Egon Urmann

„Dům, kde jsem se narodil, patřil do Českých Žleb. I když je to vlastně na kraji Lenory, jen přes řeku. Tam ti lidé bydleli tak tři kilometry od hranic. Přesto zůstali, trpěli ty výslechy, bití, mučení… Mohli kdykoli utéct. Ale mysleli si: Proč bych utíkal někam pryč? Je zle, ale ono to přejde, ono se to vydovádí a bude pokoj. Přitom tam bylo na denním pořádku, že sehnali dohromady všechny muže, zmlátili je, nechali klečet, zkrátka mučení. Potom je poslali domů. To ale byli nevinní lidé. Protože ti, co skutečně něco provedli, byli okamžitě zavření. Většinou je vozili do Písku. Dostali deseti-, dvacetileté tresty. Ale tohle byli nevinní lidé, víceméně loajální a na těch se zkrátka někdo vyřádil. Třeba tam byl chlap, tomu říkali ,fackář‘. Ten měl zkrátka zálibu ve fackování lidí.“

„Narodil jsem se v době, kdy už bylo jasné, že válka je pro Němce prohraná. I když si někdo ještě hrál na konečné vítězství. Američané už byli někde v Pasově, Rusové u Ostravy… Nicméně někteří si tu ještě hráli na domobranu, cvičili se… Byli to vlastně patnácti-, šestnáctiletí kluci, kteří byli povolaní jako poslední rezervy, aby zachránili Říši. Máma těm klukům říkala: ,Kluci, běžte se schovat! Je konec. Na co si tady hrajete?! Proč strkáte hlavu do smyčky?!‘ A ten velitel mámě řekl: ,Ženská, jestli nepřestaneš, tak tě postavÍm ke zdi a nechám tě zastřelit! Protože tohle je vlastizrada!‘ Takže ještě v době, kdy už všichni věděli, jak to je, byli lidé, taková skupina fanatiků, kteří si mysleli, že se ještě dá něco zachránit.“

„V tom sedmačtyřicátém na podzim, kdy už naši počítali s tím, že půjdem, to nakonec začalo vypadat, že ne. Tak naši udělali seno, vykopali brambory a zásobili se na zimu. A 2. října přišli dva policajti, přistavili nákladní auto a řekli: ,Za dvě hodiny jste na nádraží na vagoně, ještě s jednou rodinou sklářů, a budete transportováni do sklárny ve Včelničce u Kamenice nad Lipou.‘ Takže tam jsme se stěhovali. Potom tam přišly ještě čtyři rodiny, například z Vimperka, také skláři. Jiné sklárny také potřebovaly fachmany a tady si lidé stěžovali, že je tu moc Němců. Tak jsme takhle dopadli.“

„Lidé, kteří byli dobře informovaní, věděli, že se připravuje tzv. odsun. Ti chytřejší, informovanější se skutečně sbalili a utekli přes hranice. Ale takoví ti konzervativní lidé, kteří viseli na té půdě, a to byla většina, ti zůstali třeba v těch Žlebech sedět, až je vzali do transportu do lágru, tam byli dva tři měsíce a potom vlakem do Německa. Zkrátka ti lidé tomu často nevěřili. I když už byli potom pryč, v Německu. Třeba z Norimberka, kam byli odvezeni, se vrátili zpět do Bavor, kde byly špatné sociální podmínky, bída a nebyli tam vítaní. Přesto sem přišli, do toho příhraničí, a čekali, až se to zase změní, umoudří. Říkali si, kam bychom chodili, za chvíli půjdeme zase domů. Proto je v Bavorech nejvíce těchto vyhnanců. Protože i když byli vystěhováni úplně někam jinam, třeba do Porýní, tak se sem vraceli a čekali, až se budou moci vrátit. Proto v té oblasti od Pasova k hranicím jsou vesnice, kde jsou až z poloviny ti lidé od nás.“