The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Ustohalová ()

• narozena v Angelnu u Sankt Pöltenu na rakouském území

• rodina přesídlila do moravského Podivína

• po smrti matky pracovala jako úřednice na Podkarpatské Rusi

• roku 1938 se přestěhovala do Prahy, zažila tam mobilizaci a mnichovské události

• členka Sokola

• za války se vrátila do Podivína

• protektorátní každodennost, deportace Židů

• po srpnu 1968 emigrace dcery, šikana ze strany úřadů

Mládí

Paní Marie Ustohalová, rozená Obdržálková, se narodila v Angelnu u Sankt Pöltenu. To bylo ještě za dob monarchie Rakouska-Uherska. Její rodina tam hospodařila na statku. Paní Ustohalová pochází ze sedmi dětí.

Po válce a vyhlášení samostatné Československé republiky se rodina Obdržálkova vrátila zpět do Čech. Psal se rok 1923. Přestěhovali se do Babic na Slovácku. Její otec tam provozoval hostinec, v roce 1930 se pak přemístili do Podivína. Tatínek tam, jako válečný veterán, dostal živnost v podobě dalšího hostince.

Většina sourozenců v Podivíně a okolí vychodila školy. Pak ale museli pomáhat v restauraci, protože otec již sám nebyl schopen práci zastat. Zanedlouho přišla pro celou rodinu další rána. Maminka umřela. Tím se celá rodina rozpadla a každý její člen se začal protloukat životem po svém.

Podkarpatská Rus

Paní Marie Ustohalová si sehnala své první zaměstnání na Podkarpatské Rusi. „To byla moje podmínka – kdo mi první odepíše, tam půjdu. A první mně odepsal advokát z Podkarpatské Rusi. Z Ťačova, okresního města. Měla jsem dvouletou obchodní školu. Ještě mi nebylo ani sedmnáct a vypravila jsem se. Rodiče o tom ani nevěděli, že jsem odpověděla, advokát poslal dvě stovky na cestu, poněvadž jsem řekla, že nemám. Zatím nevydělávám a po rodičích jsem to nechtěla žádat, tak mně poslal dokonce i na cestu. Celý život jsem tomu vděčna, že jsem tento krok udělala. Bylo to tehdy velice odvážné, protože tehdy skutečně sousedi přiběhli domů a říkali: ,Proboha, kam to děcko chcete pustit, vždyť tam běhají ještě vlci po silnicích a ulicích.‘ A běhali, viděla jsem je. Nádherná zem, zahrada Evropy, poněvadž profesor ze školy, jak se to dověděl, tak mně napsal: ,Prosím tě, pošli mi alespoň balíček těch nádherných jablek, co rostou na Podkarpatské Rusi.‘ Poněvadž tam byly překrásné sady, rázy tomu říkali. No krajina nádherná.“

Podkarpatská Rus se oproti zbytku republiky velmi lišila. Byla velmi zaostalá. Za zmínku stojí i místní mentalita, která byla velmi horkokrevná. Všechno probíhalo dobře až do roku 1938, kdy hlavně Maďaři vnesli svár mezi místní obyvatele.

V Praze

I kvůli tomu paní Ustohalová na přelomu let 1937 a 1938 odjela do Prahy. Pracovala jako korespondentka v česko-německých novinách. Byla to soukromá firma, v které se zatím neprojevovalo národnostní napětí.

Po smrti Tomáše G. Masaryka většina národa včetně paní Ustohalové vkládala velké naděje do Edvarda Beneše. S velkým nadšením pak přijala jeho zvolení do prezidentské funkce. „Poněvadž kdo trochu četl a trochu tu historii znal, tak věděl, že byl s Masarykem první, kdo se zasloužil o stát. Byl to úžasný politik. Vydal krásné spisy. Manžel byl učitel, tak jsme od něj měli knih. Beneše jsme si vždycky velice vážili. Bohužel, byl to nešťastný člověk. Myslel to dobře, obětoval se, ale přišel do nevhodné doby. Tak těžký úřad, který měl, neměl žádný jiný prezident. Citově i nervově ho to úplně položilo. Vím, že Pražáci mu to zazlívali a chodily protesty i na Hrad a nějaký písničky hanlivý…Ale gró národa ho bralo, poněvadž byl jednohlasně zvolen. Nebylo žádného protestu proti tomu. Věděli jsme, že Beneš to může udržet, věděli jsme, že přijdou zlé časy. Byl úžasně schopný, jeden z nejlepších politiků. Masaryk měl ty kontakty, ale v té politice tolik nepracoval, tam pracoval Beneš. Jako politik vynikal.“

Pak přišly osudové okamžiky podzimu 1938. Mobilizace a mnichovská dohoda. „Tu mobilizaci byste museli vidět. To dneska už český národ nedovede. S jakým nadšením, vervou, rychlostí, jak byli ti mladí hoši odhodlaní. Měla jsem tam tolika známých a oni mi telefonovali – nazdar, nazdar, držte nám palce, pomožte bojovat, vydržte, my jdeme na frontu. Já jsem bydlela v ženských domovech, tam nás bydlelo hodně děvčat mladých, a tak ti hoši tam dobíhali se rozloučit už s kufříkem. Večer jsme dělali tu relaci a vrátila jsem se z toho rozhlasu a užuž všichni loučit a byli připraveni. Jednak se to čekalo, že něco dojde, samozřejmě. Nadšení bylo všeobecné, všichni věřili, že zvítězíme. Nikdo neznal to politické pozadí toho dění…Dobře Beneš rozhodl, celý život bych se zastávala jeho rozhodnutí, tolik mu ho zazlívali. Nemohl, obětoval by nás. Rozmetali by nás. Měli jsme dobrou armádu, ty zákopy, linie připravené, ale co to bylo…Oni si dokázali získat, oni také nebyli připraveni na takovouhle válku, nebyli tak nachystaní a byl by to konec. Tak jak Polsko. Rozmetali by nás úplně, i s tou záští, co tady byla. Proti Němcům jsme měli zášť velkou, když jsme tady měli vedle v Lednici, to byli Němci a už vystrkovali růžky, tak my provokativně, sokoli, jezdili tam na cvičení na žebřiňáku a začali jsme zpívat národní písně a hlavně jsme zpívali české pochodové vlastenecké písně. To už jsme s nimi nežili v nějaké lásce. Ale nevěděli jsme, co to zanese do pohraničí, ti henleinovci se tady rozpínali, strach jsme měli. Ale věřili jsme, že naši se jen tak nedají. Bohužel, bylo to marné a Hitler už nás viděl v Jižní Americe.“

Po Mnichově se dostavil do společnosti pocit zklamání a chaosu. „Byl z toho strašný chaos. Nikdo nevěděl, co teď. Hrozné zklamání…Taky Háchu nikdo nedovedl ohodnotit, teprve teď se dovídáme, když se o tom dá otevřeně mluvit, že pro něj to taky byla velká oběť. Ale nic jiného, než co udělal, dělat nešlo…Věděli jsme, že meč nad námi visí a že jde o život národa, ne jednotlivců, ale celého národa. Z toho bychom se nikdy nevzpamatovali, takový byl aspoň názor. Prožívali to všichni, jak v Sokole, tak v domácnostech… Jedině zrádci, bohužel, to bylo nejhorší. I tady v Podivíně. Takové osobnosti, které to neměly zapotřebí. Daly se k fašistům. Nechaly si šít hnědé košile a jezdily na schůze do Brna a udávaly.“

Ještě horší to bylo za půl roku na začátku okupace. To nebyl pro okupanty problém kvůli pár slovům zastřelit ženu na Václavském náměstí. Okupace také znamenala útlum veřejného, kulturního a sportovního života. Paní Ustohalovou nejvíce zasáhl zákaz Sokola.

Podivín

V průběhu okupace se vrátila zpět do Podivína. Rodina byla už rozprchnutá a ještě museli prodat hostinec. Poté se Marie Ustohalová seznámila se svým mužem, také příslušníkem Sokola. V roce 1941 se vdávala. A s tím vyvstaly i nové, zatím neznámé problémy se založením rodiny.

V Podivíně bylo i malé židovské ghetto a bylo znát, že soužití v obci za války, až na výjimky, i mezi českým obyvatelstvem nebylo dobré. Udávalo se, nadávalo se a v roce 1943 čekal židovskou komunitu transport do koncentračních táborů. Pouhých šest podivínských Židů se po válce vrátilo domů.

Paní Marie Ustohalová sama v odboji nebyla, protože čekala dítě, ale například znala parašutistu Zapletala. Nerada vzpomíná, jak bylo tehdy v Podivíně rozšířeno udavačství.

Po válce

Po válce samozřejmě zavládlo všeobecné nadšení. Všichni byli ještě plní optimismu a mysleli si, že spolupráce s Rusy bude přínosná. Již záhy si ale straníci začali nárokovat pozemky a majetky. A tak nadšení z prosovětské orientace a komunistické strany rychle opadlo. „Tak ano, měli jsme potíže. Poněvadž prověrky manželovi daly najevo, že ve straně nemá co pohledávat. I když tehdy jsme opravdu fandili Sovětskému svazu a ke komunismu jsme neměli daleko. V tomto směru jsme byli zklamaní. Měli jsme také těžkosti se studiem. Soused rovnou řekl, že jakmile nejste ve straně, tak děcka nemůžou studovat. Ovšem manžel to dokázal vždycky nějak diplomaticky přejít. Nebyl straník, ale neměl žádné nepřátele, celkem vyhověl požadavkům strany a chtěli, aby dělal knihovníka, tak byl zadarmo knihovníkem. Zařídili jsme tady hudební školu, aby děcka nemusely dojíždět do Břeclavi, tak jsme vlastníma rukama vyčistili budovu a připravili po této stránce. V kultuře pořád manžela potřebovali, takže jsme celkem neměli potíže. Až pak, co děti dostudovaly, tak to bylo horší.“

Dalším problémem byla roztržka okolo bytu, nechtěli je pustit pryč, i když je vykradli lidé z Podivína. V roce 1968 emigrovala dcera paní Ustohalové. Nejdříve do Vídně a poté do Kanady. Po tomto odchodu právě nejvíc trpěla paní Ustohalová, byla vláčena po soudech a jinak šikanována. V roce 1989 se konečně dočkala svobody.