Robert Valík

* 1957

  • „Takže přeci jenom to byla polovina sedmdesátých, už to nebyly šedesáté roky, policajti vyloženě dělali šťáry nebo odchytávali kluky s delšími vlasy, odchytávali je na ulici a vodili je k holiči a podobně, ale tehdy bylo důležité mít v občance dlouhé vlasy. Pokud je chtěl člověk běžně nosit, jinak, když dělali kontroly samozřejmě na ulicích, tak když viděli u kluků dlouhé vlasy, často je perlustrovali jen tak, aby mohli buzerovat, a když někdo v občance neměl dlouhé vlasy a ve skutečnosti ano, platil pokutu, zpravidla třicet korun. Ale u toho odvodu to bylo potom tak, že kdo neměl, tak okamžitě se musel, tam snad byl holič, už si nevzpomenu přesně, ale okamžitě se musel stříhat, kdo neměl v občance dlouhé vlasy, a já jsem to vyřešil tím, že jsem občanku záměrně ztratil a šel jsem si udělat novou, už s těmi dlouhými vlasy. Samozřejmě, tam na mě hleděli zhnusení ti policajti, ti komunističtí, že mám dlouhé vlasy a jdu si pro občanku: ,Jak si to představuješ takhle jít na úřad?´ Já samozřejmě jsem měl ještě takové džíny orvané, protože byly drahé, tak si nemohl člověk dovolit pořád nové, už se to rozpadalo, tak to bylo pro ně strašné ponížení, když tam přišel někdo takový."

  • „Studoval jsem dva roky na stavební průmyslovce, ale to studium mi moc nešlo a potom bylo deprimující, ona to byla nejtvrdší škola ve Zlíně z těch středních. Třeba na strojařské nikoho neštvaly dlouhé vlasy nebo džíny a třeba na chemické, tam byla součást i kožařská průmyslová, ta byla umělecky zaměřená na tvorbu toho designu bot a podobně, čili tam byla volnost, mohly se nosit dlouhé vlasy, džíny, nikomu to nevadilo, ale na stavební to bylo tak, že kdysi jsme takhle seděli v nějakém vyučování a teď tam vtrhl ředitel a zástupce ředitele a do třídy a přerušilo se vyučování a řekli: ,Hoši, vztyk! Čelem vzad.´ Tak jsme se otočili a teď prostě chodili: ,Ty, ty, ty, ty, ostříhat! Na druhý den přijdete ostříhaní, vlasy nesmí přesahovat na uši a vzadu na límec.´"

  • „To byla třetí třída, učitelka začala vyprávět o osvobození americkou armádou, jak zlí Američané nejeli z Plzně pomoct Praze, že to bylo jejich svinstvo, a přitom tvrdila, ono to bylo sto: ,To je nějakých padesát kilometrů, oni nepřijeli, mohli pomoct.' A protože jsem z domu jsem věděl, že to byla smlouva, že oni nemohli, tak jsem potom přišel a úplně zdrcený jsem doma vykládal, jak se nám ve škole lže. To byla třetí třída, měl jsem osm - devět roků, nebo takhle. A jak jsem byl z toho nešťastný už tehdy."

  • Full recordings
  • 1

    Zlín, 24.03.2024

    (audio)
    duration: 01:11:17
    media recorded in project Příběhy regionu - Střední Morava
Full recordings are available only for logged users.

Nenávist k máničkám obrátili soudruzi proti sobě

Robert Valík v roce 1976
Robert Valík v roce 1976
photo: archiv pamětníka

Robert Valík se narodil 17. října 1957 v Gottwaldově. Jeho dědečkem byl husitský farář a protinacistický odbojář Ferdinand Valík. Robert vyrůstal v rodině, která se nijak netajila svým negativním postojem vůči komunistickému režimu. Ve třinácti propadl západní hudbě, touze po svobodě, džínách a dlouhých vlasech. Již na středních studiích měl kvůli své vizáži problémy a také se potýkal s tím, že stavební průmyslovka, kterou v Gottwaldově nastoupil v roce 1973, byla tehdy proslulá svým tvrdým přístupem k „závadové mládeži“. Proto v sedmnácti letech studium opustil a nastoupil do práce. Dva roky nato musel nastoupit na vojenskou službu, ale díky zdravotním obtížím s krevním tlakem odtud vyvázl již po půl roce a několik let nato byl i z armády oficiálně vyřazen. Robert Valík začal v průběhu 80. let ve spolupráci s dalšími gottwaldovskými disidenty vyrábět a šířit samizdat. V roce 1986 podepsal Chartu 77 a o několik let později byl jedním ze zakládajících členů gottwaldovské frakce Společnosti přátel USA.