The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Vaňková (* 1938)

• narodila se 23. prosince 1938 v Praze

• se svojí rodinou bydlela v Praze

• otec pracoval v továrně Pařík, která vyráběla náhradní díly k motocyklům

• pamatuje se na osvobození sovětskou armádou a na to, jak se ženy a dívky schovávaly před jejími vojáky

• na mistrovství republiky závodila ve sportovní střelbě

• studovala průmyslovou školu, po ní nastoupila do Škodových závodů

• invaze vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 pro ni byla tragédií

Dětství a válka

Marie Vaňková se narodila 23. prosince 1938 v pražském Suchdole, kde také strávila první čtyři roky života. Její otec pracoval jako mistr v dílně továrny Pařík na Žižkově, která vyráběla náhradní díly k motocyklům. Ještě ze Suchdola má vzpomínku na setkání s nějakým Němcem: „Na Suchdole jsme bydleli od roku 1938 do roku 1942. To mi byly čtyři roky. A pamatuju si na jednu věc. To už tady byli Němci. A my jsme neměli vodu a chodili jsme pro ni do školy, tam byla pumpa. A jednou jsme tam takhle šli a to už tam tenkrát byli Němci. Já nevím, jestli už byly školy zavřený, nebo jestli tam měli nějaký stanoviště a bydleli tam. To jsem se poprvé setkala s Němcem. Mně se zdálo, že je to takovej hodnej pán. No asi byl. On mě začal hladit po vlasech, a jak se jmenuju a že má taky takovou holčičku. Tak jsem si myslela, tenkrát ještě v těch letech, že jsou asi všichni takoví. No, ono to asi potom nebylo.“

V roce 1942 se továrna pana Paříka přestěhovala do Hostivaře a s ní i rodina pamětnice. Tam také její tatínek vybudoval jednoduchý kryt, do kterého se během náletů chodili schovávat. Marie Vaňková si pamatuje, že tam nosila i svoji panenku, na kterou si jednou jejich sousedka odnaproti sedla a zničila ji. Od té doby se na ni malá Marie vždycky mračila. Jinak, říká, se válka jejich rodiny nedotkla. Nicméně dodává, že i dnes, když houkají sirény, stáhne se jí žaludek a není to pro ni příjemný pocit. A samozřejmě během války měli často strach: „Když je válka, tak máš strach. Máš strach o sebe, o rodinu. Aby ti tátu někam neodvedli.“ Dnes ji navíc mrzí to, že se svých rodičů více nevyptávala. Ví třeba, že otcův bratr během války zemřel, ale žádné další podrobnosti nezná.

Příjezd Rusů na konci války

„Pak přijeli Rusové, tak jsme je vítali. Ale to taky nebylo nějaký extra slavný, protože honili mladý ženský a holky.“ Teta pamětnice bydlela v Zelenči v malém domku, kam se na konci války přestěhovala i Marie Vaňková s rodiči a svými sourozenci, aby byli v bezpečí. Právě tady zažila i příjezd Rusů. Protože je předcházela nehezká pověst, tak se její teta a sestřenice raději schovaly v holubníku. Pamětnice to samozřejmě nevěděla, a tak se ptala: „Strejčku, proč tam furt lezeš? Vždyť už jsi holuby nakrmil.“ Když pak úkryt po několika dnech opustily a všichni se ptali, kde celou dobu byly, říkaly: „No tady, nad vámi jsme byly.“ Marie Vaňková si také pamatuje, jak po válce odcházeli Němci: „To nebyl hezkej pohled, protože to byli staří lidé a matky s dětma, na vozech vezli majetek, který jim po cestě rozkrádali.“

Škola a záliby

V roce 1950 se rodina opět stěhovala, tentokrát do Vršovic, do ulice Ruská, kde tatínek postavil dvojdomek. Protože maminka se starala o své staré rodiče, vzpomíná Marie Vaňková, že ji tatínek často bral s sebou do práce. Byl to pro ni takový rodinný podnik, kde si hrála s dětmi ostatních zaměstnanců, a pamatuje si, že se jí tam velmi líbilo a říkávala: „Já až budu velká, tak tady budu taky dělat.“ Jinak chodila do Sokola, ale příliš jiných zálib neměla, protože byla nejstarší ze čtyř dětí, a musela tak pomáhat s péčí o sourozence.

Naopak její tatínek měl zálib hodně. A vzhledem k tomu, že maminka nebyla ráda, když chodil někam sám, chodila pamětnice často s ním. Když byla malá, hrál kuželky, a tak šla vždycky s ním, tatínek jí koupil limonádu a nějakou sušenku a ona si hrála s ostatními dětmi. A když si tatínek s kolegy v továrně vybudoval malou střelnici, dostala se Marie Vaňková ke sportovní střelbě: „To chodili až po práci, no tak zase, abych mu kryla záda, tak řekl: ‚Hele, tak půjdeš se mnou a budeš chodit střílet.‘ No tak jsem začala střílet a celkem mi to šlo. Pak jsme chodili na různý střelnice tady v okolí, i mimo Prahu jsme jezdili. Dostala jsem se až na mistrovství, to bylo ještě Československý republiky, do Brna. A kdybyste se mě zeptali, kdy to bylo, tak to nevím, protože fakticky si to už nepamatuju. A kolikátá jsem byla, to taky nevím, ale mám takovej dojem, že do třetího místa to bylo.“ Po tomto úspěchu mohla jet i na mistrovství Evropy v Budapešti, ale její chlapec na ni žárlil, a tak to nakonec odmítla.

Nástup do práce a svatba

Po ukončení základního vzdělání Marie Vaňková nechtěla studovat, protože její rodina potřebovala spíše peníze. Nicméně „byla to doba dělnická třída hurá dopředu“, oba rodiče byli dělníci, a její učitel tak pamětnici i rodiče přemluvil. V letech 1954–1957 proto chodila do průmyslové školy. Hned po jejím skončení nastoupila na umístěnku do Škodovky do oddělení konstrukce válcoven, kde pak pracovala celý život.

V roce 1959 se vdala. Svého budoucího manžela potkala už v první třídě: „Že by mě nějak zaujal, to ne. Furt za mnou lezl a kamarádka říkala: ‚Holka, ty si ho vezmeš.‘ Já jsem říkala: ‚Toho? Kdyby byl jedinej na světě, tak si ho nevezmu!‘“ Nakonec pamětnici ale podle jejích slov „uběhal“, a když jí bylo dvacet let, vzali se.

Srpen 1968

Velmi dobře si Marie Vaňková pamatuje na invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968, která pro ni stejně jako pro mnoho jiných byla tragédií. Ráno se chystala, že odvede syna do jeslí a půjde do práce: „Už se strojím, že ho tam odvezu, a teďko byl nějakej ruch na ulici. Furt tam lidi křičeli: ‚Oni jsou tady! Oni nás zabrali!‘ A takhle. Tak jsem si pustila rádio a teď jsem tam slyšela, že se něco děje. Tak jsem si říkala: ‚No tak, holka, do práce nepůjdeš.‘ První, co je, vždycky člověka napadne maminka a tatínek. No, tak jsem říkala, tak se musím vrátit domů. Tak jsem kluka vzala. Jeli jsme tramvají, a což teda opravdu, ještě dneska je to takovej divnej pocit. Ty lidi se tam bavili, že jo, nadávali. Strach byl, co asi bude. Dojela jsem domů, naše mamka nás všechny chytila a říkala: ‚To jsem ráda, že jste tady.‘ Takže jsme tam bydleli asi čtrnáct dní nebo tři neděle. Zavolala jsem do práce a tenkrát v tý době mi to omluvili. Takže jenom jsem pak slyšela ty, co chodili do práce, jak to tam probíhalo. Oni tam vlastně byli na Václaváku, stříleli nahoře do Muzea a na ten rozhlas. Ale byli i v tý ulici, co já jsem byla, v Charvátově. Byl to dům Škodovky, tam na Národní třídě. Zrovna tam bylo nějaký lešení. Tak říkali: ‚No, člověče, my jsme je měli tady taky. Tady chodili takoví.‘ Oni tenkrát opravdu to byli buď sebraný mladý lidi, anebo takoví strejcové, jako opravdu starý. Oni byli odrbaný, opravdu, byl na ně smutnej pohled.“

V současné době žije Marie Vaňková v domově pro seniory a říká: „Už sem nepatřím, žiju pořád v tom, co bylo.“ Nejraději vzpomíná na svoji rodinu a na to, jak se často scházeli u rodičů, opékali buřty, zpívali písničky a jezdili na hory…