Iva Valdmanová

„Přijeli jsme třeba do vesnice, kde jsme chtěli zkontrolovat nějaký dům. Měli jsme nařízeno dělat vždy před vstupem opatření, abychom nebyli zabiti granátem. Když majitelé opustili baráky, přišli tam pak vojáci a nakladli tam různé nástrahy. Granáty byly na klice, v posteli, v troubě, pod prahem. Proto jsme do domu nejdříve házeli kameny a klacky, abychom případné výbušné nástrahy aktivovali. Stalo se často, že všechno vyletělo do vzduchu. Nejlepší bylo, když tam bylo hodně zvířat, která tím, že tam procházela, prostor prověřila. Proto jsme často chodili do domů, kde bylo hodně zvířat. Třeba jsme jednou přišli do baráku, kde ve dvoulůžkové posteli ležela kráva. Udělala si tam ležení. Nebo z domu vyběhla prasnice s prasátky.“

„Každý den byla v campu velká porada o tom, co bylo venku, co jsme zjistili. A neustále se řešily mrtvoly, které byly poškozené, a nevědělo se proč. Vzhledem k tomu, že jsem měla zemědělskou školu a vím, že prase je všežravec a slepice taky, tak jsem se při jednom tom sezení přihlásila a řekla, že se domnívám, že ta mrtvá těla jsou ožraná zvířaty. Kolegové si mysleli, že ti lidé byli mučeni, protože měli okousané nosy, uši, prsty. Tento můj názor se nějak prověřoval a potom se už psalo do hlášení, že nejde o mučené oběti, ale že poškození těl způsobila zvířata, která tam bezprizorně pobíhala.“