The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Jiří Valenta (* 1927  †︎ 2019)

• pochází z rodiny venkovských učitelů

• absolvoval DAMU, obor dramaturgie

• v 50. letech dramaturgem Krajského divadla Hradec Králové, redaktorem kulturní rubriky a recenzentem

• v roce 1968 v období tzv. pražského jara organizoval spolu s Františkem Pavlíčkem práci aktivu komunistů

• v 70. a 80. letech v období tzv. normalizace směl pracovat nejprve jako řidič tramvají, kulisák

Je s podivem, jak důležité jsou vlivy rodiny na život jednotlivce, který prožije. S odstupem času při přibližujícím se devátém křížku toto v úvodu vyprávění svého příběhu předznamenává pamětník Jiří Valenta. Jeho první prababička byla komornou císaře Franze Josefa a druhá manželkou řídícího učitele v Holenicích na Jičínsku. „V naší rodině byly dva proudy, jeden byl hóch a druhý z nižších kruhů.“ Dědeček, původně zedník, se stal císařským královským strážmistrem v Mladé Boleslavi a po roce 1918 převlékl uniformu, aby se stal okresním obvodním policejním inspektorem ve službách Československé republiky. Druhá větev byla více umělecká, maminka Jiřího Valenty měla hudební talent, její sestra výtvarný a bratr byl členem avantgardní umělecké skupiny v Mladé Boleslavi a později i v Košicích založil kabaretní scénu poté, co tam byl přeložen jakožto poštovní úředník.

Základ v učitelské rodině

Především určující pro směr životní dráhy Jiřího Valenty bylo, že se narodil jako syn učitelů na vsi. Ti se poznali při studiích a po pár letech učitelské praxe se vzali, aby spolu odešli do malé vesnice Horní Stakory u Mladé Boleslavi. Po několika letech se přestěhovali o pár kilometrů dál do vedlejších Dolních Stakor. „Tatínek byl nejen učitelem vesnické jednotřídky, ale také režisérem ochotnického souboru, knihovníkem, vzdělavatelem hasičského sboru a s pomocí svého žactva pečoval o úpravu obce,“ vyjmenovává pamětník. Učit na jednotřídce znamenalo mít na starosti kolem padesáti dětí různého stáří od prvního do devátého ročníku. Otec i matka také učili děti hrát na housle a škola se stala střediskem kulturního i společenského života obce. O jednotřídních školách na venkově bylo možno hovořit jako o základnách osvětové organizace založené na vůdčích osobnostech vesnických kantorů. Ti měli pro společenský život vsi nemalý význam a byli svými sousedy považováni a hýčkáni – při zabijačkách se dávalo vždy stranou pro učitelskou rodinu, spoluobčané dávali hmotné dary – například bochník chleba, otop či krmení pro králíky a kozu.

Okupanti v symbióze

Poklid vesnického života narušily politické změny v podobě německé okupace jako kratičké chvíle vzruchu. „Na naší vesnici bylo prožívání okupace ojedinělé v tom, že v řadě hospodářských stavení byla na delší čas ubytována drobná jednotka německých vojáků se selskými povozy a koňmi. Tak se stalo, že společné zájmy a dovednosti dovedly okupované s ne příliš nadšenými bavorskými okupanty k neobvyklé symbióze. Pamatuji jejich společné práce na polích i společné zabíjačky, zatímco v nedalekých Kosmonosích docházelo k zatýkání i popravám. V průběhu okupačních let střežil obec pravidelnými docházkami velitel četnické stanice právě z Kosmonos. Jeho dohlídky končily u nového školního rádia při poslechu zahraničního vysílání.“

Do školy se zásobami potravin

Jiří Valenta dojížděl (většinou na kole) do gymnázia v Mladé Boleslavi. Jeho denní cesty do nedalekého města se mu jeví jako průběžná pomoc v zásobování řady příbuzných a známých hospodářskými produkty. Zažíval násilné odchody oblíbených profesorů.

Výlet po protektorátu

Mimo běžné chápání se z dnešního pohledu samotnému pamětníkovi jeví válečné období plné mladických výletů na kole. „Opravdu nechápu, jak to, že mí rodiče, vzdělaní lidé, mne ještě v roce 1944 pustili na týden s kamarády na výlet po protektorátu na kolech do Plzně. Tehdy jsme sledovali letadla, z kterých padalo třepení, a nepřipouštěli jsme si možná nebezpečí. Byla to snad statečnost? Ne, my jsme se prostě nedovedli bát, my jsme si nebyli schopni uvědomit tu hrůzu,“ popisuje absurdní moment Jiří Valenta. „Půl roku před skončením války jsem byl povolán k totálnímu nasazení v jednotkách Technische Nothilfe. Umístění se říkalo Einsatz, někdo dostal Einsatz na odklízení po náletech, někdo na mrkev. No a já zrovna šel na sklízení té mrkve do Modřan. Pak jsme také nosili pytle cementu na stavbu meteorologické stanice nad Prahou. K tomu patřila také uniforma a povinnost hajlovat na každého z vojáků a důstojníků. Inu, tak jsem půl roku prostě hajloval…“ Hrůzu války občané Stakor více než pocítili, poslouchali, když zvuky bombardovaných Drážďan doléhaly až na Mladoboleslavsko. Jen už se všeobecně vědělo, že v kůlně u Pejtů přespává uprchlík a že v lese jsou partyzáni.

Sověti na kole

„Příchod sovětské armády jsem vítal ve znamení obdivu k válečným úspěchům a obětem osvoboditelů i ve víře v ideály socialismu, (ale ideály volnost, rovnost a bratrství se později nedostavily.)“ Když Sověti přijížděli do Stakor, bylo zrovna posvícení a pekly se koláče. Vojáci pěšího pluku přicestovali na jízdních kolech, která cestou zabavili. „Byla to prostě válečná kořist. Někde nějaké kolo sebrali, pak ho někde nechali a vzali si jiné.“

Kolektivizace bez protestů

Začalo období, které Jiří Valenta již pozoroval zdáli, ze studií v Praze: „Zásahy do života obce se stávaly stále častější metodou rozvratu sounáležitosti a sousedských vztahů. Došlo k vystěhování nejinteligentnějšího hospodáře někam k Vysokému Mýtu. Majetek byl této rodině zabaven a dodnes mě překvapuje, jak to že nikdo neprotestoval, nikdo nic nenamítal, i když předtím býval tento pan Řezáč starostou, chodil s ostatními do hospody a měl krásnou dceru, která se všem líbila.“ Vstup do komunistické strany se stal brzy existenční podmínkou pro učitele. Rodiče byli vždy velmi aktivními učiteli a zároveň organizátory společenského a kulturního života. Když éra jednotřídních škol končila, vstřícné podmínky pro svoje aktivity našli ve větší škole v Horních Stakorách.

Opilý socialistickými ideály

Tehdy po válce bylo Jiřímu Valentovi 17 let, začala se u něj projevovat revolta, se kterou kritizoval otce za jeho zastaralé přístupy v režírování ochotnického divadla. Ústřední matice divadelních ochotníků poslala ambiciózního mladíka na přehlídku divadelních amatérských představení Jiráskův Hronov. „Zde jsem se setkal s paní doktorkou Rektorisovou, pozdější rektorkou Akademie múzických umění a ta mi řekla: ,Proč ty to vlastně nejdeš studovat, to divadlo?‘ A tak jsem se stal posluchačem vysoké školy. Členové komunistické strany, jíž jsem byl členem, se sdružovali v tzv. desítkách. No a já jsem byl ve stejné desítce se svými profesory a měl jsem jim tykat, s profesory Kopeckým nebo Goetzem. Pak mi bylo řečeno: ,Valento, ty budeš ideovou oporou a dramaturgem divadla v Hradci Králové,‘ na což jsem byl připraven mnohem méně než například dnešní maturant, protože ti alespoň umí jazyky. Já jsem uměl trochu rusky, tak, abych mohl překládat některé hříčky revolučně tematické. Bylo mi 23 let a neměl jsem ještě dokončené závěrečné zkoušky, mou výhodou ovšem byla má politická angažovanost, byl jsem socialistickými ideály velmi opit. Byl jsem dramaturgem první hry, kterou v královéhradeckém divadle režíroval Oldřich Daněk.“

Ostudný rozvod

Post dramaturga Jiřímu Valentovi dlouho nevydržel. „Byli zde vzdělanější a schopnější než já, a tak jsem se stal pisatelem a vedoucím kulturní rubriky v redakci novin Pochodeň a zaměstnancem komunistického výboru Československa. Rozvod v 50. letech, který mne potkal, byl hodně podporován rebelantstvím proti straně. Na zasedání krajského výboru KSČ jako bod 2 se probíralo, jakou ostudu soudruh Valenta rozvodem způsobuje.“ Rozvod stál pana Valentu členství v Komunistické straně Československa, do které byl později znovu přijat.

Obhajoba Dvou tisíc slov

Další roky strávil Jiří Valenta jako zaměstnanec Osvětového ústavu a jako předzvěst roku 1968 měl další problémy s KSČ. Stal se členem skupiny pracovníků ÚVKSČ za vedení literárního historika a vydavatele periodika Pramen Karla Kostrouna, která si dala za cíl rozvrátit stranu zevnitř, a to mj. distribucí informací ze zahraničí, které byly určeny jen pro komunistické špičky, nikoli řadovým členům okresních výborů. Tak se mohla stát dnes neuvěřitelná situace, kdy na okresní konferenci KSČ Jiří Valenta obhajoval obsah prohlášení Dva tisíce slov.

Tramvajákem

Po okupaci v roce 1968 skončil Jiří Valenta na dlažbě. Stal se prodavačem jízdenek v tramvaji a později řidičem, po havárii následovalo období zaměstnání v Komorním divadle a pak v Rokoku jako kulisák. „Tam jsem se setkal s bývalými kolegy z vysoké školy, kteří na mne hleděli skrz prsty, ačkoliv také se mnou zpívali častušky a recitovali socialistické básně. Oni o tom už dnes nechtějí mluvit, ale já si myslím, že historie je historie, a všechno, co je pravda, by mělo být řečeno, všechno se má dovyprávět.“

Nové terasy

„Svým založením jsem obrozenec, možná jsem se měl narodit dříve. Mně je cizí vulgárnost, nevšímavost, jsem zastáncem otevřenosti, která má nějaký smysl, nikoliv jen předvádět svou extravagantnost, je to dáno zřejmě tím, že pocházím ze vsi, a omylem jsem většinu života prožil ve městě. Je ve mně velká nenávist ke všemu shromažďování peněz za účelem získávání moci, což je hlavní směr kapitalismu, jak se vyvinul po roce 1989 u nás. Jsem pro upřednostňování sociálních věcí a ne shromažďování majetku. Peníz má být prostředníkem ke zkvalitňování života většiny, což se podle mne neděje. Zklamalo mě, že to, o co jsme usilovali, rozboření teras mezi skupinami obyvatel a kolem nás, se neprojevilo, že jsme si nastavěli nové terasy do velmi nebezpečné výše…“ Těmito slovy hodnotí pamětník Jiří Valenta vývoj politického a sociálního dění po roce 1989.