Milan Valiska

„Ta šikana může být každodenní. Je to třeba tak, že některé věci neděláte jako ostatní kolegové v zaměstnání, tím pádem jste vyčleněný z té společnosti a nemůžete očekávat, že by váš kariérní postup pokračoval strmě nahoru. Prostě stále je na nás vidět, že se snažíme Bibli aplikovat v běžném životě a tím se odlišujeme od těch lidí. A to může být někdy důvod k tomu, že je tu někdy určitá nevole těch lidí. Jakmile neděláte něco jako oni, jakmile se neopíjíte, nepomlouváte nikoho nebo nepodvádíte, tak je zle.“

"Když jsem zavřel za sebou dveře bytu, tak jsem najednou slyšel hluk na chodbě, na schodech, které vedly nahoru, s tím, že tam ti policajti, kteří byli v domě a čekali na mě, tak seběhli, zazvonili, zabouchali a byli vevnitř. Takže mě to potom všechno došlo." - "Co se dělo potom?" - "Potom přijela Avia a začali mně všechno, co tam bylo, brát. Všechno, co se týká knížek, literatury. Plus já jsem se v Trutnově, ještě než jsem šel do Prahy, naučil knihařinu a měl jsem na knihařinu veškeré vybavení. I lis, nože a všechno to nářadí, které je potřeba, to mně zabavili. No a když všechno naložili do auta, tak si nás naložili do auta a odvezli do Bartolomějské."

"I když zase to nebylo tak, že jsem musel stát v noci v mraze v trenýrkách někde na place, to ne, ale dostával jsem ty nejhorší práce." - "Jako třeba?" - "Třeba lezení se dřevem v otvoru, který se stále zmenšoval, který byl 40 centimetrů vysoký, práce v oblasti, kde byly závaly, těžká práce, práce noci. Ale to byla součást života těch havířů, takže jsem nemohl očekávat, že tam budu chodit v kravatě a bílé košili, ale ty nejhorší práce, které v tu chvíli bylo třeba vykonat, tak jsem dostal."

"Převezli mě do Bartolomějské, a tam na výslechu byl jeden, jeden mladý muž, chlapec, který - když jsem tedy pracoval na tom metru - tak se tam se mnou spřátelil, docela jsme si rozuměli a vycházeli jsme spolu dobře. A nakonec jsem zjistil, že on byl vlastně na mne nasazený. Když jsem s ním spolupracoval, tak se ode mne nedozvěděl nic, já jsem mu nic neříkal, ale tam při tom výslechu pokračoval jako můj kamarád. A ten druhý byl nepříjemný, ten na mne vřískal, ale v podstatě nic, co chtěli ode mne vědět, se nedozvěděli. Po dvou dnech mě pustili domů." - "Co od vás chtěli vědět?" - "Chtěli vědět jména, adresy, kde se dělá literatura, kdo ji dělá, od koho jsem to všechno dostal. Hrál jsem to na to, že literatura, kterou já mám doma pro svoje účely, není zakázaná, že ji klidně můžu mít a to byl nejsilnější argument toho, že mě potom pustili. Ale literaturu nevrátili."