Václav Valeš

„A posádka… protože ty naše družstva už strašně prořídly... protože [vojáci] byli pomlácený a byli různě po těch nemocnicích… takže mně v tom SKOTu zbyl řidič a já s osmi, asi, klukama. A velitel toho zásahu nás odstavil… při pohledu seshora, od Muzea, na sochu sv. Václava… tak vedle něj, těsně vedle něj, byly tam stromy tenkrát, myslím, že už jsou tam zase zpátky… takže tam jsme zůstali stát. Ve večerních hodinách, v deset, jedenáct, tak nějak, nevím přesně. Stáli jsme tam a lidi už se tam nahoru nedostali, už to bylo dost vyklizený, asi byli v barákách taky, tam bydleli, to je pochopitelný, no a my jsme tam měli vzadu otevřený dveře, moc jsme tedy ale ven nevycházeli, jenom jsme tam stáli, pozorovali. Dole, jako na Můstku, jsme pořád slyšeli, že se tam něco děje, a po nějakej době přijela volha, policejní, tenkrát ještě v modrobílých barvách, ta stará, první, carevna volha, a z ní vystoupil důstojník esenbáckej a teď, já na něj koukám a on má ratolesti generálský a on přišel a říká: ‚Soudruzi vojáci, kdo tady tomu velí?‘ A já říkám: ‚Já, soudruhu generále.‘ – ‚Soudruhu svobodníku, máte náboje, ostrý?‘ A já říkám: ‚Máme.‘ – ‚Připravte se. Tlačí se to sem opět z Můstku. Pan prezident, generál Svoboda, nebo prezident Svoboda, dal povolení k použití ostrých nábojů...‘“

„Dvacet třicet metrů pod sochou sv. Václava auta zastavila, my jsme z těch... obrněný SKOTy to byly, šedesát čtyřky tenkrát… my jsme z těch obrněnců vystoupili, v brigadýrkách… vyděšený zase, co se děje, a byli jsme naveleni, že se postavíme přes celou šíři Václavskýho náměstí. A teď před námi dav, deseti tisíc, asi, lidí, který když nás viděli, tak ztichli. A my jsme dostali rozkaz postupovat vpřed. Takže ta auta pomalu jela a my taky. Byli jsme vyzbrojení obuškama a byli jsme vyzbrojení ještě slznýma… ne granátama, ono to bylo něco jako… no, svým způsobem jo, byly to papírový rourky v délce tak patnácti centimetrů, měly označení, teď nevím to číslo, tu zkratku, ale vím, že tam byly stovky, že tam bylo sto a byla to polská výroba. A to se nahoře odtrhlo, odtrhl se pásek, tím pádem se to odjistilo a hodilo se to a ono se to roztrhlo a vysypal se slznej prášek. Někdy se stalo, že nám to bouchlo i v ruce, někteří kolegové… ono vám to otevřelo ruku, ale nic se nestalo, jenom ta ruka byla oteklá, ta dlaň. Takže tím jsme byli vyzbrojení a dostali jsme rozkazem vytlačovat ty lidi z Václavskýho náměstí. No a my jsme z toho byli hrozně v šoku a byli jsme v těch brigadýrkách… dav ztichnul a najednou na nás začal křičet: ‚Zelený gestapo, táhněte do lesů!‘“

„21. srpen 1968… ten den jsme se vyspali, byl budíček, byl nástup na snídani a na rozpravu a vzápětí jsme se dozvěděli, že do naší republiky vstoupila tzv. osvobozenecká vojska spřátelených armád. My, mladý kluci, devatenáctiletý, jsme z toho byli v šoku, ale nejenom my, asi i ti starší, co tam byli, a zejména důstojníci velící. Takže celej den, druhej den, jsme většinou strávili před tou naší ubikací na trávě při poslouchání tranzistoráku, abychom trošičku znali situaci. Z jedný strany to byla nuda, z druhý strany obavy a vyděšení, co se vůbec děje. No a asi ten druhej den, třetí, nevzpomínám si už přesně, byl zavelen ráno nástup a s veškerou polní a vyfasovanýma zbraněma jsme se dostavili, nebo byli odvedeni, na místní fotbalový hřiště, kde byla velící tribuna velitele praporu pana plukovníka Pareskýho a po seřazení a vyrovnání do útvarů, podotýkám, že nás tam mohlo bejt… tam byli zařazení i střelci, byli tam psovodi, byli tam mechanici, kluci řidiči, kuchaři a tak dále… takže nás tam mohlo bejt nějakejch tři sta, plus velení, no a tam nás tenkrát soudruh plukovník Pareský seznámil s tím, že… a doslova ho přesně slyším, jako dneska… když říkal: ‚Vojáci, byli jsme napadeni okupačními vojsky našich spřátelených armád. Já to odsuzuju, je to nepřijatelnej akt proti naší republice.‘“