The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jana Vacíková (* 1933  †︎ 2022)

• narodila se 26. srpna 1933 ve Veltrusech u Kralup nad Vltavou

• pochází z dělnické rodiny instalatéra Čeňka Pence

• za první republiky zažila hlad a za války bombardování Kralup i Veltrus

• od května do podzimu 1945 u nich bydleli sovětští vojáci

• otec po válce vstoupil do KSČ a zároveň začal podnikat

• po únorovém převratu komunisté otci živnost sebrali, ze strany vystoupil

• v roce 1960 navázala vztah s katolickým knězem Josefem Vacíkem, který se vrátil z kriminálu

• po návratu z vězení na církev zanevřel

• žili ve strachu, že Josefa mohou znovu zavřít

• podlomené zdraví z uranových dolů mu zkrátilo život, zemřel v roce 1983 na rakovinu plic

• až do roku 1989 byla rodina sledována StB

• děti měly problémy s přijetím na školy

• zemřela 26. června 2022

Jana Vacíková, rozená Pencová, se narodila 26. srpna 1933 ve Veltrusech u Kralup nad Vltavou do chudé dělnické rodiny instalatéra Čeňka Pence. Měla o rok staršího bratra a později o dvacet let mladší sestru. Žili s babičkou, která provozovala malý krámek, jenž v obdobích nouze držel rodinu nad vodou.

Hladová třicátá léta

Na třicátá a válečná léta svého dětství vzpomíná jako na období chudoby i divokosti. Prázdniny trávila s dětskými partami u řeky, kam se děti vypravovaly na celý den, starší dohlížely na mladší. Babička často neměla co dát dětem s sebou k jídlu. „Udělala jsem dvě flašky šumáku a řekla babičce, ať nám dá do hrnku zbytek bramborové kaše ze včera, a bylo to. Šli jsme přes veltruský lesopark k řece, a jakmile jsme tam dorazili, brácha všechno snědl a pak měl do večera hlad. Vracívali jsme se od řeky večer a byli jsme utahaní a strašně hladoví.“

Bombardování Kralup a Veltrus

Válka do jejich rodiny příliš nezasáhla, ale do paměti se jí vryly zážitky z bombardování Kralup. „Byla tam chemička a lihovar, které nebyly zase tak důležité, aby je museli ničit. Zemřelo tam zbytečně moc civilistů. Kamarád tam přišel o maminku a sourozence. Můj otec v Kralupech pracoval a nosil mrtvé do kostela, kam je skládali na zem. Bylo jich tolik, že je museli vrstvit na sebe.“

Jana Vacíková vzpomíná, jak jedna bomba spadla i ve Veltrusech a srovnala se zemí jednoposchoďovou vilu. „Bydlela tam paní Pospíšilová a sousedé se chystali, že ji následující den půjdou vyhrabat, aby ji pohřbili. Nikdo nepředpokládal, že by to přežila. Nakonec ji začali hledat ještě ten den. Našli ji pod kuchyňským stolem a byla živá.“

Rusům jsme krádeže odpouštěli, byli to chudáci

Na samém konci války Němci prchali z Veltrus směrem na Mělník, aby se vyhnuli osvoboditelským sovětským jednotkám generála Rybalka. Pencovi bydleli blízko hlavní silnice, a tak měli dění jako na dlani. Veltruští u sebe ubytovávali sovětské vojáky, kteří se zdrželi poměrně dlouho: od května do listopadu, a Pencovi nebyli výjimkou. „Ti vojáci byli velmi hodní, ale negramotní. Neznali pastu na zuby ani kartáček. Nechápali, že se v domě drhnou podlahy, a nikdy neviděli záclony. Jeden rozstřílel budík, protože když zazvonil, mysleli si, že je to ďábel. Kradli kola, která do té doby vůbec neznali, kradli hodinky.“ Jana Vacíková vzpomíná, že krádeže jim lidé odpouštěli. „Všechno si pak vezli do Ruska jako válečné trofeje. Měli plná auta věcí včetně látek a kočárků pro děti.“

Podnikání a členství v KSČ nešlo dohromady

Otec pamětnice Čeněk Penc hned po válce vstoupil do KSČ, protože poté, co zažil chudobu třicátých let, věřil, že s komunistickou stranou bude společenský systém spravedlivější. Zároveň si zřídil živnost, která prosperovala, a protože měl hodně zakázek, zaměstnával tři lidi.

Po únoru 1948 ale přišlo velké rozčarování. Podnikání a členství v KSČ se podle soudruhů neslučovaly, a když mu živnost komunisté sebrali, Čeněk Penc ze strany vystoupil. Maminka byla podle tehdejších zvyklostí v domácnosti, a když manžel přišel o práci, rodinu držel ještě chvíli nad vodou babiččin obchůdek, než komunisté sebrali i ten.

Kněz Josef Vacík byl milý a zábavný

Na konci války bylo pamětnici dvanáct let a ještě navštěvovala měšťanku. Už tehdy ji zaujal učitel náboženství, katolický kněz Josef Vacík, jehož hodiny měly dívky rády, protože nebyl žádný suchar. Tehdy ji ale ani ve snu nenapadlo, že by se někdy mohly jejich osudy spojit.

„Byl o dvanáct let starší, atraktivní, znal se s mými rodiči a někdy jsme ho navštěvovali i u něj na faře, kde pořádal různé oslavy a mejdany,“ vzpomíná Jana Vacíková, které kněz zmizel z očí, když jí bylo patnáct let. Tehdy začala dojíždět do Prahy do rodinné školy a sedmadvacetiletý Josef Vacík se odstěhoval ke Strakonicím.

Podrobení církve státu

Na podzim 1949 vydala komunistická vláda tzv. církevní zákony platné od ledna 1950, které církev zcela připoutaly ke státu: kněží museli složit slib věrnosti republice a obdržet státní souhlas k výkonu kněžské činnosti, zároveň je platil a na místa činnosti dosazoval stát. Církve musely předat úřadům matriky, zavedla se povinnost občanských sňatků a veškerý církevní tisk byl zrušen nebo se dostal pod kontrolu úřadů. Církvi nezbylo než se podrobit. Většina kněží i část biskupů nakonec slib věrnosti složila. Ani ne třicetiletý Josef Vacík nikoli.

Josef Vacík se nebál přečíst zakázaný pastýřský list

Pro další vztah státu a církve byl velmi důležitý pastýřský list nazvaný Hlas československých biskupů a ordinářů věřícím v hodině velké zkoušky, ve kterém biskupové vysvětlovali věřícím, jaký je skutečný vztah státu a církve, a poukazovali na všechny ústrky vůči církvi. Tento pastýřský list tajně obdrželi všichni kněží s pokynem přečíst jej při mši svaté na svátek Božího Těla 19. června 1949. StB se však o tomto listu dozvěděla a varovala kněze před jeho čtením pod hrozbou vysokých trestů. Ze strachu pastýřský list přečetla asi jen třetina kněží. Mezi nimi i Josef Vacík.

Josefa Vacíka zatkli za kazatelnou

„Zatkli ho, když pastýřský list za kazatelnou četl, přestože věděl, že už tam na něj StB čeká, viděl je mezi věřícími,“ říká Jana Vacíková, která se o jeho zatčení dozvěděla až později. V padesátých letech studovala zdravotní školu, kterou z důvodu nezájmu přerušila, a nějakou dobu pak pracovala v továrně jako šička. V letech 1955 až 1960 pracovala jako letištní dispečerka v Odoleně Vodě. Létání a letadla pro ni nebyly ničím novým – do svých dvaceti let v Kralupech létala na kluzácích, což byl oblíbený koníček místních kluků i děvčat. V roce 1960 nastoupila jako ošetřovatelka dětí do jeslí a přitom si dálkově dodělávala zdravotnickou školu s maturitou.

Napsal mi a já s ním šla na rande

V té době, v roce 1960, propustili na amnestii Josefa Vacíka z vězení. Odseděl si jedenáct let z patnácti a po propuštění byl ještě deset let v podmínce.

„Když se vrátil z kriminálu, míval cestu kolem našeho domu, a tak si na mě asi vzpomněl. Jednou mi napsal, šli jsme na rande a už jsme spolu zůstali,“ vzpomíná Jana Vacíková.

Propustili ho ve vězeňských šatech

Josef Vacík prý prošel snad všemi lágry, byl hubený a vlasy i zuby mu vypadaly. Pak mu udělali protézy. „Vyprávěl mi, že ho na svobodu propustili ve vězeňských šatech. Jedna venkovská babička, které řekl svůj příběh, mu pomohla a koupila mu civilní šaty na cestu domů. Byl hodně vystrašený, protože byl zavázán mlčenlivostí, nesměl mluvit o tom, kdo je a proč ho zavřeli, byl v podmínce a věděl, že je sledovaný. Pak si ještě dlouho vyčítal, že se neznámé babičce nemohl odvděčit. Vězeňské hadry musel poslat zpět do věznice.“

Knězem být nechtěl, bylo to přání jeho maminky

Ve svých devětatřiceti letech začínal Josef nový život. Pamětnici bylo sedmadvacet let a jedno nevydařené manželství už měla za sebou. Josef Vacík ji zaujal svou vzdělaností a inteligencí. Ovládal jazyky a Janu, která si po jeho návratu dodělávala zdravotnickou školu, doučoval latinu. Její rodiče se však striktně stavěli proti nové známosti a vyhodili ji z domu. Ačkoli Josefa Vacíka dobře znali z minulosti, zřejmě se obávali jeho statusu politického vězně, možná se jim nelíbila jeho kněžská minulost. Navíc prý měl vždy potíže dodržovat celibát. Byl veselé povahy a ženy se mu líbily, zrovna tak jako on jim.

„Knězem se stal z vůle své matky. Říkal, že to nebylo povolání pro něj, neměl na to povahu, ale byli chudí a studia na kněze byla zadarmo. Matka z něj chtěla něco mít. Po návratu z kriminálu měl dokonce možnost emigrovat, ale neudělal to, opět z ohledu ke své mamince.“

Po návratu z kriminálu už do kostela nikdy nevkročil

Do své funkce kněze už se nikdy nevrátil. Nemohl, ale ani už by nechtěl. I proto se mohli s pamětnicí vzít, i když nějakou dobu žili na tehdejší poměry nezvykle – jen jako druh a družka. Vzali se, až když byly prvnímu synovi dva roky. Jana Vacíková říká, že manžel zůstal věřící, na Boha nezanevřel, ale s církví už nechtěl mít nic společného. „Cítil se být zrazen a církvi vyčítal, že těm zavřeným nijak nepomohla a nic pro ně neudělala. Jeden farář z Kralup mu po jeho propuštění dokonce řekl, že toho asi moc neudělal, když ho pustili už po jedenácti letech na amnestii,“ vzpomíná. Ona sama byla věřící spíše formálně, ale na rozdíl od manžela do kostela občas zašla. „Manžel do konce života do kostela nevkročil. Když jsem se tam náhodně zašla podívat já, on na mě čekal venku. Naše děti zůstaly nepokřtěné, nedrželi jsme půsty ani jsme se nemodlili. Manžel k tomu ztratil vztah.“

Útrapy v kriminále už nikdy nechtěl prožít znovu

Josef Vacík se bál, že ho znovu zavřou. Už nechtěl zažívat mučení a ponižování, o čemž zpočátku nechtěl vůbec mluvit. „Pak mi třeba vyprávěl, že se museli svléknout do naha a bachaři hodnotili jejich ohanbí. Na šesti postelích spalo dvanáct lidí, že se nemohli ani otočit. Vodu k pití měli jen ze záchodu. Za celý kriminál neměl ani půlku jablka. V Jáchymově ztratil při práci gumovou botu a musel chodit jen v jedné, dokud se nad ním jeden slušnější bachař neslitoval a nedal mu boty. Byl zavřený s dalšími kněžími. V lágru věděli, že na Velký pátek drží půst od masa, ale oni jim výjimečně připravili sváteční jídlo – karbanátek, který předtím rok neviděli. Kněží ho přesto nesnědli a za to je potrestali korekcí,“ vypráví Jana Vacíková o hrůzách, které její manžel ve vězení přetrpěl.

O tom, co se děje v lágrech, se mlčelo

O tom, jak se s politickými vězni zacházelo, měla informace z první ruky, a tak se jimi netajila ani ve škole při zkouškách z hygieny. Profesorka jí odmítala věřit, když jí řekla, jak to chodí v uranových dolech, kde jsou vězni vystavováni radioaktivnímu záření v míře přesahující normy. „Chtěla mě vyhodit, že si vymýšlím, protože to se u nás podle oficiálních zpráv neděje.“

Podlomené zdraví mu zkrátilo život

Není divu, že Josef Vacík na sebe po návratu na svobodu nechtěl ničím upozorňovat. Byl stále v podmínce. Bál se i naše děti učit cizí jazyky. Prý by tím mohl vzbudit pozornost a mohli by se ptát, proč se jeho děti učí německy nebo anglicky. Zaměstnání našel v podniku Barvy laky, kde vykonával tu nejtěžší práci. „Odvažoval barevné prášky, bez roušky, bez ochranných prostředků, a zdravotně to odnesl. Už tak byl plný uranu z dolů.“

Propukla u něj rakovina plic, přišel o jednu plíci, ale život mu to nezachránilo. Rok před smrtí o něj Jana Vacíková pečovala doma a v posledním stadiu ho na doporučení nechala odvézt do LDN, kde před jejíma očima zemřel na udušení. Skonal v roce 1983.

StB nedala pokoj ani po manželově smrti

StB však nedala rodině pokoj ani po jeho smrti. Jana Vacíková si je jistá, že v jejich domě během její nepřítomnosti někdo byl a něco hledal. Často slýchala od svého muže, že jsou schopní z každého všechno vymlátit a vzít jim děti. Po tajemné návštěvě raději spálila všechny manželovy dokumenty. První dopis, jehož obálka nebyla otevřená a neprošla kontrolou StB, dostala až po revoluci v roce 1989.

Vacíkovi spolu vychovali tři děti: Jana, Evu a Víťu. I když byl Josef Vacík rehabilitován, měly jeho děti problém dostat se na školy. Eva se prý odmítla dostavit k maturitě poté, co jí bylo řečeno, že kvůli otci nebude moci pokračovat na vysoké škole, a už ji neabsolvovala.