„[Šli jsme] na slovenské hranice a bylo to v takovém údolí. My jsme byli na takovém dlouhém vrcholu, roztáhlém, holém, bez lesů, a na druhé straně – na silnici, za tím průjezdem – byly zarostlé vrchy a tam měli Němci tu svoji obranu, zakopané kanony, děla a těžké kulomety, bunkry a všechno prostě. Nás měli jako na dlani, protože vrch nebyl zalesněný. To měli všechno zastřílené. Když jsme poprvé vyrazili z těch zákopů a začali útočit na Duklu, tak tam do nás začali prát. Tam to nešlo, tam nešlo nijak postupovat dopředu. My jsme museli couvnout.“
„[Tak jsme šli možná hodinu.] Možná, že ne. Přešli jsme dolů lesem, tam byla taková planinka, a najednou vidíme, že je tam bunkr. Stála tam hlídka, voják ruský. Byli jsme na místě. Tak nás velitel přivítal a začal jednat s naším praporčíkem. Zatím nastal večer a holt jsme se snažili někam zalehnout nebo zasednout, protože člověk byl unavený. Tak jsme si sedli v bunkru. Já jsem zjistil, že tam byla taková palanda z kulatin ze smrkového dřeva a pod palandou bylo nastlané chvojí také. Tak jsem se zašil pod palandu.“
„To byla nálada! V Rovně, to bylo okresní město a tam byla odvodní komise. Tam jsme šli pěšky. Tak nás odvedli, zařazen jsem byl do třetího pěšího praporu jako obsluha lehkého kulometu a nabíječ disku. Okolo Lucka pak začalo cvičení všelijaké.“
Václav Valoušek se narodil 6. listopadu 1924 v obci Teremno na Volyni v tehdejším Polsku. Před druhou světovou válkou absolvoval sedm tříd obecné školy a poté docházel do České matiční školy v Lucku. V rámci tzv. čtvrtého dělení Polska obsadil dne 17. září 1939 Sovětský svaz Rivnenskou oblast a Václav Valoušek v době sovětské okupace pracoval jako pomocný zaměstnanec v kanceláři ve Statistickém úřadu v Lucku. Dne 22. června 1941 napadlo nacistické Německo Sovětský svaz a následující tři roky pracoval pamětník na železnici. Po opětovném příchodu Rudé armády do Rivnenské oblasti vstoupil Václav Valoušek dne 23. března 1944 v Rivne do tvořícího se 1. československého armádního sboru. Byl zařazen do 3. pěšího praporu 1. brigády jako obsluha lehkého kulometu. Po výcviku v Besarábii se účastnil bojů v Machnówce a Karpatsko-dukelské operace. U Nižného Komárniku byl při minometném ostřelování zraněn do ruky a léčil se v polní nemocnici v Posadě Jaśliska a následně ve Lvově. Zde také zažil konec války a poté odjel zpět do rodného Teremna za svými rodiči. Pravidelně se musel hlásit vojenské komisi v Rivne, odkud ho důstojník Rudé armády chtěl povolat do tzv. stripek, kteří bojovali proti partyzánům Ukrajinské povstalecké armády. Tomu se však pamětník dokázal vyhnout a v roce 1947 odjel vojenským transportem do Československa. Následně do Československa reemigrovala i jeho rodina. Václav Valoušek se usadil ve Stekníku u Žatce a pracoval ve Státním statku. Oženil se a měl s manželkou celkem tři děti. Václav Valoušek zemřel 17. října roku 2020.
