The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ludmila Váchalová (* 1936)

• narozena 18. srpna 1936 v pošumavském městě Volyně

• 1950 bratr Jaroslav Hrdlička zatčen za ilegální přechod hranice

• ve vězení založil odbojovou skupinu Západ-Svatopluk

• Ludmila Váchalová pomáhala při šíření informací bratrovy skupiny

• 2. prosince 1954 byla zatčena

• 9. září 1955 odsouzena k trestu odnětí svobody na šest let

• prošla věznicemi ve Vykmanově, v Chebu, Želiezovcích i Pardubicích

• 1960 propuštěna na amnestii

• pracovala u Československých státních drah jako průvodčí a pokladní

• je rozvedená a má jednu dceru

• více než dvacet let spolupracuje s Charitou a je členkou Konfederace politických vězňů

Ludmila Váchalová, za svobodna Hrdličková, se narodila 18. srpna 1936 na Šumavě ve Volyni. Pochází z římskokatolické rodiny. Její tatínek byl vyučený tesař a maminka pracovala v domácnosti nebo pomáhala u sedláků. Měla o jedenáct let staršího bratra Jaroslava. Po roce 1945 se s rodiči a bratrem přestěhovala do Boru u Tachova, kde absolvovala základní školu a její otec si zde založil hospodářství.

Zapojení do boje s komunismem

V roce 1950 byl zatčen tehdy pětadvacetiletý bratr pamětnice za přechod hranic (u Rozvadova). Byl odsouzen na osm let, avšak propuštěn byl nakonec až po patnácti letech, v roce 1964. Jeho osud tehdy do značné míry prohloubil antipatie Ludmily Váchalové ke komunistickému režimu.

Byl vězněn nejprve v Plzni, potom v Ruzyni, Jáchymově a skončil v Leopoldově. Na Jáchymovsku založil s kamarády protistátní skupinu Západ-Svatopluk[1] a společně mapovali chování a jednání bachařů, sledovali, kdo jak zahynul, kdo byl jak poškozen apod. Ludmila Váchalová se do činnosti zapojila přes různé civilisty, kteří zprostředkovávali styk mezi vězni a civilisty. Bratrovi do vězení dodávala papír, kopíráky, fotoaparát… Podílela se také na tzv. balonkových akcích, kdy se ze Západu posílaly nafouknuté balonky, ke kterým by byl připevněn štos různých letáků. Když balonek praskl, letáky se rozletěly a každý si na nich mohl přečíst zprávu, kde se například psalo, jak se který bachař chová. Cílem balonových akcí bylo pokusit se prolomit informační blokádu komunistického Československa.[2] Ludmila Váchalová se na celé akci podílela tím, že posílala vytištěné letáky na Západ. Za tuto činnost byla později odsouzena a uvězněna.

Odsouzení bratra a jeho důsledky pro rodinu 

Krátce po bratrově zatčení se rodina Hrdličkových musela vzdát svého hospodářství v Boru a přestěhovat se do okresu Domažlice. Tatínek přijal místo školníka v Bělé nad Radbuzou a maminka pracovala jako uklízečka. Zde si žili celkem spokojeně až do doby, než o nich přišly informace, že jsou „postižená rodina“. Poté jim začali ubírat peníze a přidávat práci. Někdy kolem roku 1952 a 1953 se rodina mohla přestěhovat zpět do tachovského okresu, konkrétně do Stráže u Tachova.

Bratrovo zatčení mělo vliv i na studentský život Ludmily Váchalové. Jednoho dne jí byla ředitelem ZŠ učiněna nabídka: pokud se vzdá své rodiny a ukončí s ní veškeré styky, bude moci dále studovat a dostane se jí všeho, co bude potřebovat. Tehdy byla pamětnice v posledním ročníku základní školy. Oddělení od rodiny pro ni nepřicházelo v úvahu. Dnes dodává, že až později přemýšlela, „co to bylo vlastně za režim, kterej něco takovýdleho chtěl. My jsme odsuzovali Hitlerjugend, ale totéž se vychovávalo u nás.“ Nicméně takovéto výhody byly nabízeny i dalším jejím vrstevníkům a podle jejího mínění se jimi nechal leckdo zlákat.

Po základní škole se přihlásila na lesnickou školu do Písku, kam ji ale nevzali. V Boru byla dvouletá rolnická škola, kam se mohl dostat téměř každý, a tak přijali i Ludmilu Váchalovou. Po škole začala pracovat ve strojní stanici v Tachově, kde zůstala necelý rok. Později měla přejít takzvaně do výroby, což ale odmítla a našla si práci v hospodářském družstvu, kde tolik nehleděli na špatné posudky. Zde pracovala do doby, než ji odsoudili.

Zatčení

Na říjen 1954 vzpomíná Ludmila Váchalová jako na období, kdy začala pozorovat, že kamkoli jde, má za sebou nějaký „doprovod“. Jelikož na Tachovsku se všichni lidé vzájemně znali, byla si dobře vědoma, že se jedná o příslušníky StB. 4. prosince zaparkovalo před domem jejích rodičů šest aut a Hrdličkovi byli podrobeni domovní prohlídce. Tehdy osmnáctileté pamětnici nařídili, aby si nastoupila do auta. Chvíli si pohrávala s myšlenkou, že neuposlechne a uteče, ale jednak nebylo kam a jednak na celou událost dohlížela spousta lidí. Mladou Ludmilu Váchalovou tak i s rodiči odvezli do Tachova na stanici StB. V Tachově rodina zůstala přes noc a ráno byla pamětnice už sama převezena do vyšetřovací vazby na Jáchymovsko do Vykmanova (rodiče byli propuštěni domů).

Jáchymov

Při převozu dostala přes oči kožené brýle, aby nepoznala, kam ji převážejí. V místě příjezdu dostala „vězeňský mundúr“, který zahrnoval pánské spodky, k tomu košili bez knoflíků, hnědé kalhoty a hnědou halenu. Dostala i pantofle, ale bez ponožek. Poté byla zavedena na samostatnou celu, kde strávila sama devět měsíců. Místnost to byla malá. Za dveřmi se nacházel turecký záchod a nad ním vedla gumová hadička s kohoutkem. „To bylo vymoženost, že jsme si mohly pouštět vodu přímo na tom… na cele,“ vzpomíná Ludmila Váchalová. V druhé části cely byl slamník, podhlavník, dvě prostěradla a deka. V místnosti bylo také malé zadrátované okno, umístěné u stropu, přes které v zimě do cely padal na deku sníh. Odsud Ludmila Váchalová chodila pouze na výslechy. První vycházka jí byla umožněna až první jarní den, tedy 21. března 1955.

Na výslechy i na vycházky se chodilo za doprovodu bachaře s ručníkem ovázaným kolem očí. Jak vypadalo místo, kde probíhaly vycházky, popisuje pamětnice následovně: „To byl takovej trojúhelník, já nevím… dvacet krát dvacet krát dvacet kroků… možná o něco víc.“ Trojúhelníkový prostor byl obehnán prkny, což mělo zabránit případnému kontaktu s ostatními vězni, kteří byli v tu dobu také na vycházce. Vycházky byly nepravidelné (podle vzpomínek pamětnice tak jednou až třikrát za měsíc) a žádná nepřesahovala deset minut.

Pokud jde o výslechy, k nim zpočátku pamětnici vodili každý den kromě víkendů. Chodilo se k nim také s ručníkem na očích a dotyčný nebyl ohlašován jménem, ale pouze číslem. „Číslo 439 hlásí příchod.“ Ani bachař, který vězně vodil k výslechům, nesměl znát jména vězňů a bavit se s nimi. Ludmila Váchalová vzpomíná na první výslech, kde odmítla o čemkoli vypovídat. „…jsem říkala, že nebudu nic říkat a že počkám, až mě začnou mlátit, že vím, že tam bijou.“ Vyšetřujícího tím popudila, ale jak přiznává: „Nedostala jsem ani facku. To je fakt.“ Celý výslech se zapisoval a zapsanou výpověď musela Ludmila Váchalová přečíst, schválit a následně podepsat. Výslech obvykle trval dvě až tři hodiny, někdy i déle.

Když jsem se pamětnice ptala, jak snášela samotu na cele, odpověděla, že samota jí obvykle nijak nevadí, ale tady to bylo přece jen dlouhé. Přestože výslechy samy o sobě nebyly příjemnou záležitostí, „tak přece jenom se něco dělo“, což bylo snesitelnější než samota na cele.

Cheb

Po devíti měsících strávených na samotce se Ludmila Váchalová dostala do věznice v Chebu, kde byla do roku 1956. Tady už se občas pracovalo: dralo se peří, loupal česnek apod. Ani na cele už nebyla sama, ale sdílela ji s několika spoluvězeňkyněmi. Jako kuriozitu pamětnice uvádí, že byla ve věznici oblíbená mezi prostitutkami. Když se jí některá ze spoluvězeňkyň ptala, za co sedí, její nejčastější odpověď zněla: „Že jsem zabila babičku.“ Sdělovat pravé důvody svého věznění se nemuselo vyplatit, jelikož mezi vězeňkyněmi byly někdy nasezeny konfidentky.

Želiezovce

Převoz z věznice do věznice probíhal buď v antonech, kde byla oddělená sedadla, aby nikdo nevěděl, kolik je tam lidí, nebo v autobusech s nápisem „zájezd“.

V roce 1956 byla Ludmila Váchalová převezena do Želiezovců na jihu Slovenska, kde strávila zhruba necelý rok. Bydlelo se na pokojích po dvanácti v dřevěných barácích, které se na noc zavíraly. Přes den se vězeňkyně mohly volně pohybovat. Pracovalo se buď v zemědělství, nebo v kravíně. Pamětnice okopávala tabák, řepu a víno. Člověk se zde už mohl věnovat i zábavě, například zpěvu, mohl hrát různé hry a učit se cizí jazyky.

Na pracoviště se jezdilo v sedm hodin ráno jakýmsi vláčkem s otevřenými vagony, který pamětnice přirovnává k drezíně. Jídlo se dostávalo třikrát denně. Snídaně vypadala tak, že se do ešusů nalila káva a každý dostal krajíc chleba. V poledne jim na pracoviště přiváželi oběd a na večeři se scházely opět ve věznici.

Za práci se fasovaly „vězeňské peníze“ čili takové kupony (měsíčně přibližně 35 Kč), za které se v kantýně daly koupit například hygienické potřeby, cigarety, káva, čaj, marmeláda apod. Všechno zboží ale bylo značně předražené.

Jednoho dne si příslušníci StB předvolali Ludmilu Váchalovou a nabídli jí, jestli s nimi nechce spolupracovat, tedy udávat. Pamětnice nabídku odmítla a její neochota ke spolupráci se odrazila při návštěvách rodičů, od kterých nesměla přijímat žádné balíčky.

Později se v lágru v Želiezovcích rozšířila mezi vězeňkyněmi infekční žloutenka, „a kdo měl játra zvětšený na dva prsty, tak jel do Pardubic, a kdo míň, tak tam musel zůstat“. Proto byla Ludmila Váchalová brzy převezena do Pardubic.

Pardubice

Vánoce 1956 už trávila ve věznici v Pardubicích. Bydlelo se opět na pokojích po dvanácti v domech ze dřeva. Zde už byly jednotlivé vězeňkyně rozdělené podle trestů, za které byly odsouzeny. Prací se zde našlo několik: přes letování pro podnik Tesla, práci ve švadlárně až po navlékání korálků. Pochopitelně nejhůře placené bylo vyrábění náhrdelníků či náramků.

Ze začátku Ludmila Váchalová pracovala na švadlárně, kde se šily obleky pro vězně, ale také třeba podprsenky. Poté pracovala v Tesle, kde se vázaly tzv. pavouky, tedy svazky kabelů do televizorů. Touto prací si polepšila a vydělávala kolem čtyřiceti korun.

Zajímavá byla ve věznici příprava kávy. Pamětnice popsala dva způsoby. Obecně bylo možné kávu koupit nebo ji dostat jako dárek od návštěvy. Problém spočíval v tom, že ji vězeňkyně neměly kde vařit. K vaření tedy jako první způsob posloužilo ústřední topení. Proces probíhal následovně: pečlivě se vymylo jedno žebro topení a potom se přes něj s pomocí ešusů přelévala voda tak dlouho, dokud nebyla dostatečně horká, aby se s ní dala zalít káva. A když nebylo možné použít topení, chodila se připravovat káva na dámské umývárny nebo záchody. Tam bachaři nesměli chodit, takže vězeňkyně měly soukromí. „Na plechový lopatce se udělaly takový smotky z vložek anebo z vaty, ty se zapálily a na tom se uvařilo to kafe,“ vzpomíná Ludmila Váchalová.

Hygiena probíhala v umývárnách u plechových koryt, kde byly kohoutky se studenou vodou. Jednou nebo dvakrát za měsíc se chodilo hromadně koupat do společných koupelen zhruba po třiceti lidech. Koupání (sprchování) ale často znepříjemňovaly dohlížející bachařky, které někdy úmyslně vypnuly teplou vodu, nebo dokonce zastavily vodu úplně ve chvíli, kdy byly ženy namydlené a nemohly se opláchnout. V porovnání s bachaři-muži hodnotí pamětnice bachařky-ženy jako horší a zlomyslnější.

Propuštění

V květnu 1960 byla u příležitosti 15. výročí osvobození Československa vyhlášena prezidentem Antonínem Novotným rozsáhlá amnestie.[3] Jednalo se o opožděnou reakci na první fázi procesu destalinizace z roku 1956. Avšak oběti politických procesů se nedočkaly žádné rehabilitace, jež by z nich alespoň sejmula označení viníka.[4]

Mezi propuštěnými na amnestii byla i tehdy téměř čtyřiadvacetiletá Ludmila Váchalová, kterou tak osvobodili o půl roku dříve, než činila délka jejího trestu. Před propuštěním byly vězeňkyně přestěhovány na jiný blok a byly předvolávány na velitelství, kde musely podepsat slib mlčenlivosti a dostaly propouštěcí lístek. Poté je autobusem dopravili na vlak a odtamtud už si každý mohl jít vlastní cestou.

Návrat domů a další život

Po propuštění z Pardubic se Ludmila Váchalová přihlásila ke drahám jako průvodčí, kde pracovala i její maminka. V Tachově ji sice nevzali, ale podařilo se jí nastoupit v Chebu. Později byla zaměstnána u drah jako pokladní. Na otázku, jak se cítila po propuštění, odpovídá se smíchem: „Chyběl mi bachař za zadkem. Ze začátku.“

Ani během dalších let to Ludmila Váchalová neměla v práci a celkově v životě jednoduché, jelikož svou minulost nemohla utajit. Například po roce 1968 jí byl odebrán pas týden před odjezdem na dovolenou do zahraničí nebo jí na poslední chvíli bylo zakázáno vystoupit na spartakiádě, nesměla pracovat jako průvodčí v rychlíkových vlacích, aby se nesetkávala s cizinci, atd. Ale v takových situacích se obvykle nedala, nemlčela, dávala najevo svůj názor a leccos si vyhádala.

V roce 1963 se Ludmila Váchalová vdala. Manželství však nevydrželo, po dvou letech se rozvedla a už se znovu nevdala. Z tohoto manželství má dceru Věru.

Po roce 1989 dva lidé (známí pamětnice) otevřeně přiznali, že ji za minulého režimu hlídali. Ludmila Váchalová si údajně byla vědoma, že ji někdo pozoruje, ale nevadilo jí to.

Pamětnice přibližně pětadvacet let spolupracuje s Charitou. Momentálně v Tachově vede charitní šatník a jednou za týden vydávají šatstvo potřebným za dobrovolný příspěvek. Také se účastní schůzí KPV.

[1] KOUBA, J. Ministr obrany ocenil bojovníky proti komunismu. In: Ministerstvo obrany ČR [online]. 2013 [cit. 2015-02-25]. Dostupné z: http://www.mocr.army.cz/informacni-servis/zpravodajstvi/ministr-obrany-ocenil-bojovniky-proti-komunismu-88953/.

[2] DANČEVOVÁ, Ivana. Balonová akce. Rozhlas.cz [online]. 2011 [cit. 2015-02-25]. Dostupné z: http://www.rozhlas.cz/svobodne/fotografie/_zprava/balonova-akce--849433.

[3] Amnestie se týkala 5319 lidí z celkem 8708 obětí politických procesů, dosud se nacházejících v československých věznicích a nápravně pracovních táborech, a také 5600 z celkem 23 023 odsouzených za kriminální trestné činy. Součástí amnestie bylo i prominutí vedlejších trestů u odsouzených, kteří byli propuštěni z výkonu trestu před rokem 1960. Zdroj: BURSÍK, Tomáš. Vězeňství: Amnestie 1953–1962. In: Totalita.cz [online]. [cit. 2015-02-25]. Dostupné z: http://www.totalita.cz/vez/vez_hist_amnestie.php.

[4] BURSÍK, Tomáš. Vězeňství: Amnestie 1953–1962. In: Totalita.cz [online]. [cit. 2015-02-25]. Dostupné z: http://www.totalita.cz/vez/vez_hist_amnestie.php.