Dušan Vaněk

„Přišel 17. listopad 1989. Já jsem neměl televizi, měl jsem jenom rádio, a ten víkend jsem nějak zrovna neposlouchal ani rádio a slyšel jsem rádio až v neděli, Hlas Ameriky. A tak jsem naráz zbystřil, říkal jsem si, co se to děje, a přišel jsem do školy a samozřejmě že žáci začali vyzvídat, co teda se děje a co ta stávka těch vysokoškoláků a podobně, no a já jsem se jim snažil vysvětlit, že se jich to netýká, že jsou ještě malí, že se to týká už dospělých, dospělých studentů a dospělých lidí v práci, ale přesto jsme teda v tom duchu... tak jsme měli ty pětiminutovky, tak jsem řekl dobře, tak jednu hodinu dáme diskusi a zbytek dne se učíme a budeme se učit velmi poctivě. No, samozřejmě že tím, že jsem měl záznam na Lenince, tak jsem byl sledovanej. Leninka je místo, kde v Brně sídlila StB. Tak jsem byl sledovanej a samozřejmě že někdo vymyslel nějakou ptákovinu, že vyzývám děti ke stávce a že na škole brojím nějaké nesmysly, tak si mě pozvali znovu na okresní národní výbor, zase mně tam šéf školskýho odboru myl hlavu a já jsem se strašně naštval tehdy a říkám: ‚Ano, já s nimi mluvím, ale nikdy jsem je nevyzýval k něčemu takovému, a nelžete o mně!‘ A byl to hrozně nepříjemnej pohovor a už se to stupňovalo, pochopitelně, protože to byl už několikátý problém, který se se mnou řešil, a byl jsem tak naštvanej, že jsem se sbalil, odešel jsem z toho okresního národního výboru, vyšel jsem ven na náměstí a už jsem tam zůstal. A čekal jsem tam do večera, než se připojili ostatní. Logicky se tam sešli ti, kteří jsme se zajímali o některé věci, no a tam padlo rozhodnutí, že založíme Občanské fórum. Takže vlastně břeclavské Občanské fórum vzniklo jako třetí v republice. Nejdřív vzniklo v Praze, pak v Brně a pak v Břeclavi.“

„Já sám jsem usnul v určitej okamžik, protože přestože jsem byl v tom devětaosmdesátém hodně aktivní, tam jsem se probudil a byl jsem jak nášlapná mina, tak poté, když vlastně došlo k nějakému ustálení situace v tom prapodivném komplotu opoziční smlouvy, tak já jsem usnul. Já jsem se přestal zajímat o dění politický, přestal jsem být aktivní občan a usnul jsem. Sám jsem příklad toho, že jsem zase spal a spal a spal. A probudil jsem se vlastně až na podzim 2017 a byl jsem překvapenej, do čeho jsem se to probudil, a ty znaky, který jsem kolem sebe viděl, tak byly hodně podobný té době. Lidi se musí o demokracii starat. My jsme si mysleli v roce 1989, že jsme si vybojovali svobodu, vybojovali jsme si demokracii a už nám to zůstane a nemusíme s tím nic dělat. Ale ono je to o každodenní nějaké činnosti. Je to o tom, že se člověk zajímá, že nějakým způsobem něco dělá, a je fakt, že to moje probuzení v roce 2017 bylo pro mě hodně, hodně překvapivé, takže jsem hledal cestu, co s tím, jak z toho ven, což pak bylo logické vyústění, že jsem se přidal k partě Milion chvilek pro demokracii a vlastně jsem zjistil, že musím zase. Tak jak jsem musel v devětaosmdesátém, když se mě lidi ptali tenkrát: ‚Proč do toho jdeš? Proč to děláš?‘ – ‚Jednoduchý. Musím.‘ Já to prostě cítím, že to musím udělat. Teď se mě zase ptají lidi: ‚Proč do toho, prosím tě, jdeš, proč do toho investuješ tolik času?‘ – ‚Protože musím.‘ Myslím, že lidi mají být aktivní, mají se zajímat, mají věci řešit a že demokracie opravdu není to, co si spousta lidí tady představovala, dejme tomu v době devadesátek a těsně po přelomu tisíciletí, taková ta demokracie hoď hlas a dál se nestarej.“