The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Růžena Válková (* 1932)

• narodila se 14. září 1932 v šumavské obci Stožec

• její rodiče se hlásili k sociální demokracii

• na konci 30. let musela snášet slovní útoky místních henleinovců

• v roce 1938 byla její matka vězněna pro podezření z ukrývání zbraní a munice pro československé vojáky

• v roce 1942 musel otec Oswald narukovat do armády, z války se již nevrátil

• po válce Sitterovi mohli zůstat ve Stožci

• navštěvovala klášterní školu v Českých Budějovicích

• v roce 1948 byly německé rodiny vystěhovány ze Stožce do vnitrozemí, rodina pamětnice mohla zůstat

• v červnu 1948 byla její rodina jako nespolehlivá rovněž vystěhována

• přiděleni na práci k jihočeské selské rodině

• po roce se odstěhovala do Želče a nastoupila do Madety Tábor

• v polovině 50. let se odstěhovala na jižní Moravu

• do Stožce se poprvé mohla podívat až na konci 60. let

Když se Oswald Sitter s manželkou Růženou, oba německé národnosti, rozhodli ještě před narozením prvního potomka zvolit pro svou rodinu československé státní občanství, ani ve snu by je asi nenapadlo, jak tento krok ovlivní v budoucnu jejich životy. Ale vezměme to pěkně popořádku a spolu s Růženou Válkovou se vraťme do šumavské obce Tusset (dnes známá pod českým názvem Stožec) na začátek třicátých let.

Kramářce, jak se mezi místními Růženě Sitterové přezdívalo, se tu dcera Růžena narodila 14. září 1932. Ona sama provozovala ve vesnici obchod s koloniálním zbožím, Oswald Sitter se toho času živil jako lesní dělník. Byla jejich prvním dítětem, po ní přišli na svět ještě tři bratři. Na dětství uprostřed šumavské přírody vzpomíná Růžena Válková velmi ráda. Život tu ale nebyl jednoduchý, práce moc nebylo, chodilo se hlavně do lesa. Zajistit si tu slušné živobytí znamenalo celodenní dřinu. Obchod Sitterových tak pro Stožecké představoval vítanou výpomoc a možnost přilepšení. „Maminka vykupovala maliny, rybíz, borůvky, brusinky a ty ženský, protože tam pro ně nebyla práce, chodily ty lesní plody sbírat a prodávaly nám to. Za ty peníze si pak nakoupily potraviny na celou zimu.“ S vykupováním lesního ovoce pomáhala i pamětnice, která měla spolu s bratry i další povinnosti. Přiložit ruku k dílu museli zkrátka všichni. „S bratrem jsme třeba sbírali šišky a kůru na topení. Nějakej Jaroš nám to vždycky strouhal a my jsme to sbírali do pytlů. Pamatuju si, jak jsme se pořád dívali, jestli se to už plní, a ono se to pořád neplnilo,“ vzpomíná dnes se smíchem Růžena Válková. Pomalu se ale blížil konec 30. let a s ním postupně končilo i období šťastného šumavského dětství.

V roce 1938 začalo v Československu přituhovat a rovněž poměry ve Stožci se začaly měnit. Válka už byla na spadnutí a nejrůznější šarvátky a konflikty se přenesly i do šumavských vesnic. Čechů tu ale mnoho nebylo, a nešlo tedy ani tak o neshody národnostní jako spíše politické. Matka pamětnice byla aktivní sociální demokratkou, což se několika stožeckým henleinovcům nelíbilo. Růžena Válková tak dodnes vzpomíná, jak museli na pouti v Českých Žlebech slézt z kolotoče nebo jak jí bylo vynadáno za pozdrav: „Grüß Gott.“ Počáteční drobné konflikty však vyústily ve velké rodinné drama. Tehdejší události zná pamětnice především z vyprávění: „Maminku v osmatřicátém roce zavřeli. Údajně proto, že u nás měla být uložena munice, střelivo. Ale jak to bylo ve skutečnosti, nevím. Pamatuju si jenom, jak si pro maminku přišli dva chlapi v kožených kabátech. Ona se s námi loučila, říkala, že zase brzo přijde. Jeden z nich ale odsekl, že to hned tak nebude. A my děti jsme všechny brečely.“ Růžena Sitterová měla být podezřelá z napomáhání nepříteli, a protože uměla dobře česky, měla prý dokonce stát v čele jakési skupiny. „Žádné zbraně u nás ale nikdy nenašli. Prohledali celý dům, rozbili podlahu, hledali, kde jsou ty zbraně ukryté, ale nenašli nic.“ Než se celá situace objasnila, drželi ji ve vězení ve Waldkirchenu. Jednou tam maminku mohl zbytek rodiny přijít navštívit. „Když jsme dorazili do Waldkirchenu, do té věznice, tak tam maminku přivedli, byla ostříhaná dohola, a jak nás uviděla, tak omdlela. Nakonec trvalo tři měsíce, než vyšetřili, že se to nezakládalo na pravdě. A celou tu dobu ji strašili koncentrákem. Nakonec dostala do pasu razítko NESPOLEHLIVÁ, i tatínek ho dostal.“

Když v roce 1939 začala válka, pronikala zpočátku do Stožce jen pomalu. Naplno se válečná realita projevila teprve, když mladí kluci z vesnice začali rukovat do wehrmachtu. Nutno však podotknout, že v mnoha případech do armády odcházeli dobrovolně. Ve vesnici se také brzy objevili váleční zajatci. „Dole na pile stával lágr, kde drželi Rusy. Měli tam přísný režim, dostávali málo jídla. Když šli kolem do lesa, maminka se jim vždycky snažila podstrčit kus chleba, už znala ty dozorce, věděla, u kterého si to může dovolit, a ten se vždycky jenom otočil, dělal, že to nevidí, ona už ten chleba vždycky měla nakrájený a každý si mohl vzít. Jednou za ní dokonce přišel Ortsleiter, že jestli to takhle bude pokračovat, tak ji nechá zavřít.“ Ve Stožci byl i lágr pro francouzské zajatce, ti ale podle vzpomínek pamětnice měli úplně jiný režim a mohli se volně pohybovat po vsi.

Podruhé, a ještě tvrději, zasáhla válka do života Sitterových v roce 1942. Tatínek Oswald musel narukovat do armády, nic platné mu nebylo ani razítko v pase. „Maminka se jim snažila vysvětlit, že je nespolehlivý, že nemůže být odveden, protože má české občanství. Ale řekli jí, že je to jedno, že je původem Němec. A jako žrádlo pro kanony že prý bude dobrý dost. Dvakrát jsme od něj dostali dopis, ale pak už jsme žádné zprávy neměli. Nevrátil se. Dodneška o jeho osudu nevíme vůbec nic.“ Veškerá zodpovědnost za rodinu tak padla na matku, život se ale změnil i dětem. Růžena Válková jako nejstarší musela zastat řadu úkolů a rychle se naučit domácí práce, které předtím nikdy nedělala. Nebylo jí ještě ani patnáct let, když se musela naučit podojit krávu, pokosit trávu nebo prodávat v maminčině obchodě.

Jaro roku 1945 přineslo konec války a s ním i příjezd americké armády do Stožce. Růžena Válková si na ty květnové události pamatuje velmi dobře. „Museli jsme se honem schovat do sklepa, Američani tady hodně stříleli, hlavně do lesů. Říkalo se, že tam byli ukrytí esesáci, ale nikdy jsme tam nikoho neviděli. K nám byli vojáci slušní, hned nám rozdali čokoládu v takových plechových krabičkách, to jsme v životě neviděli. A taky žvýkačky.“ Američané rozbalili ve Stožci načas svůj tábor a jeho hlavním centrem se stal dům Sitterových. Tři měsíce museli bydlet ve skladišti za domem, kde si zřídili provizorní příbytek. Stejný osud potkal i několik dalších stožeckých rodin. Na americké vojáky tu však vzpomínali v dobrém, vždyť tu po nich zůstalo třeba elektrické vedení, které do té doby obec neměla.

Po válce se život ve Stožci začínal vracet do starých kolejí, což byl ve srovnání s mnoha jinými obcemi pohraničí Čech a Moravy jev ne zcela obvyklý. O život v polozapomenuté šumavské vesnici totiž nebyl mezi českým obyvatelstvem příliš velký zájem a zdejší Němci, kteří sami neodešli za hranice, tak zůstávali ve svých domovech. Děti zase začaly normálně chodit do školy, rodiče začali pracovat, vše bylo skoro jako dřív. Odsun byl na nějaký čas odložen. „Přišli jenom takoví, kteří odvezli všechno, co se dalo odvézt, a už vícekrát nepřišli. Třeba na fořtovnu. Maminka dokonce psala českým dělníkům, kteří tam za války byli, že jsou tu prázdné domky, že tady můžou pracovat, ale ti o tom nechtěli ani slyšet.“ O situaci v poválečném Stožci se Růžena Válková už dozvídala jen zprostředkovaně, z maminčiných dopisů. Začala totiž navštěvovat klášterní školu v Českých Budějovicích. Byla tu úplně sama, bez rodiny, bez kamarádů, s minimálním kontaktem s rodnou Šumavou. Dodnes si přesně vzpomíná na svou první cestu do školy: „Vezl mě tenkrát pan farář, náš dobrý známý. Sbalila jsem si kufr, musela jsem si vzít i peřiny a povlečení, to všechno jsme zabalili do deky, svázali do uzlu a vyrazili jsme vlakem do Budějovic. Dorazili jsme až za tmy a pamatuju si, jak se jeptiška, která nám otevřela, vyptávala, jestli jsem hodná. Já plakala, a tak pan farář říká: ‚Ano, moc hodná dívenka to je.‘ Pak mě předal, já jsem šla, ale pořád jsem plakala a plakala. Dlouho jsem si tam nemohla zvyknout. Nebylo mi ani tak smutno po mamince jako spíš po mladším bratrovi.“

Jednoho dne dostala Růžena Válková do Budějovic zprávu, že přišel rozkaz a veškeré německé obyvatelstvo ze Stožce se musí vystěhovat. Zatímco většina sousedů musela obec opustit, její rodina mohla díky českému občanství zůstat. „Ale odsun do Německa už byl v té době zastavený, takže je všechny dali do vnitrozemí pracovat k sedlákům,“ popisuje pamětnice osud svých sousedů. „Potom ale přišel osmačtyřicátý rok, sedlákům sebrali majetky a ty Němce vystěhovali do Krušných hor, kde byly prázdný baráky zase po Němcích. Takže šli vlastně z jedné německé osady do druhé. To je sranda, co? Oni je vystěhovali ze Šumavy a přesídlili je do Krušných hor.“ Usadila se tam tehdy i teta a sestřenice Růženy Válkové, v sedmdesátých letech se ale vystěhovaly do Německa. Pamětnice musela ukončit studium v klášterní škole, bylo jí teď potřeba doma. Pomáhala v obchodě, maminka zase vypomáhala na fořtovně.

Nakonec ale přišla řada i na Sitterovy. Ani oni nesměli ve Stožci zůstat, pro režim jsou prý nespolehliví. Německé razítko v pasu tedy zůstalo v platnosti i po změně režimu. 14. června 1948 se museli narychlo sbalit a nákladní auto celé jejich živobytí odvezlo ze Stožce. Oni sami čekali na nádraží ve Veselí nad Lužnicí na to, až někdo rozhodne o jejich dalším osudu. Růžena Válková si na ten den vzpomíná, jako by to bylo včera: „Celou noc jsme seděli na nádraží, bez jídla, zima nám byla. Ráno pro nás přijel jeden sedlák a hned řekl, že k němu půjdeme pracovat. A že já půjdu k jinýmu sedlákovi. Maminka se bránila, nechtěla, aby nás rozdělili. Navíc bratr byl po operaci slepého střeva, maminka říkala, že nemůže vůbec pracovat. Ten sedlák se na ni jenom obořil, že ho ještě naučí dělat. Potom přišel nějaký Růžička, později jsme zjistili, že to byl místní předseda KSČ, bydlel naproti, maminka mu řekla, co se stalo, začal strašně nadávat a pozval nás k sobě, namazal nám chleba s máslem a dal teplý kafe. To cítím ještě dnes. Jiní se o nás nestarali, nikoho nezajímalo, jestli máme hlad, nebo žízeň.“ Celou rodinu pak zařadili na statek rodiny Kiriánovy, velkou usedlost s osmdesáti hektary, kde vedle nich vypomáhala ještě jedna německá rodina a dvě maďarské. „Nakonec jim ale skoro všechno sebrali, mohli si nechat jenom patnáct hektarů, tak už nás nebylo potřeba, už neměli, z čeho by nás živili.“ Sitterovi se poté přestěhovali do Želče, kde dostali malý byt 1+1.

Růžena Válková s matkou začala pracovat v táborské Madetě, a jak už to tak bývá, na jedné z vesnických tancovaček poznala mladého učitele Aloise Válku, kterého si po nějakém čase vzala. V jižních Čechách se však natrvalo neusadili. Manžel si totiž během svého krátkého učitelského angažmá v Mikulově natolik oblíbil jižní Moravu, že si přál pokračovat ve své učitelské práci právě tam. Získal místo v Dolních Dunajovicích, kam se v roce 1953 přestěhoval, o několik měsíců později, v roce 1954, za ním přišla i pamětnice. Alois Válka začal učit na místní škole, později se stal jejím uznávaným ředitelem i dlouholetým dunajovickým kronikářem. Růžena Válková také pracovala s dětmi, ale s těmi nejmenšími. Pětadvacet let se o ně starala v dunajovických jeslích.

Na návštěvu rodného Stožce nesměla dlouho ani pomyslet. Obec ležela v přísně střeženém hraničním pásmu, bez povolení neměl běžný smrtelník šanci se tam dostat. Vesnice i její okolí zpustly a změnily se k nepoznání. Domy v Novém Údolí byly téměř všechny srovnány se zemí, v Českých Žlebech byl zbořen i kostel. Mnoho domů zmizelo i ve Stožci. Neprostupná oblast se začala pomalu otevírat až na konci šedesátých let. „U vlaku vždycky čekali vojáci a kontrolovali nás. A když se jelo autem, tak vždycky hned za Soumarákem vylezli z lesa s vlčákem a se samopalem. Řekli jsme, že jedeme do Stožce, oni si to vždycky telefonicky prověřili a pak nás pustili.“ I přes tyto překážky se Růžena Válková do svého rodiště vždycky ráda vracela.

Dnes tráví ve Stožci každé léto a pozoruje rozkvět této šumavské obce, kam se po pádu železné opony začal znovu vracet život. S rozvojem turistického ruchu dochází i k rozvoji vesnice. Dávnému věhlasu a postavení, jakému se Tusset kdysi těšil, se ten dnešní Stožec už ale asi nikdy nevyrovná. O dřívější slávě této obce se dnes budou moci lidé přesvědčit už jen na zašlých fotografiích. Avšak při barvitém vyprávění Růženy Válkové, jedné z mála pamětnic starých časů předválečného Stožce, začnou tyto fotografie doslova ožívat před očima.