The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Božena Valterová (* 1938)

• narodila se 12. února 1938 v Kozlovicích na Přerovsku

• na jaře roku 1955 byl její otec Alois Jemelka odsouzen v procesu s kozlovickými sedláky k třinácti letům vězení

• následně byla se sestrou vyhozena z přerovského gymnázia

• několik let mohla pracovat jen brigádně v zemědělství

• roku 1959 se provdala za Jana Valtera

• dlouhé roky byli s manželem pracovně znevýhodňováni

Na Přerovsku je asi nejtragičtějším známým osudem z doby kolektivizace zánik osady Simře u Soběchleb, kde byly během jediného dne roku 1952 rozmetány rodiny a grunty, na kterých se hospodařilo po staletí. Proces s kozlovickými sedláky o tři roky později nelze s průběhem akce Kulak srovnávat, ale v mnohém si s ní nezadal. Sedm mužů z Kozlovic odešlo od soudu s tresty, které v součtu činily sedmdesát let.

Božena Valterová se narodila 12. února 1938 do rodiny Aloise a Zdeny Jemelkových. Maminka, rozená Nevtípilová, pocházela z největšího selského kozlovického rodu, který hospodařil na jedenadvaceti hektarech. Společně se svým manželem a jeho otcem spravovali poloviční grunt než její rodiče. Její tatínek působil v radě obce jako člen lidové strany a předsedal i kozlovickým sportovcům. Patřil k oblíbeným autoritám, což se ale ukázalo jako nevýhoda v době druhé etapy kolektivizace.

Pamětnice vyrůstala jako nejstarší ze tří dětí v početné rodině, protože hospodářství s nimi sdílel i ovdovělý dědeček a otcovi sourozenci. Maminka, coby hospodyně, tedy zastávala částečně práci i za chybějící babičku. „Když jsme přišly se sestrou ze školy, tak jsme měly doma na stole napsaný lísteček. Vedle byl košík, do kterého jsme musely zabalit svačinu a odnést to na pole. Sestra vzala konvičku, protože v polích vyvěrala kyselka. Pomáhaly jsme s řepou nebo při žních...“ vzpomíná Božena Valterová na své dětství. Protože byla bystrá a rodiče ji ve studiu podporovali, nastoupila po měšťanské škole na gymnázium v Přerově. Po otcově zatčení v dubnu 1955 ale byla i se sestrou z přerovského gymnázia vyloučena.

Nevěděli jsme, kde tatínek je

„To špatné začalo v pětapadesátém roce. To už naši byli v JZD. Dobytek byl odvedený do různých stájí, protože kravín nebyl. A ten se měl právě stavět,“ uvozuje pamětnice líčení událostí, které předcházely otcovu zatčení, a pokračuje: „Otec byl na schůzi spolu s ostatními. Říkalo se, že se jim daří dobře, tak naspoří nějaké peníze a pak se to postaví, ať se JZD nezadluží.“ Rozvaha hospodářů, kteří se snažili zachovat majetek, který museli pod tlakem družstvu odevzdat, se ale nesetkala s pochopením u funkcionářů z obce a okresu. „Hlasovalo se o kravínu – oni ale nehlasovali. Otec jako první odešel a všichni za ním.“ Za několik měsíců, 5. dubna 1955, přišlo zatčení: „Přijeli si pro něho v pondělí a hned ho odvezli. Nikdo nám ale do večera nic neřekl. Otec nepřišel domů. Maminka si myslela, že je ještě na výboru. Sestra se běžela podívat, ale bylo zavřeno. Nikdo nevěděl, kde je. Další den přijela tři auta a posbírala zbytek zemědělců. Dohromady sedm. Pak už nám to bylo jasné.“

Říkala jsem: „Mami, napiš to všechno za okno, ať si to lidé přečtou, jací jsme“

První návštěvu u otce absolvovala maminka asi po týdnu jeho vazby v Olomouci. Byla bezradná. Vedení JZD jim totiž vrátilo dobytek s tím, že mají hospodařit sami. Také situace v Kozlovicích se změnila. Takto Božena Valterová vzpomíná na bezmoc a svůj tehdejší pocit, že nikde není dovolání: „Říkala jsem: ‚Mami, napiš to všechno za okno, ať si to lidé přečtou, jací jsme.‘“ Druhým dechem ale dodává, že každý věděl, kde je pravda. Maminku všichni znali jako obecní cukrářku a obětavou ženu. Nikdo se jí ale nezastal a „každý se u soudu musel hájit sám“.

„Přivezli je pak všechny v nákladním autě k Městskému domu v Přerově. Vedli je jednoho po druhém. Brečeli jsme a volali na ně. A bratr, měl asi deset let, se sebral a utíkal za tatínkem. Ale ten dozorce ho odkopl,“ líčí Božena Valterová těžké chvíle před začátkem soudního přelíčení. Soud pak vynesl rozsudek. Pro Aloise Jemelku coby vedoucího skupiny stanovil nejvyšší trest: byl odsouzen na třináct let za sabotáž, k propadnutí celého jmění a ztrátě čestných občanských práv na osm let a zákazu pobytu v obci v délce trvání deset let. Otec pak během výkonu trestu prošel věznicemi na Mírově, ve Valdicích, Pankráci a pouť skončil v uhelných dolech ve Rtyni v Podkrkonoší. Propuštěn byl za dobré chování po osmi a půl letech. Propuštění se bohužel nedočkal jeho tchán Josef Nevtípil. Zemřel v dubnu 1959 v Leopoldově ve věku jedenasedmdesát let.

Křivda byla spáchána na mém ubohém otci

Dlouhé dva roky po manželově zatčení a následném odsouzení musela maminka Boženy Valterové vše v hospodářství zastat sama. Jelikož ani jedna z jejích dcer nebyla dosud plnoletá, musely si po vyhazovu z gymnázia vydělávat jen příležitostnými brigádami. Rodině se ulehčilo, když si od nich JZD v roce 1957 znovu vzalo dobytek a převzalo starost o pole, na jejichž obhospodařování bez otcových zkušeností a pomoci rodina nestačila.

Osud s Jemelkovými už v té době nějaký čas tiše sdílel a s pochopením sledoval budoucí manžel pamětnice Jan Valter. Seznámili se během jeho vojenské služby na zábavě, kde zpívala a on hrál s armádní kapelou. S Janovou rodinou žijící na Šumavě sice nebyl veden žádný proces, ale obyčejná lidská msta a nepřejícnost se podepsaly na osudu rodiny v důsledku podobně. Valterovi, kteří před válkou provozovali hostinec a povoznictví a hospodařili na velkém gruntu, během kolektivizace o všechno přišli a stejně jako Jemelkovi se ocitli téměř na hranici přižití.

Ze svízelné rodinné situace si Božena Valterová pomáhala vírou, že tatínka určitě propustí dřív, pokud povede příkladný život a vstoupí například do Socialistického svazu mládeže, což kategoricky odmítala maminka. Na přímluvu příbuzných jí ale nakonec přestala bránit. Pamětnice vypráví, jak vystupovala například s ochotníky v operetce Muziky, muziky: „Hrála jsem Teklu a měla jsem tam jednu árii, kde jsem zpívala: ‚Křivda byla spáchána na mém ubohém otci.‘ Doslova toto. A já to nemohla zazpívat, protože jsem se vždycky před tím rozbrečela. Ale řídící Šafránek mi řekl: ‚Boži, nemysli na to. Zavři oči a zpívej!‘ Pak jsem se to naučila a hráli jsme to různě po vesnicích. Já to odzpívala – a měla jsem ohromný aplaus.“

Tatínek se modlil Otčenáš a tekly mu slzy

Roku 1959 se s Janem vzali. Neokusili ale nic z bohatství, kterým podle zlých jazyků obě jejich rodiny oplývaly. Obživou se jim stala špatně placená zaměstnání v zemědělství. Přestěhovali se zpět na Moravu, ale ani tam se jim zprvu nevedlo lépe. Božena Valterová pracovala například jako pomocná síla na Státním statku, kde manžel získal místo správce, nebo vypomáhala v provozu přerovských jeslí. Nedokončené vzdělání jí chybělo všude a k jeho doplnění nebyla ani vůle ze strany rozhodujících úředníků. Navíc se dvěma dětmi, které postupně přišly na svět, to ani nebylo dost dobře možné.
Rodinná situace se stabilizovala až v době po otcově propuštění, v druhé polovině šedesátých let. Jan získal místo správce na střední zemědělské škole v přerovské místní části Osmek a Božena postupně převzala provoz tamější školní jídelny.

„Když se otec vrátil domů, tak vůbec nemluvil. Jen kýval hlavou, neuměl mluvit. A neřekl, co prožil, až pak ke konci, než umřel,“ říká pamětnice. Až po mnoha letech se tedy dozvěděli, co se s jejich otcem dělo a čím si v komunistických lágrech prošel, jakými metodami se ho pokoušeli zlomit a převychovat: „Častou internací na samotkách, nesměl si sednout ani lehnout, jen chodit dokola v místnosti. Kolikrát měl hlad. Vězni si schovávali suché kůrky chleba na horší časy...“

Na otázku, jestli si Božena Valterová myslí, že to tatínka zlomilo, odpovídá: „Tatínek se modlíval: ‚Odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům‘, a tak mu tekly slzy...“