The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Utli (* 1941)

• narodila se roku 1941 jako Marie Kusmičová

• chorvatská rodina z Nového Přerova

• 1948 rodina vysídlena do severomoravské Huzové

• v Huzové dosud žije, aktivně pracuje na tematizaci otázky Moravských Chorvatů v regionu

• dosud ovládá moravský dialekt chorvatštiny na velmi dobré úrovni

Ljudi su mljali, da sme Nimci / Lidé mysleli, že jsme Němci

„No oni su mljali, da sme Nimci. Naši su bili v krojah, maja su bili v kroji, aj kad sme došli sem, tako ta jedna Nimica, ovden su ostali Nimice, takaj smíšené manželství, tako ta jedna Nimica je se radovala, da su sem došli Nimci. A maja su velili: ´Ne, mi nisme Nimci, mi sme Hrvati.´“

„Když jsme sem přišli, lidé si mysleli, že jsme Němci. Naši lidé byli v krojích, matka také. Jedna Němka, která byla ze smíšeného manželství a zůstala zde, se radovala, že přišli Němci. Matka jí vysvětlila: ´Ne, my nejsme Němci. Jsme Chorvati.´“

Multikulturní Huzová

„Polovička je bila Hrvatov a polovička drugih. Kod nedavno su va televizi velili: ´Každý pes, jiná ves.´ To su naš ćaća su htili reć. Zatoda ovo je bilo osm národností.  Ovdien je bilo osm. Osam. No ale nigdor se ni skubav.“ „A je to bilo tako, da su Hrvati bili skupa, ili su si bili skupa? Kot je došlo tuoliko Hrvatov, kot je tuoliko Hrvatov bilo v jednom seli, tako to… by skoro mohlo být teoreticky podobné jako tenkrát tam dole ten život.“ „Na jižní Moravě? Ne, to ni bilo. Ale su držali skupa već nek si. Da već, već sme bili skupa. Oni ti Čehi su se pridavali, bar aj strašno čuda je hodilo v crikvu. To je velika crikva, ale su stavali aj vani. Aj Čehi su hodili. Ne nek Hrvati. Aj Čehi, aj ti Nimci. Sme imali ovdien aj Madjara, aj Ukrajince, polak nas je bivav.“

„Asi polovina byli Chorvati, polovina ostatní. Nedávno říkali v televizi: ´Každý pes, jiná ves.´ To říkával i náš otec. Tady bylo osm národností. Ale nikdo nedělal problémy.“ „Bylo to tak, že Chorvati drželi při sobě, nebo byli všichni dohromady? Když bylo tolik Chorvatů pohromadě, v jedné vesnici, nebylo to podobné životu doma?“ „Na jižní Moravě? Ne, tak to nebylo. Ale Chorvati drželi při sobě víc než ostatní. Češi se přidávali, hodně jich chodilo taky do kostela. Máme velký kostel, lidé někdy stávali i venku. A chodili do ní i Češi, ne jen Chorvati, i Češi, Němci… Měli jsme tu i Maďara, i Ukrajince…“

Kako su bivali va Huzovoj / Bydlení v Huzové

„A naše su naselili k jednomu takaj na pracu. Ovdien. Va Huzovoj. Tam je pršalo, prvu noć sme zmokli, sme imali nek akorat takovu uzku cimru. Tamo sme bili četiri, stuov a pieć.“ 

„Náš také nastěhovali k jednomu člověku na práci. Tady, v Huzové. Tam pršelo, první noc jsme zmokli. Měli jsme jen úzký pokojík, kde jsme byli my čtyři, stůl a kamna.“

Nenavist ni v nas / Nenávist v nás není

„Maja su bili čuda pobuožni. Kad ni biju bili pobuožni, kad ni biju vierovali, ni biju bili, sihr ne, ja si mlim, to ni biju prežili. Tri (hlapi) imat va vojski. Mi sme ostali doma tri, oni a ja, no, četiri, a ta Joza. Pak su nas selili sem. No ale naš ćaća su oš stačili kupit, pred vojsku, su oš kupili dvi ložnjice a nuovu kuhinju. Da ćeju to zvedat a da ćeju tamo bivat hlapci, guorika. Tako da, to je bila srića, da je to bilo kot se veli uskladněno va šenkausi. Polak su bivali stric Mate. Nene, stric Ive. Polak šenkausa su bivali stric Ive, tako da tamo sme imali ta nabitek. Tako nas su selili i s timi vaguoni, ale sme imali dvi fungl nove ložnjice a nuovu kuhinju. A ovo nisu htili, naš ćaća nisu htili ništ. Oni su velili, da oni nisu zloději. Da njim to stači, ča imaju, a da sihr ćeme puojt dom. A duoma su ostavili, niki ur su začali stavljat tie barake, a naši su imali pripraveno drivo, da ćeju takaj stavljat. Tako to su morali tamo ostavit, aj va tih pivnicah, ća su imali tamo to vino a tie bačve, to su morali tamo ostavit. Tako da si mlim, ćaća su bili već takovi hlap. A maja, ti su bili strašno litostivi a dobrotivi a pobuožni. Niki su si aj, niki Hrvati znam, da su skočili dobrovolně va studnju.“ „Oš tamo ili ovdien?“ „A stric Čoski, ta su bili z togo pomišani. Velim, naša maja su bili, na to, ča su pruožili, a ča su morali prekusnut, su bili jako statečni. Mi sme se htili molit, a ćaća su mi htili, odzad su mi htili jednu tu, zatoda mi to ni šlo. Za tie, ča su nam najveć ubližili sme se molili. A danas sam velila, dielali su dobro, zato da ta nenavist ni v meni. Niki imaju to furt v sebi. Často spominam na svojega ćaću, kad su, kad ništo su njim ukrali, ovdien je se kralo, kot sudien, a oni su htili reć: ´To ništ ni, su nam ukrali već. Tako da kot su bili hlap a kot su bili takovi až spurni, tako da ovo ne. Su velili: ´Oni su nam ukrali već.´ Nebo ´Sme došli o već,´ tako. Tako ta nenavist ni v nas, no ale ta Ive, tomu se to vrnjuje z te vojske. Ta hrůza. Ta, ča su pruožili. Je biv mlad.“ 

„Má matka byla velmi pobožná. Myslím, že kdyby nebyla pobožná, kdyby nevěřila, určitě by to nepřežila. Tři chlapy měla ve válce. Doma jsme zůstali čtyři. Ještě před válkou otec koupil dvě ložnice a novou kuchyň. Že se bude zvedat dům a kluci budou bydlet nahoře. Měli jsme velké štěstí, že se to uskladnilo jinde, ne doma. Když nás stěhovali, tak jsme měli dvě fungl nové ložnice a novou kuchyň. Tady v Huzové náš otec nechtěl nic. Říkal, že on není zloděj. Že mu stačí, co má, a že určitě půjdeme zpátky. Doma už naši měli připraveno dříví, že budou stavět dům. Tak to tam, ve sklepě, museli nechat. A víno a sudy také. Otec byl víc takový chlap. Matka byla lítostivá, dobrotivá, pobožná… Co vím, tak nějací Chorvati dobrovolně skočili tady v Huzové do studně. Strýc Czehowský se z toho pomátl. Ale jak říkám, na to, co matka prožila, co musela překousnout, byla velice statečná. Doma jsme se modlili za ty, co nám nejvíc ublížili. Ale protože mi to nešlo, modlit se za ně, táta mi chtěl jednu dát. Dnes vím, že mí rodiče tehdy dělali dobře. Ta nenávist ve mně není. Někteří to v sobě nosí pořád. Často vzpomínám na svého otce, když mu někdo něco ukradl, řekl: ´To nic není, sebrali nám toho víc. Přišli jsme o víc.´ Tak to bral, i když byl takový vzpurný a i když to byl chlap. Takže nenávist v nás není, jen bratrovi Janovi se vrací ta hrůza, co si zažil ve válce. Byl ještě mladý.“

Hrvatska rič med dicu va Huzovoj / Chorvatština mezi dětmi v Huzové

„A ste imali zbuog toga probleme, da ste Hrvatica?“ „No, ovden, ovden, dica, niki su se posmivali, ale danas su faluoti takaj, dica su se posmivali, aj su me, ta jedna je me zmlatila, no ale nisam bila tako jaka kot ona. Tako da… A nje brat je se naučiv hrvatski! Ta je med nami biv, drugačiji nek ta. Ta je nas tako to… No ale sme žili.“

„Měla jste kvůli tomu, že jste Chorvatka, někdy nějaké problémy?“ „Tady se mi třeba děti posmívaly, ale děti jsou děti, někteří jsou raubíři i dnes. Byla jedna, která mě dokonce zmlátila. Ale její bratr se naučil chorvatsky! Býval pořád s námi, nebyl, jako ona, tak se naučil.“

Hrvatska rič i dica / Chorvatština a děti

„A vaše dica znaju ili ni znaju hrvatski? Ne, nie znaju. Ale su litovali, kad su bili dvakrát va Chorvatsku na dovolenoj, tako su litovale divičice da nie znaju. Sam velila: Dobro vam tako. Baba su takaj na nje govorili, nek hrvatski, va Šternberki na te hlapce takaj. Tamo su bivali baba Šalamunka, diede Šalamun, ti su nek hrvatski na nje govorili. Tako da hlapci, kad su šli va škuolu, tako su to, kot se veli, sekali. A ta ředitel je njim prorokovav, da ništ z njih nie će bit. Da nie znaju česki. A oni su to bili pak vysokoškoláci. No naše divi (čice), mi nisme nje, pak ur na nje, pak ur nek česki. Zato da oni su nas odsuzovali. Kad sme, bar aj nigde sme se puotkali, tako sme gdakali hrvatski. No ča. A ta, ča je šla na ti autobus, ta je htila rieć: ´nekad me v rić kušnu, imaju znat. Ja znam česki, nekad oni takaj znaju.´ Tako da sme si povidali aj vani hrvatski.“

„A vaše děti umí chorvatsky?“ „Ne, neumí, ale když byly v Chorvatsku na dovolené, tak toho litovaly. Já jim řekla: ´Dobře vám tak.´ Babička na ně mluvila chorvatsky, ve Šternberku na kluky děda a babička Šalamonovi taky mluvili jen chorvatsky. Když šli kluci do školy, tak to, jak se říká, pěkně sekali. Ředitel jim pak prorokoval, že z nich nic nebude, protože neumí česky, zatím se z nich stali vysokoškoláci. My jsme na děti mluvili pak už jen česky, protože okolí nás odsuzovalo. Když jsme se totiž někde potkali, tak jsme mezi sebou kdákali chorvatsky. Jedna známá to komentovala: ´Ať mi vlezou na záda, mají umět chorvatsky. Já česky umím, tak ať se oni taky naučí.´Mezi sebou jsme si povídali jen chorvatsky, i venku.“