položili funkce předtím, než by byli vyhozeni a tím pádem měli nárok na velmi slušné výsluhy. Řada z nich se uplatnila v bezpečnostních a detektivních agenturách,“ vysvětluje pamětník. Bezpečnostní komise ho pověřila, aby výsledky prověrek zveřejnil v novinách. Jeden bývalý příslušník Veřejné bezpečnosti a jeden bývalý estébák na něj kvůli tomu podali žalobu.

„V prvním případě to dopadlo smírem. Měl jsem totiž pověření, abych jmenovitě uvedl příslušníky, kteří prověrkami neprošli. V druhém případě se soudruh v žalobě na ochranu osobnosti domáhal odškodného dvě stě tisíc korun. Tvrdil, že v důsledku zveřejnění informace, že byl u StB, neuspěl ve volbách, jeho syn měl údajně problémy při hledání zaměstnání a jeho dcera prý byla z tohoto důvodu vyhozena z vysoké školy. Bylo to naprosto absurdní, ale vzhledem k tomu, že nedošlo k obměně soudců, to nebylo jednoduché. Nakonec soud žalobu zamítl a soudruh musel zaplatit náklady řízení, které trvalo asi rok,“ vypráví.

 

Opět v ulicích za demokracii

V roce 1990 byl Miroslav Urban zvolen předsedou novojičínské organizace Československé strany lidové. Úspěšně kandidoval ve volbách, stal se radním. Uvolněnou funkci odmítal. V roce 1998 ze strany vystoupil. Důvodem byla kandidatura bývalého agenta StB jako volebního lídra v Bílovci. „Byl jsem členem okresního výboru a marně jsem naléhal, aby ho z kandidátky stáhli. Spousta lidí nás kvůli tomu právem kritizovala. Protože jsem s tím nic nedokázal udělat, vzdal jsem se funkcí a ze strany vystoupil,“ vysvětluje. Poté založil v Novém Jičíně Sdružení nezávislých kandidátů a jako nezávislý se s nimi dostal do zastupitelstva.

Pro lidovce pracoval znovu ještě v letech 2005 až 2008. Poté, co strana vstoupila v Novém Jičíně do koalice s ODS a komunisty, ji definitivně opustil. Ze současné vlády v čele s Andrejem Babišem je Miroslav Urban rozhořčen a nestojí stranou. Připomíná zločiny komunismu a jeho oběti, podporuje spolek Milion chvilek pro demokracii a pomáhá s pořádáním protivládních demonstrací v Novém Jičíně. „Demokracie se bortí. Opět jsme museli vyjít do ulic, abychom hájili pravdu a svobodu.“