Emilie Vančurová

,,V Holýšově rozstříleli lokomotivu. Průvodčí to vždycky odvezli za ves, za nádraží kousek a nechali to tam rozstřílet. A tak jsem si potom, když to tam rozstříleli, povídala, já domů pěšky nepůjdu. Tak jsem se spakovala a navečer jela domů. Vzala jsem si kufr, měla jsem jenom kufr a balíček. Šla jsem na vlak, propustku jsem měla. Musela jsem ji každý týden odevzdat. V pondělí odevzdat a v sobotu si pro ni přijít, tak jsem ji nevrátila, nechala jsem si ji. Dojela jsem do Plzně, ale v Plzni už vlak nejel. Kolem 10. hodiny vyjel z Plzně vlak na Strakonice, na Budějice. Tak jsem tam chvíli čekala. Potom přeci jen vypravili vlak, ale nedojel až do Strakonic, dojel jenom do Horažďovic. A v Horažďovicích jsme museli vystoupit, vlak tam končil.“

„Někteří nebyli špatní, jinak na nás nemohli. Potom tam přišel z Raichu z nějaké továrny mistr, protože i ti mistři, i když byli Sudeťáci, tak museli na vojnu. Ten jeden to byl Sudeťák a uměl česky, sice špatně, ale uměl. Tak ten nebyl zlý, on byl na jedno oko šilhavý a na druhé měl cink, takže špatně viděl, proto na frontu nemusel. Ale ti, co byli schopní, tak ti všichni šli a žádný se nevrátil.“

„13. února 1942 jsme musely nastoupit. Vezl nás jeden úředník z pracáku do Strakonic. Jely jsme vlakem. Bylo nás několik, bylo nás asi šest z Volyně. Ve Strakonicích potom přisedly ještě strakonické holky a holky z Písku. Tak nás vezl do Plzně a z Plzně potom do Holýšova. To byly Sudety.“