The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

četař v. v. Antonín Vaník (* 1926  †︎ 2020)

• narozen 2. listopadu 1926 v Dorohostajích na Volyni

• narukoval do svobodovy armády

• spojařem v ženijním družstvu

• karpatsko-dukelská operace

• po válce sloužil ve vojenské skupině Žatec

• po demobilizaci mu bylo přiděleno hospodářství v Lubníku u Lanškrouna

• 1950 - vstup do JZD

• v letech 1953–1960 hospodařil soukromě, poté návrat do družstva

• zemřel 8. listopadu roku 2020

Toto není historická studie, která by údaje z vyprávění pamětníka detailně ověřovala. Jedná se o životopisné převyprávění pamětníkových osudů podle jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru, pokud není v poznámce uveden jiný zdroj.

Antonín Vaník se narodil v roce 1925 v české obci Dorohostaje na Volyni v tehdejším Polsku. Ještě v době jeho dětství vypukla druhá světová válka a v září 1939 zaútočila na Volyň v rámci paktu Ribbentrop-Molotov sovětská armáda. Tím také skončily jakékoli vyhlídky mladého Antonína na studia. „Když vypukla válka, tak jsem ještě chodil do měšťanky, a tak jsem ani žádnou další školu nemohl plánovat.“

Tak jako všude, i v Dorohostajích začala sovětská moc budovat kolchoz. „Ta kolektivizace probíhala prakticky všude stejně. Probíhalo potlačování odporu a zastrašování... Družstvo nakonec fungovalo jen pár dní, protože přišli Němci a družstvo se rozpadlo,“ vzpomíná Antonín Vaník a pokračuje o počáteční naději, kterou příchod Němců vyvolal. „Tenkrát se ještě Němcům poměrně věřilo. Že nás od toho ruského blahobytu vysvobodí. Brzy se na to ale přišlo. Ukrajinci říkali, že je to stejná Mařenka, akorát jiná zástěrka. Že jsou to stejné režimy.“ I Němci zavedli pro hospodáře povinné dodávky a rodině Vaníkových bylo nařízeno na části polností pěstovat tabák pro potřeby wehrmachtu.

V československém sboru

Počátkem roku 1944 vstoupila na Volyň opět Rudá armáda, tentokrát už v roli osvoboditelů od nacismu. „Tenkrát už se na Sověty koukalo trochu líp, shovívavěji, protože se vědělo, co jsou to Němci.“ Zanedlouho po jejich příchodu se obyvatelé českých obcí houfně hlásili do československého sboru, který byl součástí sovětského vojska. V pouhých 17 letech se pro vstup rozhodl i mladý Antonín a 15. března 1944 nastoupil do vlaku, který směřoval do Rovna k odvodové komisi. Budoucí vojáci ještě ani nedojeli do kasáren a už je zastihlo bombardování. „To když jsme hned jeli z toho Dubna do toho Lucku, tak nás před Zdolbunovem napadly letadla. Jenže bylo to v noci, takže nakonec sházely bomby, ale ty nedopadly na vlak. Protože náš vlak nebyl pořád na jednom místě. Občas couval nebo popojížděl, aby měnil místo.“

V Rovně byl Antonín Vaník přiřazen ke spojovacímu praporu a po krátkém základním výcviku u Lucku převelen do Bukoviny. Tam v rámci stavebního družstva připravoval ještě před příchodem ostatních vojáků výcvikový tábor. „My jsme jeli autama a normální vojáci jeli vlakem a přijeli tam asi o dva týdny později. To už jsme měli nataháno přes čtyřicet telefonních linek.“

Ještě v Bukovině byl Antonín přiřazen jako spojař k ženistům a v září 1944 byl poslán do bojů o Dukelský průsmyk. Hned po příjezdu se zapojil do bojů u vesnice Machnówka. Takto na to dnes vzpomíná: „My jsme přejeli to Krosno, vyjeli jsme, jak začala ofenziva. Nevím přesně, ale asi nějak odpoledne. Náš prapor jel přes Krosno. To se jelo krokem bez světel. A nad ránem jsme se dostali za Machnówku. Za Machnówkou bylo takový údolí a pak byl les a v tom lese byli Němci. Naše pěchota byla zalehlá za tou Machnówkou. Byly tam poměrně velký ztráty a už odpoledne byla pěchota tak zdecimovaná, že náš prapor musel zaujmout obranu přes tu Machnówku. Tu linii jsme drželi asi od tří hodin. Večer, když se setmělo, nás spojaři stáhli, abychom natáhli vedení. No tak jsme rozmotávali kabel, ještě jsme nedošli, kam jsme měli dojít, na sbor, a byl rozkaz smotat a vrátit se. Tak jsme se vrátili a náš prapor z té Machnówky odjel do jakési vesnice.“

Jako spojař u ženistů potom prošel boji na slovenském území. Jeho hlavním úkolem bylo natahovat telefonní linky mezi štábem a vojáky. Při přesunech také kontroloval mosty, jestli nejsou podminované. Konce války se Antonín Vaník dočkal poblíž Holešova. Jak sám vzpomíná, mezi vojáky nastalo velké nadšení. „Skoro každý vyšel ven. To bylo celé nebe ozářené. Střílely se rakety a všechno možný.“ Následovalo defilé v Praze a převelení do vesnice Hradišťko, kde prapor strávil tři týdny. „U Štěchovic v Hradišťku měli esesáci výcvikové ženijní středisko. Tak to náš prapor přebíral.“

Z Hradišťka odjeli vojáci na Těšínsko, kde Poláci opět začali požadovat připojení tohoto území. Situace se naštěstí uklidnila, a tak byla jednotka po čtrnácti dnech odvolána. Antonín Vaník byl následně poslán k vojenské skupině Žatec do obce Blažim.

V Lubníku

Po demobilizaci v lednu 1946 mu bylo přiděleno hospodářství v obci Lubník poblíž Lanškrounu. Lubník (Lussdorf) byl před válkou čistě německou obcí, a tak pamětníkovi na statku zpočátku pomáhali přidělení Němci. Jak říká Antonín Vaník, s lidmi německé národnosti vycházel dobře a nevzpomíná si, že by to bylo v okolních statcích jinak. Zanedlouho na statek přijela sestra, která se vrátila z nuceného nasazení v Rakousku, a v roce 1947 do Lubníku reemigrovali také rodiče.

I přes náročnou práci na hospodářství Antonín Vaník krátce po válce vystudoval hospodářskou školu v Lanškrounu a dál soukromě hospodařil. Na jaře roku 1950 bylo v obci založeno JZD, do kterého pamětník vstoupil a stal se agronomem. Jak vzpomíná, zpočátku nebyly poměry v družstvu vůbec dobré. „Nás vstoupilo víc. Byly tam asi dvě třetiny lidí. Začátky byly mizerný, nikdo nechtěl dělat.“ Také proto se pamětník rozhodl, že z JZD vystoupí a v roce 1953 po uvolnění represí ze strany komunistického režimu začal opět soukromě hospodařit. Od roku 1955 režim opět napjal síly, aby dokončil kolektivizaci, a tak byl Antonín Vaník v roce 1960 nucen opět do družstva vstoupit. „Vrátil jsem se kvůli tomu, že v té době opět likvidovali soukromníky.“

Na Volyň ani do rodných Dorohostají se už Antonín Vaník nikdy nevrátil. Dnes žije ve svém hospodářství v Lubníku a je předsedou obce legionářské v jednotě Lanškroun.