The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Helena Vančurová, roz. Fraindlová (* 1925)

• narozena 10. března 1925 v Sarajevu

• otec složil za první světové války jako voják na Balkáně

• oba rodiče zaměstnanci firmy Baťa, poznali se na pobočce v Sarajevu

• otec později založil vlastní firmu

• 1941 ‒ zažila druhou světovou válku v Jugoslávii, odvlečení židovských sousedů

• 1945 ‒ rok studovala výtvarnou školu v Jugoslávii

• 1946 ‒ jako brigádnice se podílela na stavbě mládeže železniční trati Brčko ‒ Banoviči

• 1948 ‒ roztržka s Titem, otec přišel o práci, návrat do ČSR

• 1948 ‒ pamětnice se vdala

• 1954 ‒ absolvovala pražskou AVU, narodil se jí syn Vladimír

Drobná stařenka mi stiskla ruku nečekaně pevně a energicky. Když jsem vyslechl její příběh, porozuměl jsem té síle.

Paní Helena Vančurová se narodila 10. března 1925 v Sarajevu. Její otec, který prošel balkánskými válkami a posléze první světovou válkou jako rakouský voják zejména v Albánii, si Balkán zamiloval natolik, že se rozhodl tam zůstat. „Rakousko ho tam poslalo na prezenční vojenskou službu, a zrovna do Bosny. A tatínkovi se tam zalíbilo, protože tam byli jednak takoví obyčejní hodní lidé a jednak strašně krásná krajina…”

Přes všechny hrůzy, které ve válce zažil, mu ta země učarovala jak přírodní krásou, tak životním elánem místních lidí. Jako sportovec si zamiloval i tamní hory, na nichž leckde ležel věčný sníh, jako Bjelašnica, kam jezdil lyžovat. Pro svůj pobyt zvolil Sarajevo, kde byla v té době nová pobočka Baťových závodů. Podařilo se mu tam získat místo nákupčího kůží. Zřejmě mu pomohla znalost země a místních lidí. Toto jeho první zaměstnání v civilu se mu stalo významným životním předělem.

Do nově vzniklé pobočky v Sarajevu vyslal Tomáš Baťa svou vrchní účetní, Marii Barvířovou, aby tam převzala odpovědnost za účetnictví. Slečna Barvířová byla nejen nesmírně zdatná a schopná, ale také velmi půvabná, takže nákupčí Vilém Fraind se do ní zamiloval a v roce 1920 se vzali. Tomáš Baťa ve svatebním blahopřání vyjádřil svou víru, že to „firemní manželství“ bude mít pokračování i nadále ku prospěchu závodu:

„Milá slečno,

těší mne nemálo, když se dovídám, že jste nalezla své štěstí, a ještě více, že jste je nalezla v okruhu našeho závodu a že tím i pro budoucnost vám bude možno v závodě působiti…

... Bude mě velice těšiti viděti vás vyvíjet se dále tak rychlým tempem, jak se to dělo při Vaší práci v centrále, kde jste konala neocenitelné služby závodu i svému intelektuálnímu vývoji...

... Zdravím vás upřímně a prosím, abyste vyřídila můj pozdrav i svému nastávajícímu muži, kterého žel znám jen málo, a jsem rád, že i o něm slyším dobré zprávy.   

Tomáš Baťa”

Nicméně novopečený otec rodiny se rozhodl „udělat se pro sebe“ a zřídil si velkoobchod, ve kterém jeho žena vedla účetnictví. Rok po svatbě se narodil syn, po něm následovala dcera Helena a v roce 1930 její sestra. Mezitím otec postavil v Sarajevu nový dům na břehu řeky Miljacky, s vyhlídkou na horu Trebevič.

Krajanský život

V Sarajevu byla početná česká komunita, takže tam fungovala řada institucí pro tamější Čechy. „My jsme tam měli českou školu, to za války padlo. Chodili jsme do české školy odpoledne. Do jugoslávské ráno a dvakrát třikrát týdně odpoledne jsme chodili do takzvané české doplňovací školy. Tam jsme se učili historii, samozřejmě gramatiku a všechno možné, abychom byli připravení, až se jednou vrátíme. Já jsem strašně toužila, abych šla na tu akademii (českou AVU ‒ pozn. KK), to byl můj životní sen…”

Kromě školy se setkávali sarajevští Češi i při různých oslavách, organizovali zájmovou činnost apod. „Měli jsme divadlo, kde účinkovali ti starší ‒ já jsem byla malá, ale můj bratr tam účinkoval, a měli jsme loutkové divadlo, takhle veliké loutky, já to zbožňovala. A když byly nějaké svátky, ať už jugoslávské nebo české, tak se to slavilo.”  Samozřejmě nechyběly maškarní plesy a všeslovanské svátky. Na škole se setkala malá Helena se známou osobností: „Byl tam vynikající učitel, který se jmenoval Vojtěch Režný, prostě jsme ho zbožňovali. On byl již třetím kantorem v jejich rodu. Ale pracoval proti Němcům, takže ho gestapo chytilo a umučili ho v Dachau. Měl dcerušku, která se také vrátila do Čech, a s ní se občas vídáme. Jmenovala se Vědunka. Její maminka se naštěstí také vrátila, nic jim neudělali. Byly na gestapu zavřeny nějaký den, říkala, že se strašně bály. Ale pustili je, protože tenkrát asi o rodiny nestáli, to se stávalo až potom, kdy na to měli víc času. Tak ony se také vrátily sem, paní už jako vdova, také už umřela, samozřejmě, jako moje maminka…. Vědunka se provdala za pana Stehlíka, který bydlel v Banja Luce, to bylo také město v Bosně. [...] A vrátili se sem. Spousta Čechů se sem po válce vrátila…” Bylo prý tam asi tři sta šedesát českých rodin, důležitým centrem společenského života byla restaurace Česká beseda. Vojtěch Režný kromě vyučování působil i jako redaktor krajanských časopisů a tvůrce česko-srbského slovníku a učebnice. Jeho dcera šla částečně v otcových šlépějích: mimo jiné přeložila knihu Ještě jsem tady srbského autora Dragiši Kaleziće.

Začátek druhé světové války

„Když Němci zabrali Jugoslávii, tak to byla válka, která trvala pár dní, protože nebylo nic připraveno. Oni bombardovali Beograd (Bělehrad), a vůbec nevyhlásili Jugoslávii válku! Tak lidé vybíhali z domů v pyžamech a byli překvapeni, všude to padalo a nikdo nevěděl proč. Bosna a Hercegovina připadla fašistickému státu Chorvatsku, to bylo něco, že si vytvořili stát podobně jako Slováci, říkali si ustašovci, a ti dělali hrozné věci.”  

Za druhé světové války se Jugoslávie rozpadla. Bosnu a Hercegovinu ovládlo ustašovské Chorvatsko, loutkový stát nacistického Německa a fašistické Itálie. Zdejší Židé a Srbové se stali podle nacistických rasových pravidel nežádoucí skupinou obyvatelstva, a byli proto posíláni do koncentračních táborů, z nichž nejstrašnější byl Jasenovac, zvaný též „balkánský Auschwitz (Osvětim)“. Synagogy byly vážně poničeny nebo úplně zbořeny. V blízkosti rodiny Fraindovy žila řada Židů, kteří byli nacisty zahubeni. „Já vám řeknu jeden případ: Můj tatínek měl dům a pronajímal dvě patra, my jsme žili v prvním patře. A teď jednou slyším takový dupot na té chodbě ‒ ježíšmarjá, vojáci! A šli zavřít Židy, tam byli Židi, víte, manželé. Jmenovali se Salomovi, úžasně hodní lidé. Neměli bohužel děti. Snad přijeli ze Španělska, myslím, že mluvili španělsky. A tak je odvezli, to byli stařičcí lidé, bílé vlasy. Vždycky mě tam zvala ta paní a ukazovali mi různé knihy, a teď najednou přišli fašisti a odvezli je pryč, samozřejmě ti šli hned, chudáci, do plynu. To já nemůžu pochopit. A tatínek se pak šel podívat do toho bytu, tam nebylo vůbec nic, všechno odvezli! Všecko ukradli, jenom se tam válely fotky a dopisy, které tatínek sebral. Já vám řeknu, kdyby na to přišli, tak by ho zabili. Schoval to do jedné bedny ve sklepě.” 

Celou tu žalostnou pozůstalost předal otec po válce sarajevské židovské obci, tedy těm, kteří z ní zbyli. „Ti lidé mizeli jak pára nad hrncem, to bylo něco strašného. My jsme měli spoustu kamarádů Židů, byli to bezvadní lidé. Zaprvé hluboce věřící, zadruhé pracovití, slušní, nám to bylo strašně líto. Kolem nás bylo spoustu Židů, protože, víte, je vyhodila královna ze Španělska, tak oni hledali [útočiště] a Turci je vzali. Takže tam bylo spousta Židů, a jak jsem říkala, zmizeli úplně všichni, tam se vrátilo pár chudáků, ježíšmarjá, to byla hrůza. Ale podívejte se, dříve tam byly čtyři víry, čtyři národnosti, byli tam muslimové, byli tam Srbové, pravoslavní a katolíci, to byli většinou Chorvaté, anebo taky Češi, někteří byli katolíci a Židé. A žili jsme tam krásně, v královské Jugoslávii nikdy žádný pogrom nebyl, nikdy.” Množství Židů, které paní Vančurová zmiňuje, přišlo na Balkán a do Turecka v důsledku vyhnání Židů ze Španělska dekretem královny Isabely I. Kastilské roku 1492.

Zásluhu na pokojném soužití připisuje paní Vančurová poslednímu jugoslávskému králi. „Já si myslím, že ten Alexandr byl osvícený panovník, protože byl chytrý a vzdělaný, jezdil za Masarykem, často tady byl, koupil tady vlastně i to jejich vyslanectví v Mostecké ulici, Mostecké patnáct, a s Čechy to bylo opravdu bratrství, pravé, ne nařízené…“

Nacistické hrůzy

Ale chorvatští nacisté páchali zvěrstva i na Srbech. „Dělali tam Srbům hrozné věci. Buď je dali do vlaku a hned je expedovali do Srbska, tam byl jako tady protektorát, u nás Čechy a Morava a tam bylo Srbsko. Ale jednou se stalo, že tam přišli a vyvraždili celý vlak těch Srbů [na odsunu]…” Ale symbolem největších hrůz byl koncentrační tábor Jasenovac: „A strašné věci se děly v tom Jasenovci. To byl snad nejhorší koncentrační tábor na světě… To byl koncentrák pro všechny nepřátele včetně Srbů, Židů a takových lidí, kteří byli odhaleni, že pracují proti nim. Říkalo se, že tam dělali tak strašné věci, že až Němcům vstávaly vlasy hrůzou. Tady existoval jeden Chorvat, toho asi budete znát, režisér, slavný, natočil výborný film. Zafranovič se jmenuje. Je Chorvat, ale odhaloval, co dělali Chorvati těm lidem. Vytvořil tři filmy: jeden se jmenoval Okupace ve 26 obrazech, druhý Pád Itálie a třetí byl Jasenovac…” U třetího filmu jde o přeřeknutí. Ve skutečnosti se poslední film trilogie jmenoval Večerní zvony a byl považován za kontroverzní. Server www.novinky.cz k tomu uvádí: „Večerní zvony se zabývají klíčovými roky 1928 až 1948. Zachycují nástup fašismu a nacismu, boje druhé světové války i nástup komunismu a roztržku mezi Stalinem a Titem. Ukazují, že v konfliktu neexistovala žádná strana, která by byla čistá.“

Otec pamětnice zaměstnával několik Židů, všichni nenávratně zmizeli. Jeden z nich, „Lévi se jmenoval, měl dceru Paulínu a byli hluboce věřící, tam se slavily všechny ty jejich svátky. Oni mluvili jidiš nebo nějakým takovým jazykem příbuzným španělštině… S Paulínou jsme kamarádily a ona mi posílala takové zoufalé dopisy z toho koncentráku. Ta nebyla v tom Jasenovci, ale tam [v Loboru]…”  Na předtištěné poštovní kartě po vzoru německých koncentráků byla adresa Loborgrad. Tento tábor byl zřízen v Chorvatsku pro ženy, hlavně srbské a židovské, včetně jejich dětí. Pro korespondenci byly povoleny dva jazyky: chorvatština a němčina. Paulína psala chorvatsky.

Po válce

Po prožitých válečných utrpeních musela rodina Fraindových řešit co dál. Nakonec rozhodl hlas matky: pryč od těch hrůz, domů, do vlasti. Studentka Helena ještě dokončila první ročník výtvarné školy v Sarajevu, přičemž se zúčastnila mládežnické brigády na stavbě železnice Brčko ‒ Banoviči. V Praze se otci podařilo získat místo na obchodním oddělení jugoslávského vyslanectví, dcera Helena pokračovala ve studiu na výtvarné škole v Praze.

Láska k Jugoslávii přivedla mladou dívku ještě na jednu mezinárodní mládežnickou stavbu, železnici Bosanski Šamac – Sarajevo. Bylo to krušné, drsné podmínky, ale zážitky z kolektivu mladých nadšenců všechny nepříjemnosti převážily. 

Když v roce 1948 došlo k roztržce jugoslávského vůdce Josipa Broze Tita se Stalinem, zůstaly sice vzájemné styky mezi Československem a Jugoslávií zachovány, nicméně personál jugoslávského vyslanectví v Praze se výrazně „obměnil“. Obchodní oddělení, ve kterém pracoval otec Fraind, bylo zrušeno, a tak si musel hledat práci, jak se dalo. Po nějaké době získal nevýznamné místo v podniku RaJ (Restaurace a Jídelny). Kupodivu největší skvrnou na jeho „kádrovém profilu“ nebyl pobyt v Jugoslávii, která byla po roztržce vnímána velmi negativně, ale to, že byl soukromým podnikatelem.

Jeho dcera se dostala na výtvarnou akademii, což tehdy asi nebudilo příliš velkou závist. Rozhodně studenti od samého začátku studia neočekávali příliš dobré uplatnění, ostatně výuka sama nedávala mnoho důvodů k optimismu: „Ve škole jsme pořád dělali dělníky v montérkách, obrazy angažované, dělalo se takovým stylem naturalistickým - socialistický realismus.”

Ještě na začátku vysokoškolských studií se vdala ‒ roku 1948. Po ukončení studií se živila jako aranžérka v podniku Potraviny, později, ze zdravotních důvodů, přešla na práci v rozmnožovně. Manžel pracoval jako výtvarník v reklamním oddělení Koh-i-nooru.

V šedesátých letech ji muž povzbudil ke vstupu do Svazu výtvarných umělců. Helena prošla úspěšně přijímacím procesem a mohla se věnovat své zálibě více. Hlavně ji motivovala možnost vystavování, neboť Svaz pořádal výstavy v různých částech republiky a také umožňoval prodej děl prostřednictvím instituce Dílo. Ale skutečně naplno se oddala malování až v důchodu na chaloupce v krásné krajině na Teplicku.