Ak. arch. Jiří Vahala ()

Jiří Vahala

Člověk se nikdy nedá zmanipulovat, lid ano

Když pan Jiří Vahala mluví, pečlivě váží každé slovo, dbá na přesnou chronologii událostí, jasně a bez odboček směřuje k tomu podstatnému. Jeho vyprávění jde od základů, jako když se staví dům, kde má vše svou funkci. Do jeho způsobu vyprávění se jistě promítá jeho celoživotní profese. Akademický architekt Jiří Vahala mluví racionálně a bez emocí i o letech, kdy byl odsouzen a strávil šest let ve vězení.     

Vyrůstal jsem v otcově ateliéru

Jiří Vahala se narodil v Praze v roce 1922. Odmalička se pohyboval v tvůrčím prostředí, prakticky vyrůstal v ateliéru svého otce, architekta Františka Vahaly (1881–1942). Od roku 1916 měl otec ateliér i byt v Paláci Koruna na Václavském náměstí. „Počátky mého školení na architekta začaly, aniž bych cokoli tušil o svém budoucím povolání, mým pobytem v Koruně, v otcově ateliéru. Tam jsem trávil první dva roky svého  života.“ V roce 1924 rodiče dokončili stavbu vily na pražské Ořechovce, kam se následně přestěhovala rodina i ateliér. V tomto domě pak prožil Jiří Vahala bez šesti let celý svůj život.  

Navštěvoval reálné gymnázium na Letné a maturoval v roce 1940 na reálce v Dušní ulici. Poté začal studovat obor architektura na Uměleckoprůmyslové škole. Ta tehdy nebyla považována za vysokou školu, a proto fungovala po celou válku. Díky studiu se vyhnul totálnímu nasazení. „Studium mělo být zakončeno vysvědčením o zralosti. Ve škole mi vystavili potvrzení a na základě toho jsem dostal odklad u odvodu a práci v Reichu jsem se vyhnul,“ říká Jiří Vahala. Školu absolvoval v roce 1944 jako žák profesora Janáka. V posledních letech studia se podílel spolu s ostatními studenty na zaměřování města: „Hrozilo poškození města bombardováním. Proto jsme zaměřovali domy především na Starém Městě a Novém Městě nebo na Hradčanech. Vyhotovili jsme plány, vše se tehdy i fotografovalo, aby se případně mohlo podle existujících plánů město znovu postavit.“

Věděl jsem, co je bolševismus za svinstvo

Měsíc před koncem války se Jiří Vahala oženil. Po osvobození začal pracovat na zemském úřadě, měl mimo jiné na starost dozor nad stavbou sídla městského úřadu Prahy 7. „Dřevěná budova ve Veletržní ulici měla sloužit pět let. K její demolici však došlo teprve před několika málo lety,“ poznamenává. Po roce 1948 komunisté znemožnili činnost samostatným architektům. Tak jako v jiných oborech, i v architektuře a stavebnictví se vše snažili centralizovat a mít pod kontrolou. Architekti a projektanti se museli soustředit ve sdružení Stavoprojekt, které je zaměstnávalo. Tam pracoval i Jiří Vahala a měl zde na starost různé stavby škol nebo vojenského zařízení na Jenerálce. „Tehdy ještě Praha končila za Hanspaulkou a vše za tím byl venkov.“

Do komunistické strany Jiří Vahala nikdy nevstoupil, i když ho lákali: „Věděl jsem, co je bolševismus za svinstvo. Řada otcových přátel byli bývalí legionáři, kteří vyprávěli o poměrech v Rusku. Dále si pamatuju pobyt Rudé armády v Hustopečích u Brna, kde žili manželčini rodiče. Vojáci odtamtud jezdili krást do Vídně.“ Svými názory na komunisty se nikdy netajil. Také proto nesměl pracovat na některých projektech a po čtvrt roce nástupu do Stavoprojektu mu bez udání důvodu snížili plat na polovinu.

Po dvou hodinách mi oznámili, že jsem zatčen

S manželkou už tehdy vychovávali tři děti a vyjít se sníženým platem bylo velmi těžké. Od roku 1954 začala jeho spolupráce s několika zemědělskými družstvy především v pohraničí. Práci na projektech pro družstva přijal jako přivýdělek a vykonával ji mimo svou pracovní dobu. „Zemědělská družstva měla mít do určité doby vyhotoveny územní plány a projektovou dokumentaci. Nikoho na to neměli, a potřebovali to. Obrátili se proto na nás a snadno jsme se domluvili. Celkem jsme za dva roky, kdy tato spolupráce trvala, vyhotovili dokumentaci pro dvanáct zemědělských družstev,“ vzpomíná Jiří Vahala. Podle vyhlášky nesměli tehdy investoři zadávat práci soukromým projektantům. Vše tedy formálně zaštítila organizace IPRA, propagační závod vydavatelství Lidové demokracie, spojená se stranou lidovou. Práce pro zemědělská družstva probíhala v letech 1954–1956 k všestranné spokojenosti – architekti a projektanti se zabývali prací, která je zajímala, družstva získala potřebné dokumenty, jež po nich stát vyžadoval, ale nezajistil jejich vyhotovení, a IPRA vykonávala činnost, za jejímž účelem byla zřízena. Odvedenou práci revidovala odborná komise znalců, která shledala, že je všechno v pořádku a v souladu s vyhláškou Ministerstva financí z roku 1954, omezující výši honoráře architektů. „O té vyhlášce jsem se dozvěděl, ačkoli byla utajovaná. S kolegyní jsme se pak ohlásili k tehdejšímu ministru Barákovi, který nás ujistil, abychom si nedělali starosti.“

25. února 1959, tři roky po ukončení spolupráce se zemědělskými družstvy, si přišla pro Jiřího Vahalu policie. „Ráno po šesté u nás zazvonili, abych šel s nimi, že potřebují nějaké svědectví ve věci práce pro družstva. Nasedli jsme do tatraplánu, ten měli zaparkovaný ne před naším domem, ale u souseda Dryáka. Odvezli mě do Ruzyně k výslechu, pak jsem vyfasoval deku a prohlídl mě lékař. To, že jsem zatčen, mi řekli asi až po dvou hodinách.“ Jiřího Vahalu obvinili z toho, že nadhodnotil zakázky pro družstva a neoprávněně se obohatil na úkor státu. Jeho námitku, že vše bylo v souladu se zákonem, že práci prováděl ve svém volném čase a fakturované částky i odvedená práce prošly kontrolou znalců, nikdo nebral v potaz. „Celé dva měsíce jsme s vyšetřovatelem v Ruzyni přepočítávali faktury. Údajně byly přeplacené. Ale když se chce, vždy se něco najde.“

Půl roku jsem o manželce a dětech nic nevěděl

Na základě obvinění z nadhodnocení faktur byl Jiří Vahala odsouzen k šesti letům vězení nepodmíněně. „Věděli o mně, že říkám, co si o komunistech a jejich režimu myslím. Tak si vymysleli rozkrádačku, na kterou se nevztahovala amnestie.“ Jak pamětník upozorňuje, v roce 1960 proběhla rozsáhlá amnestie politických vězňů z padesátých let a vyšetřovatelé v jeho případě hledali hospodářský motiv, aby ho mohli odsoudit. „Taky tu byla vila, o tu měl určitě někdo zájem. Hledali způsob, jak mě dostat, což se jim povedlo,“ pokračuje. Součástí trestu bylo zabavení majetku, v případě pana Vahaly šlo „pouze“ o polovinu domu, protože druhá polovina domu včetně vybavení patřila jeho matce. „Manželce a dětem hrozilo vystěhování, nevěděl jsem, jak to s nimi dopadne. Do domu nastěhovali jiné nájemníky, ale rodina mohla zůstat. Sebrali také auto a nějaké osobní věci. Děti tehdy z okna volaly něco o zlodějích.“

Půl roku neměl žádné zprávy o manželce a dětech. Během šesti let ve vězení se viděli jen několikrát. „O tom je zbytečné mluvit. Dohodli jsme se, že si ani nebudeme psát. Svobodně se psát nedalo a to, co bychom si chtěli sdělit, nešlo.“ Šest let ve vězení strávil Jiří Vahala pracovně. „Na Pankráci postavili ateliér, kde pracovalo asi 150 projektantů a architektů, kteří byli zavření stejně jako já. Byla to projekční kancelář Ministerstva vnitra a projekty ministerstva jsme navrhovali my,“ vzpomíná Jiří Vahala. O vězeňských letech mluví zdrženlivě. „Je to věc nesdělitelná. Sám jsem se snažil moc se tím nezabývat, nestěžovat si. To by mou situaci jen zhoršilo. Jediné rozumné řešení bylo nepřemýšlet nad tím, stejně bych to nezměnil.“ Podobně úsporný je i v popisu svého návratu. „S manželkou jsme se domluvili, že se o té věci už nebudeme bavit. Byli jsme rádi, že je to za námi, a nechtěli jsme se k tomu nikdy vracet.“ Vyzdvihuje spíše statečnost své ženy, která si k péči o tři děti musela najít zaměstnání. Pracovala v Osvobozené domácnosti a také musela často řešit nejrůznější ústrky: „Cokoli se ve škole stalo, vždycky to měl na svědomí Vahala syn. Kolikrát ani ve škole pro nemoc nebyl, ale stejně všechno sváděli na něj. Děti se pochopitelně nikam na školu nedostaly, ale všechny se vyučily.“

Na deseti milionech nezáleží

Po propuštění v roce 1965 vystřídal Jiří Vahala několik zaměstnání, která vždy souvisela s jeho profesí architekta. Vzpomíná, jak během zaměstnání v projektovém ústavu předával školu, kterou sám navrhoval. Slavnostního otevření budovy se účastnil i Antonín Kapek, tehdejší významný komunistický funkcionář: „Předávaly se dvě školy a cenový rozdíl mezi tou mou a tou druhou byl deset milionů ve prospěch mého návrhu. Soudruh Kapek tehdy mávl rukou: ‚Co to je deset milionů, na tom nám nezáleží…‘ Mě tenkrát odsoudili na šest let kvůli sto třiceti tisícům, které jsem v životě neviděl.“

Ke svému případu podává Jiří Vahala stručné vysvětlení: „Hlavním motivem celé akce byla likvidace soukromých lidí, kteří měli svou práci rádi. Jenže komunistická strana vždycky fungovala ne pro lidi, ale pro lid. To je zásadní rozdíl. Člověk se nikdy nedá zmanipulovat, zmanipulovat se dá jen lid. Na tom staví komunistická strana dodnes.“ Plné rehabilitace se Jiří Vahala dočkal v roce 1994.

Podle vyprávění akademického architekta Jiřího Vahaly napsala Andrea Jelínková v dubnu 2014.