The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

plukovník v. v. Petr Uruba (* 1916  †︎ 2009)

• Narozen v roce 1917, pochází z Rusavy na Valašsku.

• Válečný pilot ve Francii a Anglii.

• Zajatec v Oflag Colditz do roku 1944.

• Po válce učitel létání v Olomouci do roku 1948.

• po Únoru vyhazov z armády, nucené vystěhování a dohled státní bezpečnosti

• V komunistickém režimu pracoval jako slévač, po částečné rehabilitaci v šedesátých letech pak coby pracovník vědecko-technologického oddělení v Lutíně.

• Válečný kříž, Medaile za chrabrost, Air crew Europe star defence medal, Medaile za propagaci NATO 2002.

• zemřel 1. března 2009

Pan Uruba pochází z Rusavy na Valašsku. Jeho otec byl lesním dělníkem. Navštěvoval měšťanskou školu v Bystřici pod Hostýnem, kde prodělával výuku na obchodního příručího. Na škole nabídli studentům výuku cizích jazyků. Mladý Petr toho využil a začal se soustavně věnovat studiu francouzského jazyka.

Na měšťance byl ředitelem, který byl legionář, veden k vlastenectví.

V roce 1935 se dostal do leteckého učiliště v Prostějově, kde absolvoval pilotní výcvik. Z pilotní školy si vybavuje citát od prezidenta T. G. Masaryka: „Ovládněte sebe, ovládnete vzduch.“Při výcviku se kladl důraz na sebekázeň a ovládání. Z učiliště odešel v roce 1937 k 6. pluku do Prahy. Velitel pluku byl také legionář. Po návratu z války se znovu potkali. Co se týče letadel, tak si pan Uruba vzpomíná na vynikající letadla vyrobená na Ukrajině, na kterých létal i on.

V roce v květnu 1938 proběhla první mobilizace. Té se podle našeho pamětníka zalekl i Hitler. Viděl, že vojenská síla Československé republiky je až nečekaně velká, proto to zkusil diplomaticky. Spojenci ČSR byly Anglie a Francie. Zahraniční politika byla vedená v duchu masarykovském, „bohužel nás tito spojenci ,pustili´“.Občané české národnosti byli vyháněni ze Sudet a utíkali do vnitrozemí. Celý národ byl zklamaný. Armáda i pevnosti byly nachystány, leč nešlo nic dělat. Z té doby utkvěla pamětníkovi vzpomínka na to, jak Chamberlain (ministerský předseda VB v té době) přiletěl zpět z Mnichova do Londýna a volal: „Nesu vám mír na dlouhou dobu...“Mír, který vyjednal, trval ovšem jen krátce – pouhých devět měsíců.

Skončila doba, kdy mohl působit v českých ozbrojených silách. Řídil se heslem, že vlasti se musí vrátit svoboda. Získal informace o tom, že se v Polsku začínají vytvářet československé ozbrojené jednotky. Jeho cesta do Krakova byla ilegální. Přes kontaktní osobu v Ostravě-Šenově se dostal k hranicím u lesa. Chodily tam německé hlídky. Se svým přítel kovářem přeběhl na druhou stranu. Po silnici jezdila polská hlídka, která je zajistila. Pak se dostali do Krakova, kde se organizovala naše armáda. „Poláci se tázali, proč jsme se nebránili proti německé agresi. Těžko se jim vysvětlovalo, že jsme bojovat nemohli.“

Pamětník si vzpomíná na příhodu z útěku. Společně s ním a kovářem přebíhal také Žid. Když velitel polské pohraniční stráže zjistil, že je to muž židovské národnosti, tak dal rozkaz, aby byl mladík odvezen zpět na hranici do Čech. To ho překvapilo. Velitel stráže to komentoval, že si nepřeje Židy v Polsku. V Krakově se pan Uruba nezdržel dlouho. Francie věděla, že se v Polsku tvoří malá česká jednotka. Nabídla Čechům francouzskou Cizineckou legii. Podmínkou bylo jejich převezení do Francie a začlenění do českých jednotek v případě vypuknutí druhé světové války. Přeprava proběhla na lodi, kde je již očekávali Francouzi. Ti je přivezli do kasáren, která ležela blízko továrny na auta značky Renault. Tam se vyráběla obrněná vozidla.

Češi čekali, co se bude dít. Každý týden se rozrůstal počet nových rekrutů. Sledovali situaci v rádiu. Němci napadli Polsko 1. září a vypukla druhá světová válka. Byli rádi za tento vývoj. „Máme možnost bojovat za samostatnost,a to je nedůležitější.“Francouzi to nemohli pochopit, protože jejich zkušenosti z první světové byly špatné. Ztratili celou jednu mladou generaci. To byla pro ně rána, ze které se stále nevzpamatovali. Francie a Anglie vyhlásily válku Německu, ale nemohly pomoci. Wehrmacht vedl rychlou válku za pomocí tanků. Polsko bylo poraženo během tří týdnů. Spolu s Poláky byly české jednotky staženy na východ. V roce 1942 byl pamětník převelen do Buzuluku a začlenil se do Svobodovy armády.

Ve Francii nebyl zařazen do žádné vojenské akce, ale dobré jméno dělali našemu národu piloti Vašátko a Peřina. Peřina byl před válkou sportovní pilot stíhačky, takže u Francouzů měl dobré jméno. Peřina měl největší počet vítězství – dostal vyznamenání Hrdina francouzského nebe. Pamětník létal mezitím jako navigátor orientačních letů. Byl na základně, kde se za první světové války cvičili čeští piloti, a velitel základny si je pamatoval. Němci napadli Francii. Postupovali přes Nizozemsko a Belgii. Tím si zajistili rychlý postup a britské síly byly staženy do Dunkerque. Pan Uruba skončil svou činnost a přesunul se do Bordeaux. V přístavu čekala loď, která ho a jeho spolubojovníky přepravila do Anglie.

Na ostrovech „na nás čekali s otevřenou náručí“.Přepravení vojáci měli letecké zkušenosti, což Angličané oceňovali. V Royal Air Force byly vytvořeny 310. letecká peruť a potom 311. bombardovací peruť, kde byl i rodák z Rusavy. Zaujala ho domobrana. Ta se řídila Churchillovým heslem: „Budeme se bránit, bude nás to stát slzy, krev a pot, ale nikdy se nevzdáme!“To byl postoj všech Britů! Postupně se české perutě dostávaly do nebezpečných akcí. Přístupové cesty k Londýnu chránila 310. peruť, 311. peruť vykonávala krátké operační lety nad okupovanou Francií.

V roce 1940 se účastnil náletů na okupované přístavy. Nepřátelé si mysleli, že vyšlou vojska do Anglie přes kanál La-Manche. Měli nachystáno spoustu člunů, jednalo se o velkou vojenskou leteckou operaci. Později létal na průmyslovou oblast do Německa, přesně na ruhrskou oblast a Gelsenkirchen. Byly to noční lety.

Starty probíhali z letiště v Honigtonu. Vzlétalo se ve 20.00. Přes kanál byly vidět světlomety. Při těchto letech docházelo k neštěstím a Češi měli první oběti. Při zpátečních letech se někdy stalo, že piloti nedodrželi přesně vypočítanou dráhu. Kolem Londýna byly balonové přehrady. Balony visely na ocelových lanech. Ty se staly osudné jedné posádce, když zachytila křídlem o lano a letoun explodoval. Naši letci byli zabiti a popáleni.

Posádka pana Uruby se při letu nad Boloní (přístav ve Francii) po vypuštění pum vracela na základnu. Došlo k několika chybám... špatný kurz, nedostatek paliva, rychlost. Letadlo bylo nuceno přistát v okupované části Francie. „Přistávací manévr jsem dělal já, bylo to malé letiště. Když jsem roloval k hangáru, vyběhli Němci, tak já znovu otočil letoun, letiště však bylo travnaté a bořilo se to. Už jsme nevzlétli.“

Dostali se do zajetí. Němci neustále opakovali, že válka pro ně skončila. Přesto bylo třeba jít dál. V zajateckém táboře nosil britskou uniformu. Věznitelé respektovali, že je zajatec. Vojáci je měli pod neustálým dozorem, důstojníci wehrmachtu uměli anglicky. Vězni se řídili heslem, že i v zajetí musejí dělat neustálé problémy, ztěžovat práci nepřátelským vojákům a vytvářet pasivní rezistenci.

Nástupy byly vždy ráno a večer. On vždy chodil poslední. Rotmistr předával hlášení a Urubovi neustále vyčítal jeho pozdní příchody. Zlomem byl atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha v roce 1942. Započala heydrichiáda, a to se dotklo i našich zajatých mužů. Němci vykládali právo tak, že čeští občané jsou příslušníci Velkoněmecké říše, a tudíž se dopustili zrady. Musejí tedy k vojenskému soudu. Odvezli je do Prahy k výslechu. Byl jim přidělen německý advokát. Na rozsudek čekali v německém městě Colditz. V něm byla skupina důležitých zajatců, například Lord Lasels nebo velitel varšavského povstání. Advokát jim oznámil nulovou šanci na úspěch a oznámil jim trest. Trest smrti!

Měsíce běžely a v roce 1944 došlo k invazi v Normandii. Vězni měli tajně schované rádio, věděli, jaká je situace. Američané se 10. dubna probojovali do pevnosti, kde byl i hlavní hrdina našeho příběhu. Vzpomíná si na ten den, byla to neděle. Pravidelně se konaly bohoslužby pro katolíky i evangelíky. Spojenecké jednotky začaly útočit na pevnost a zasáhly křídlo, kde se nacházely německé kanceláře. V tu chvíli se ukončila bohoslužba a zajatci utekli do sklepa. Po boji vstoupili do vězení Američani, jeden z vojáků byl překvapen a řekl: „Vy jste Češi, mí rodiče také byli z Čech. Já jsem John z Nebrasky.“

Po těchto událostech se osvobození piloti přesunuli na letiště do Lipska. Po letech strávených v zajetí mohl opět pan Uruba pilotovat letoun do Anglie. Po přistání na ostrovech byl poslán do rekonvalescenčního střediska, neboť zeslábl a zhubl. Když 8. srpna válka skončila, odjel do Londýna. „Tam to bylo velké, hodně se slavilo a pilo na vítězství.“Přesně si vybavuje okamžiky toho slavného dne. S Trafalgar square šel k Buckinghamskému paláci. Na balkoně stál král Jiří VI., královna matka a s nimi jejich dcery. Nemohl tam chybě také Winston Churchill. Válka skončila, leč na východě se stále bojovalo. V Royal Air Force existoval závazek: „Budeme bojovat až do konce války.“Piloti čekali na převoz do Prahy. V srpnu definitivně skončila druhá světová válka. Opět proběhla oslava. Po příletu do Prahy dostali čeští vojáci dovolenou. Po odpočinku pochodoval západní odboj Prahou přes Národní třídu. Vilda (kamarád) vyřkl prorocká slova: „Vidíš, jak oslavují, ale nevím, co bude za pár let.“Na jeho slova došlo.

Pamětník prodělal kurz učitelů létání v Olomouci. Cvičil nové piloty v leteckém učilišti v Olomouci a Prostějově. V učilišti se setkal s generálem Stanovským, se kterým se znal už před válkou. Stal se inspektorem letectva. Generál přežil koncentrační tábor.

Panu Urubovi zemřela matka ještě před odchodem do ciziny. Otec žil a po válce se viděli. V roce 1946 se oženil. Jako instruktor byl velmi vytížený. Při jednom instruktážním letu usnul. Žák celou trasu odletěl sám a probudil ho až při přistání v Havlíčkově Brodě. „Samozřejmě dostal jedničku,“vzpomíná válečný pilot s úsměvem.

V únoru roku 1948 došlo ke komunistickému převratu. To byl konec kariéry v armádě. Docházelo k čistkám. Propuštěni byli všichni, kteří měli co do činění se západním odbojem. Velitel v Prostějově – plukovník Duda – byl odstraněn z funkce díky plukovníkovi Reicinovi. Byl to agent Moskvy a řídil se doktrínou, že veškerý západní odboj armádě musí být potlačen. Vše šlo velmi rychle. V březnu si váleční hrdinové museli hledat novou práci v „nové“ zemi.

Vězeň z Colditzu ztratil byt v Olomouci. Ten musel přenechat věrným straníkům KSČ. Místo toho dostal domek v katastrofálním stavu. Zvolil tedy návrat domů na Rusavu. Otec v roce 1948 zemřel. Dům stál na okraji vesnice, nebyla tam elektřina. Musely se používat petrolejové lampy. Práci si našel na pile, kde těžce pracoval za každého počasí. Rodina přečkala nejhorší čas na Rusavě. Manželčini rodiče zemřeli v roce 1954, proto se přestěhovali do Olomouce. Tam pracoval ve slévárně. Věděli, že umí jazyky, tak mu časem přidělili místo v Lutíně v oddělení vědecko-technologickém. Tuto změnu pamětník nehodnotí jako pozitivní. Změna k lepšímu přišla až v roce 1969. Sigma potřebovala tlumočníka do Sýrie. Prodávala trubky a závlahy, proto odjel. S prací byl pan Uruba spokojen, ale byla časově limitována na pět měsíců. Vrátil se zpět na oddělení a v roce 1971 odešel do důchodu.

Jako rentiér si v létě přivydělával v kempinku na Braníku. Na recepci využíval svých jazykových schopností. Později byl zván na různé besedy do škol, kde zodpovídal dotazy studentům.