The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Sieglinde Vaňousová (* 1937)

• narodila se 29. července 1937

• její otec byl německé národnosti a padl za druhé světové války

• je pamětnicí druhé světové války

• zažila bombardování

• její příbuzní byli odsunuti

• vyučila se zedničkou

• vystřídala mnoho povolání

• měla dvě děti s rakouským občanem, kterého si kvůli režimu nemohla vzít

• v roce 2024 žila v Raspenavě

Vítězná lípa. Tak zní doslovný překlad jména Sieglinde Irmy Vaňousové, rozené Beljanové, pamětnice, která přišla na svět v Sudetech v roce 1937. Její otec byl Němec a maminka Slovenka, do Frýdlantského výběžku přišla sloužit v době, kdy jí bylo třináct let. U polských hranic pak strávila celý život a vychovala tam své dvě dcery. 

„Sestra se jmenovala Elfriede Rosa, ale říkáme jí Růža,“ vysvětluje pamětnice. Obě děvčata odmalička mluvila německy, protože i když jejich maminka pocházela ze Slovenska, její rod sahal až do německého Švábska. Otce si Sieglinde moc nepamatuje. „Taťka byl německé národnosti, ale státní občan Česka. Musel proto nastoupit vojenskou službu v české armádě. A musel být svobodný, tak si maminku nemohl vzít. A jednou přijel domů na dovolenou a přišla jsem na svět já,“ vypráví pamětnice se smíchem, že se ke konci třicátých let narodila jako nemanželské dítě. Tatínka si dlouho neužily ani po návratu z vojny, protože brzy přišla druhá světová válka a další povolání, tentokrát do německé armády. „Maminka se tenkrát strašně rozzlobila. Na celý dům zařvala: ‚Hitler byl obyčejný čalouník – a teď chce sežrat celý svět!‘ Paní, u které byla v podnájmu, nás šla udat,“ vzpomíná na nelehké válečné období. Na úřadě jim řekli, že musí do čtyřiadvaceti hodin opustit Sudety, ale maminka se nedala a nakonec s malou Sieglinde mohla v Dolní Řasnici zůstat. Tatínek ale stejně musel narukovat a později ve válce padl. „Bylo to u Moskvy, jmenovalo se to Orlo. Bylo mu osmadvacet let.“

Říkali mi „německá svině“

Mladá maminka tak zůstala úplně sama. Těžké období bylo umocněno i tím, že potraviny se kupovaly na příděl a paní Beljanová jako svobodná matka neměla peněz nazbyt. „Jednou přinesla domů potravinové lístky. Byly to takové hezké pastelové barvy, žlutý, růžový, modrý a zelený. Máma to dala do šuplíku a řekla, že na to nesmím sahat, nebo budeme měsíc o hladu,“ vzpomíná pamětnice. „Ale to bylo, jako kdyby mi řekla: Vezmi si to. Tak jsem si je vzala a udělala z nich škrabošky. Vystříhala jsem v nich oči, nos, pusu. A zbytky jsem strčila do kamen. Když to maminka viděla, tak začala brečet.“ S lístky pak maminka utíkala na výbor, odkud ji poslali až na okres. Tam uznali, že lístky znehodnotilo dítě, a dali jí nové. Malá Sieglinde si ale od té doby moc dobře pamatovala, že na potravinové lístky sahat nesmí. Jako malému děvčeti jí také utkvělo v hlavě i povinné zatemňování. „Říkalo se: Licht ein, licht aus. Po vesnici chodila Frída ze mlýna a hlídala zhasnutá světla.“ Vybavuje si i malé kluky, kteří byli v Hitlerjugend. „Já jsem tam chtěla být taky. Měli černé kalhoty, šátky a lodičku na hlavě. Chodili a bubnovali, při tom zpívali. Jednou jsem řekla, že bych tam chtěla být taky, ale paní Luxová mi řekla, že to ne, že jsou to špatní lidé,“ vzpomíná si Sieglinde i po letech na kázání své sousedky, které se se svým přáním svěřila. 

Když válka skončila, bylo jí necelých osm let. „Bombardovali Raspenavu, spadla tam jedna bomba. Když bombardovali Drážďany, tak tady bylo všechno osvětlené. Byla to velikánská záře. Taky jsem vídala partyzány,“ vybavuje si pamětnice konec války, kdy se lesy v pohraničí hemžily vojáky. Až do konce války nepromluvila česky. „Všechno bylo německy, do roku 1945 jsem neuměla ani slovo česky. Ani jsem nevěděla, že se musí mluvit nějak jinak,“ vysvětluje. „Moje první česká slova byla ‚německá svině‘, protože mě tak jmenovali. Když jsme chodily ven, tak maminka nám vždycky říkala, že nesmíme říkat mutti, ale mami,“ vybavuje si pamětnice náročné poválečné období. Někteří příbuzní byli donuceni se odstěhovat. Do Německa byl odsunutý otcův strýc a jeho maminka šla dobrovolně s ním. Byla komunistka, a proto se jí odsun primárně netýkal. Pohraničí brzy zabraly rodiny takzvaných národních správců. Na ty Sieglinde Vaňousová nevzpomíná ráda. „Všechno vyrabovali. Všechno. Byli ještě tak sprostí, že jste dostali cedulku, že když najdete zlato, stříbro a rádia, tak to musíte všechno odevzdat na výboru,“ nastiňuje pamětnice, jak se po válce zacházelo s majetkem odsunutých Němců.

Dali mě na zedničinu

I když se obyvatelé Sudet po válce velmi rychle proměnili, pamětnice s maminkou a malou sestrou mohla zůstat. Česky se pak naučila bez problémů, jako dítě jazyk pochytila rychle. I když ji ve škole čekala nedobrovolná pauza. „Do půlky druhé třídy jsem chodila do německé školy. Jenže v květnu skončila válka, a to mi ještě chyběl měsíc do konce školního roku. A v září jsem do školy nesměla, protože jsem byla Němka,“ popisuje diskriminaci, kterou si rodina Beljanova po válce prošla. Malá Sieglinde tak zpátky do školy nastoupila až v roce 1946. Zopakovala si celou školní docházku od první třídy. Po základní škole dostala na výběr, čím by se chtěla vyučit. Možností ale nebylo moc. „Mohla jsem si vybrat horničinu, zedničinu, nebo kovařinu. Vybrala jsem si zedničinu, měla jsem fantas, že si postavím dům,“ vypráví pamětnice, že ani jedno z povolání nebylo v té době vyloženě dívčí. Zedničina a učení v Meziboří ji ale nadchly. 

Po učení nastoupila do Agroprojektu v Liberci jako technická kreslička. Pak přešla do Tiby a později pracovala v raspenavské Česaně jako dílenská účetní. Kvůli malému platu se ale musela přesunout ke strojům. Další zastávkou byl podnik Interiér a nakonec zakotvila v Textil kombinátu. „Jsem Ferda Mravenec, práce všeho druhu,“ vypráví Sieglinde Vaňousová se smíchem. V Textil kombinátu se našla. „Byla jsem tam dvacet let, prvních osm let jsem šila a dalších dvanáct jsem byla na prodejně. Zedničinu jsem tak dělala jen na učilišti,“ vysvětluje. Díky škole ale dokázala doma sama vyměnit okna nebo udělat omítky. A v práci dělala to, co ji bavilo. 

Manžela jsem si vzít nechtěla

V padesátých letech potkala budoucího otce svých dětí. Ale stejně jako kdysi její rodiče, ani ona si nemohla svého partnera vzít. „Byl to Rakušák, žil tady na pas. Cizího státního příslušníka jsem si za komunistů vzít nesměla, musela jsem napsat žádost na ministerstvo vnitra. Odpověděli nám, že to nepřipadá v úvahu, a aby si udělal československé občanství. A to on nechtěl.“ Sieglinde Vaňousová mu tak nejprve porodila první dceru, a když byla podruhé těhotná, její druh se o Vánocích vydal do Řasnice, kde měl rodiče. „Už se nevrátil, odjel do Rakouska,“ vysvětluje stroze, jak přišla o otce svých dětí. Jako svobodná matka to ale na konci padesátých let neměla jednoduché. „Jednou mi sousedka řekla, že jsem mrcha, když mám za svobodna dvě děti. A já na to: ‚No a? Panenka Maria měla taky Krista za svobodna a dneska jí chodíš líbat kolena.‘ A bylo ticho,“ vypráví pamětnice se smíchem. Přiznává, že nemanželské děti, to u nich byla trochu rodinná kletba. „Děda se narodil za svobodna, někdo mu ale platil studie, tak si myslíme, že to byl někdo z panstva. Můj táta se narodil za svobodna, pak já, já jsem měla za svobodna děti a moje vnučka má zase za svobodna děti. Z generace na generaci se to dědí. Ale je to jedno, hlavně že nám chutná jíst,“ vypráví, že jí tohle rodinné prokletí nikdy příliš netrápilo. 

Manžela Alexandra Vaňouse si pamětnice vzala v roce 1958. Nemusela ho nikde hledat, šlo o kamaráda, kterého znala od dětství. „Když se mi narodila Karlička, druhá dcera, tak mi řekl, že by si mě vzal i s těma dvěma dětma. Já jsem mu říkala, že si ho nevezmu, že ho mám ráda jen jako kamaráda. A on, že si zvyknu. A já pořád, že ne, a mamka mi říkala, ať neblbnu, že byla sama s dvěma dětma a ví, jaký to je. Tak jsem se nechala ukecat,“ popisuje pamětnice, jak pragmaticky přistupovala k manželství. To nakonec vydrželo čtyřiapadesát let a narodila se v něm třetí dcera. Svého muže Sieglinde Vaňousová měla celou dobu ráda, ale vždy jen jako kamaráda. 

Možná i kvůli tomu, že byla pamětnice roky svobodná matka, se o dobu, ve které žije, a o politiku příliš nezajímala. Do komunistické strany nikdy nevstoupila. „V životě jsem nebyla komunistka, ani v ROH jsem nebyla,“ vyjmenovává. „Když jsem tady zůstala s dvěma dětmi, taky se nikdo nestaral, jestli moje holčičky chodí spát s plným bříškem nebo jestli mám na zaplacení školky. Když pak chodili ve fabrice vybírat na Kubu, tak jsem nedala. Mně taky nikdo nedal. Nebylo to z lakomství, ale z principu,“ vysvětluje Sieglinde Vaňousová, že se naučila starat se hlavně sama o sebe. Režim ji nejvíc ovlivnil tím, že si nemohla vzít otce svých prvních dvou dětí. Vzpomíná ale i na okupaci vojsky Varšavské smlouvy v srpnu roku 1968. „Bylo to strašidelné. Všichni jsme přestali pracovat a s hrůzou jsme šli domů. Čekali jsme, že bude válka. Ale co si o tom obyčejný člověk může myslet... Že si stejně udělají to, co budou chtít,“ shrnuje stručně, že si na normalizaci zvykla stejně jako na všechno předtím. I proto nijak neprožívala pád komunismu. „Bylo mi to jedno, i když jsem to těm mrchám přála. Ale nevidím nic, co by bylo lepší,“ myslí si pamětnice. Po sametové revoluci cestovala k odsunutým příbuzným do Německa a i oni ji mohli občas navštívit. V roce 2024 žila Sieglinde Vaňousová v severočeské Raspenavě.