pplk. Miroslav Vaňáček

„Bylo to na letounu MIG 19, kterej sledoval po těch patnáctkách (MIG 15) a my jsme vždycky měli to první, protože jsme byli přepadová letka a jediná letka totálně a úplně vycvičená, která držela tyhlety služby. Byla neděle, nádherný počasí, dohlednost byla až do Španělska, to bylo vyjímečný. No a mě zvedli, že byl cíl, tady někde, nějakej americkej, a když jsem vzlétl, tak jsem poletoval sem, tam, jak jsem byl zvyklej, prostě směrem na sever a směrem na jih, takhle šikmo, pořád a najednou byl hroznej frmol, křik, řev po rádiu, přebíralo mě vedení, který bylo nadřazený tomuhle velitelskýmu stanovišti a řekli mně, že mě přebírají a budou mě dál vodit. Já byl totiž už v západním Německu, dávno, celou dobu. A oni mně dali zatáčku doprava, protože nastal velikánskej zmatek, tak jsem šel ještě dál. No a pak mě dali kurz nula šedesát, tedy na východ, rovnou domů, jako do republiky a forsage (pozn. přídavné spalování), to mělo dva motory ta devatenáctka, tak jsem dal forsage a fičel jsem na východ. Pak po mně pořád chtěli polohu, no já věděl starou belu. Když moc křičeli, uviděl jsem v dálce před sebou na východě letiště, tak jsem řekl, že vidím 490, to je číslo Žatce. Jenomže ono to bylo letiště u Aše, někde úplně na západě Čech, který tam nechal postavit Hitler, za války. A to už jsem věděl, že je velikánskej malér…“

„Viděl jsem partu, těsně před tou frontou, ještě dokud tam byli Němci, tak nějakýho starýho dědka německýho táhli, umlácenýho a byli to nějaký hrdinové, kteří potřebovali likvidovat Němce. Možná že za války pracovali pro Velkoněmeckou říši a teď si tam hráli na revolucionáře. Dotáhli ho do takové stodoly, to bylo v Bedřichovicích, tak jsem se tam přikradl. Když tahleta parta viděla, že ten člověk už je těsně před smrtí, tak mu dali pokoj, nechali ho ležet na zemi a odešli. Zbyl tam on a já. Teď ten dědek se potom, po čase, zmátořil, posadil se k takovému stroji, kterej se na venkově používal na sečení trávy nebo obilí, k tomu se posadil, opřel se, pak si sundal opasek, kterej měl, opasek tam umístil, nějak si omotal kolem krku a nedá se říct, že se oběsil, ale asi se udusil. No ale to jsem celý pozoroval, až bylo po něm. Pak, když byl mrtvej, ještě vím, kde je pochovanej. Hodili ho do toho, jak jsem říkal, do toho velkýho, protipancéřovýho rigólu, kde byli ti koně a takovýhle Němci jako on. Tam skončil…To nebyly gardy, podle mě to byli nějací hlupáci. To nemělo s lidstvím nic společnýho. Ani s politikou ne. To s tím do dneška nesouhlasím. Je to taková hanba, hanba tohohle národa, protože se to odehrávalo většinou už po skončení války a to já velice rozlišuju. Ve válce se dá ledacos omluvit, pokud válka neexistuje, tak už jsou to sprostý vraždy a už se na to člověk musí dívat jinak.“