Mgr. Petr Váňa

* 1965

  • „Říkal jsem: ‚Zbláznili, nezbláznili, už jsme toho zažili hodně, tak prostě začneme.‘ Zorganizovali jsme to, dali jsme všechno na káru, nářadí. Bylo nás asi devět lidí, kameníci plus filmař Petr Sajdl, Zdeněk Valeš. Táhli jsme káru z kostela sv. Bartoloměje, zaparkovali jsme ve dvoře u sestřiček, táhli jsme tu káru na Staroměstské náměstí. Po cestě jsme potkali kluka, už jsem to nemohl utáhnout, kolem šel kluk s lany, horolezec, a jak jsem táhnul, říkám mu: ‚Nemůžeš mi pomoct?‘ Ptal se: ‚Kam jedem?‘ – ‚Na Staroměstské náměstí.‘ – ‚A co to táhneme?‘ – ‚Mariánský sloup.‘ Říkal: ‚To je dobré.‘ Řekl jsem mu: ‚Asi budeš součástí historie.‘ Dodneška nevím, kdo to byl. Rád bych toho kluka potkal. Dotáhli jsme to až na Staroměstské náměstí, postavili jsme ohradu, přišli policajti. Ukázali jsme stavební povolení. Řekli: ‚No, dobrá.‘ Vykopali jsme dlažbu a postavili všechno. Pak přijela nějaká speciální jednotka městské policie, která nám vybrala občanky a řekla: ‚Nesmíte opustit toto místo, jste zatčení!‘“

  • „Tenhleten člověk byl dobrovolník. Jeli jsme do Sušice škodovkou, v pátek, byla strašná zima, a lepili jsme tam plakáty. Byla taková zima, že nešly zatloukat napínáčky. Lepší bylo na to plivnout a přilepit, aby ten plakát přimrzl. Někdy v jednu v noci nás zastavili policajti, hlídka, co to jako dělám. Tam v Sušici ještě nic nebylo, bylo to tam tuhé. A jak byla ta zima, tak policajtovi říkám: ‚Lepíme plakáty a vůbec nám to nejde, snad byste nám mohli pomoct, ne?‘ Policajt říkal: ‚To nevím, to nevím. Tak to honem dodělejte!‘ Sedli do auta a jeli. Takhle začala v Sušici revoluce. Policajti nám sice nepomohli, ale nezatkli nás. Druhý den bylo setkání na náměstí v Sušici a mluvil jsem tam jako student z Prahy.“

  • „Nikdo nás politicky nepeskoval. Akorát byl jeden problém, že v té době byla nějaká akce, že všichni studenti se museli podepsat, že souhlasí s rozmístěním raket tady. Takže já a můj kamarád, co jsme byli na privátě, jsme to nepodepsali. Řekli jsme, že ne, to byl problém možná i pro naše profesory, že jsme byli takoví. Takže jsme měli trojku z chování a podmínečné vyloučení. Bydleli jsme na tom privátě a vypadalo to, že nás vyhodí ze školy. Nebylo to v tomhle jednoduché a tahleta profesorka nás vždycky podržela a to bylo úžasné.“

  • „No, potíž to byla, protože já jsem se potom dozvěděl, jak to bylo. Tam byl pán a vždycky stál u kostela a díval se, kdo tam jde a kdo nejde. Pamatuji si, že třeba když jsem byl někde ve třetí třídě, to jsem byl dost malý prcek, tak si mě místní paní učitelka postavila na stupínek při občanské nauce nebo co to bylo, nějaká třetí čtvrtá třída. A tam prohlásila před třídou: ‚Existujou ještě takoví lidi, co chodí do kostela, tady vidíte,‘ a před třídou se mě zeptala: ‚Co nám k tomu řekneš?‘ Já nevěděl, co mám říci. Takhle nás tepali za to, že jsme nějací divní.“

  • „Oni se na tom podíleli, samozřejmě koukali, co jsem vymyslel. Na druhou stranu byl kámen na dosah, nakonec jsem ho dodělal, ten díl byl. Ale bylo to tak nakonec, že část toho dříku byla v rozpočtu za 700 tisíc korun. Udělal jsem to za cenu jeden a půl milionu, když se spočítaly všechny ty šílené náklady. Tak jsem se s nimi dohodnul, že ze sbírky dají jen část, že dají jen to, co bylo v rozpočtu, a všechno, co je nad, že zaplatím. Blbé bylo, že jsem neměl peníze. Měli jsme doma úplnou nulu tenkrát a teď, co z toho? Stalo se ale to, že moje žena zdědila domeček po tátovi, který zrovna odešel z tohodle světa. Domeček u Kladna zdědila se ségrou, nikdo tam bydlet nechtěl. Ona se ségrou se dohodly, že ho prodaly, a půlka z toho domečku zaplatila tohle dobrodružství.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 22.07.2020

    (audio)
    duration: 01:52:37
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
  • 2

    Praha, 22.10.2020

    (audio)
    duration: 01:50:20
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
Full recordings are available only for logged users.

Sochař, který vrátil Praze mariánský sloup

Petr Váňa po roce 2000, kdy pracoval na mariánském sloupu
Petr Váňa po roce 2000, kdy pracoval na mariánském sloupu
photo: archiv Petra Váni

Petr Váňa se narodil 22. dubna 1965 a s rodiči Marií a Josefem žil v Řevnicích u Prahy. Tatínek pracoval jako záchranář v kladenských uhelných dolech, potom přešel na povrch. Dělal střelmistra v lomu. Maminka byla účetní. Rodina jako věřící chodila do kostela. Ve třetí třídě základní školy se učitelka občanské nauky pokusila Petra kvůli víře zesměšnit před celou třídou. Po základní škole nastoupil na sochařskou a kamenickou střední školu do Hořic. Málem ho vyloučili, poněvadž nesouhlasil s rozmístěním sovětských jaderných raket v Československu. Po maturitě ho přijali na Akademii výtvarných umění v Praze, obor sochařství. V listopadu 1989 se účastnil studentské stávky na protest proti brutálnímu zásahu policejních jednotek na Národní třídě. Akademii ukončil v roce 1990 a pracoval na obnově kostelů. V letech 1993 až 1997 se podílel na restauraci kostela sv. Salvátora v Praze. Od roku 1997 do roku 2020 věnoval své úsilí obnově mariánského sloupu, barokní památky ze 17. století stržené na Staroměstském náměstí po vyhlášení samostatného Československa v roce 1918. Kvůli shánění kamene na nový sloup přišel dočasně na mizinu. Díky manželce se ale z problémů dostal a nový sloup zdobí Staroměstské náměstí od srpna 2020. Ve stejném roce žil Petr Váňa v Praze a pokračoval ve vytváření dalších soch pro mariánský sloup.