Ivo Valent

„Maminka nám líčila, že když se dostala dovnitř parlamentu, tak tam nějakou dobu chaoticky probíhalo jednání tehdejších poslanců. Když přišli vojáci, tak z toho začala být mnohem dramatičtější situace. Říkala, že si vzpomíná, že tam viděla Marii Kabrhelovou brečet na záchodě, protože nechápala, jak nám bratři mohli něco takového udělat. Ta byla komunistka přesvědčená o přátelských vztazích sovětského lidu k našemu, takže ten krok nemohla pochopit. Z toho pramenilo její rozčarování. Vzpomínám si, že mi maminka vyprávěla, že tam viděla ještě nějakou poslankyni, která některému z těch vojáků říkala, že by mohl být její syn. Oni měli příkaz potlačovat kontrarevoluci. Když viděli, co se tady děje, asi to v nich vyvolávalo rozpaky. Ale samozřejmě museli plnit rozkazy. Já sám jsem pak byl na vojně dva roky a vzhledem k tomu, že jsem sloužil druhý rok skoro u hranic, v Aši, neumím si představit, že bych měl někoho zadržovat, kdyby chtěl překročit hranici. To by byl průšvih a sám bych se dostal do obrovského maléru.“

„Asi po třech dnech se maminka dostala konečně z parlamentu ven, když vojáci dostali rozkaz, že už je tam nemají dál zdržovat. Říkala, že se k ní přidali na ulici nějací muži, kteří jí posléze v hovoru nabídli, že kdyby chtěla, tak jí okamžitě zařídí emigraci do Spojených států. Já samozřejmě nevím, jestli to nemohla být nějaká provokace, jestli to nebyli příslušníci Státní bezpečnosti, nebo to opravdu mínili vážně. Ovšem jisté je, že maminka tady měla rodinu a svoji maminku, která byla nedoslýchavá a velice nemocná. Tak to okamžitě odmítla. Šlo to do ztracena. Tím, že tady zůstala, tak společně s otcem nesli následky svého rozhodnutí, že nepodepíší souhlas se vstupem těch vojsk.“