The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Milan Vaňura (* 1932)

• narozen 16. března 1932 v Rosicích u Brno

• od dětství hrál na řadu hudebních nástrojů

• v roce 1952 absolvoval obchodní akademii v Brně

• studoval na Hudební škole Jaroslava Kvapila v Brně

• hrál v mnoha hudebních souborech

• v roce 1953 odsouzen za hanobení prezidenta republiky

• do prosince 1954 sloužil u pomocných technických praporů

• v roce 1954 odsouzen za slovní útoky proti komunistům

• tři měsíce strávil v kárné rotě v kamenolomu v Lešti na Slovensku

• podle zahraničního rozhlasu komponoval hudbu a skládal k ní české texty

Muzika provázela Milana Vaňuru celým životem, jak sám říká, byla jeho osudem, v dobrém i ve zlém. To v dobrém i ve zlém není žádná nadsázka, protože muzika mu přinesla do života mnoho radosti, ale také mnoho trápení. Dostal se kvůli ní až před soud a do pomocných technických praporů (PTP). Milan zakládal kapely všude, kam přišel. A tak i díky muzice dokázal přečkat ty nejtěžší chvíle u PTP.

Muzikantská krev se nezapře

Milan se narodil 16. března 1932 v Rosicích u Brna do rodiny Anny a Maxmiliána Vaňurových. Otec pocházel ze šesti dětí, všichni to byli muzikanti, a tak se není co divit, že i Milana to táhlo k muzice. Od šesti let se učil hrát na housle, a když o dva roky později začal hrát na klavír, během uhelných prázdnin s kamarády založili první malý orchestr. Milan chodil do kostela, kde při mši ministroval, a od třinácti let také hrál na varhany. Když cvičil na kůru, z dálky slyšel dělostřeleckou palbu, jak se blížila fronta a s ní i konec války. V posledních třech týdnech války se jejich rodina skrývala ve sklepě, zatímco v Rosicích a okolí sváděli rudoarmějci tvrdé boje s wehrmachtem při osvobozování jižní Moravy. „Bydleli jsme na náměstí vedle radnice. Věž radnice dostala sedm dělostřeleckých zásahů. Měli jsme okna hned naproti a v tom pokoji klavír. Ještě několik let jsem měl v klavíru zaraženou střepinu, jak to tam bouchalo,“ vzpomíná Milan.

Rodina žila z otcovy živnosti, čistírny oděvů, a o politiku se příliš nestarala. „Nikdy jsme nebyli v žádné straně. Každý živnostník musel být loajální ke všem lidem, protože byli jeho zákazníci,“ vysvětluje Milan. Žili hlavně kulturou, hráli činohru, zpívali a dělali muziku. „Hráli jsme jednu hru, kde byl tatínek, maminka, oba moji bratři a já – celá rodina. Bylo to na sokolovně, a proto nás označili za sokolskou rodinu,“ vypráví Milan. A taková nálepka začala být nebezpečná, když komunisté v roce 1948 násilně převzali moc v zemi. Soudruhům nebylo po chuti ani to, že je otec živnostník. Znárodnili mu čisticí stroje, které stále ještě splácel, a ukončili jeho živnost.

Prorocké hanobení prezidenta

Když Milan vychodil měšťanku, nastoupil v roce 1948 na obchodní akademii v Brně. To už rok ve volném čase navštěvoval Hudební školu Jaroslava Kvapila v Brně, kde se zdokonaloval ve hře na klavír a na trubku. V patnácti letech začal také hrát v rosické hornické kapele, která vystupovala hlavně na akcích komunistů. Na to se Milan příliš neohlížel, šlo mu hlavně o to, zahrát si dobrou muziku. Ale protože patřil k nejmladším členům kapely, příliš ho nenechávali hrát. A tak se v roce 1949 s dalšími mladými rozhodl ze souboru odejít a založit si vlastní kapelu, kterou zaštítil Sokol. Jejich osamostatnění se však stalo trnem v oku komunistům z hornické kapely a začali jim dělat nepříjemnosti.

„V roce 1952 na silvestra jsme hráli v Neslovicích a tam jsem o přestávce údajně řekl na obraz Gottwalda: ‚Ten tady dlouho viset nebude a pak se na něho vysereme,‘“ vypráví Milan. Má za to, že udání na něho podali muzikanti z hornické kapely. Tím začalo jeho trestní stíhání za hanobení prezidenta republiky, za které o půl roku později skončil před soudem, když už byl Klement Gottwald po smrti a Milan na nucených pracích v dole.

Od muziky do dolů

Po absolvování obchodní akademie v roce 1952 chtěl Milan pokračovat ve studiu učitelství na hudební škole, ale přes úspěšné složení přijímací zkoušky mu ministerstvo školství další studium nedovolilo. Našel si tedy práci v Královopolské strojírně a brzy nato dostal povolávací rozkaz do základní vojenské služby. Na vojnu se těšil, protože měl příslib, že ho vezmou k vojenské hudbě. Čekalo ho ale nepříjemné překvapení. Dostal politickou klasifikaci E, což znamenalo politicky nespolehlivý, a místo k hudbě ho poslali do pomocných technických praporů. Tento útvar československé armády vznikl v roce 1950 pro politicky nespolehlivé muže. Komunisté je chtěli mít pod kontrolou, převychovat a v neposlední řadě využít jako nuceně nasazenou pracovní sílu na těch nejhorších pracovištích.

Milan narukoval v Bílině, kde absolvoval pořadové cvičení. Vojáky PTP učili pochodovat, ale zbraně jim nedali, jejich zbraní měla být lopata. Po měsíčním přijímači Milana s dalšími branci odvezli do tábora Stará Kamčatka v Ostravě-Radvanicích. „Nikdy nezapomenu, jak nás přivítal nadporučík Sebera: ‚Vy všichni, jak tady stojíte, jste třídní nepřátelé. A na vojně budete tak dlouho, dokud svým pracovním úsilím a vojenským vystupováním neprokážete, že jste platnými členy lidské společnosti,‘“ vzpomíná Milan. Po krátkém pracovním školení je poslali na těžkou a nebezpečnou práci do černouhelných dolů. Na Dole Julius Fučík dobýval Milan uhlí v sedmdesát centimetrů vysokých slojích. Aby naplnil denní normu, musel vyházet 7,5 tuny uhlí, a ještě vydřevit strop proti zhroucení.

Vojna jako kriminál

Milan šel za nadporučíkem Seberou a nechal si od něho přečíst kádrový posudek, kvůli kterému ho poslali k PTP. „Přečetl mi: ‚Stará sokolská rodina, nábožensky založená, strýc v zahraničí, trestní řízení pro hanobení prezidenta republiky,‘“ vypráví Milan. Pro takovéto kádrové nálepky ho komunisté považovali za nebezpečného. Když jeho trestní stíhání v červenci 1953 dospělo před soud, měla se na něj vztahovat amnestie, ale místo odpuštění trestu byl odsouzen k třinácti měsícům odnětí svobody nepodmíněně. Tento nebývale přísný trest mu nakonec odvolací soud snížil na šest měsíců odnětí svobody podmíněně.

Vojákům PTP se přezdívalo černí baroni – černí pro jejich černé výložky a umazané obličeje z dolů, baroni proto, že v jejich řadách museli sloužit především sedláci, lidé z vyšších společenských tříd, inteligence nebo kněží, ale také proto, že jako jediní vojáci základní služby dostávali zaplaceno. Ze svého platu ovšem viděli jen zlomek, až 90 % si nechávala vojenská správa. Spíše než k vojenské službě mělo PTP blízko k nápravným pracovním táborům a podle toho velitelé s vojáky zacházeli. „Sadisti, jeden vedle druhého sadista. Jemu dělalo dobře, když mohl potupit člověka. PTP bylo jako kriminál. Na Kamčatce byl tábor obehnaný ostnatým drátem. Na šichtu jsme chodili v útvaru. A jet na dovolenou? Kdepak. Když, tak jednou za měsíc na opuštění prostoru,“ popisuje Milan. Po absolvování dvou let povinné vojenské služby byli vojáci PTP na vojně drženi dál na dobu neurčitou. S jejich návratem do civilu se nepočítalo.

Znovu před soudem

Těžké chvíle u PTP zvládal Milan po svém. Přidal se ke Slováckému kroužku, hudebníkům z jižní Moravy, kteří u PTP mohli dělat muziku, a hrál s nimi na housle. Po nátlaku ze zahraničí na československou vládu, kvůli nelegální nucené práci vojáků a nevyhovujícím podmínkám, se poměry v PTP začaly pomalu měnit k lepšímu. Na konci roku 1953 vojenská správa propustila z PTP první vojáky, z nichž někteří na vojně dřeli už tři roky. Vojenská správa také založila u PTP vojenskou hudbu, aby se mohla prezentovat, že se tam pěstuje kultura – a v ní hrál i Milan.

Než Milana z PTP propustili, šel opět před soud. Na vycházce se s kamarádem napil v hospodě a někdo ho zase udal, že nadával na komunisty a poměry v PTP. „Výroky obviněného, které učinil před širokou veřejností, hanobily členy vedoucí strany naší Národní fronty a avantgardní dělnické třídy. (…) jeho jednání zakládá trestný čin útoku proti skupině obyvatel podle §119 tr. zák.,“ píše se v rozsudku, který v prosinci 1954 odsoudil Milana ke třem měsícům odnětí svobody nepodmíněně. Trest si odpykal ještě na vojně u kárné roty v Lešti na Slovensku, kde musel pracovat v kamenolomu. Do civilu se tak vrátil po dvaceti sedmi měsících.

Samba se komunistům nelíbila

Po návratu z vojny pokračoval Milan v práci na oddělení odbytu v Královopolské strojírně. Že sloužil u PTP, nikde raději neříkal, obával se dalších postihů. Více už se politicky nevymezoval a dával si dobrý pozor na to, co kde říká. Věnoval se radši muzice. Vystupoval v řadě souborů, především v tanečním orchestru DELSIG, který zakládal a kde hrál na klavír. Poslouchal moderní západní hudbu z rakouského rozhlasu a podle těchto skladeb pak aranžoval hudbu i pro svůj orchestr, ke které skládal české texty, protože anglické byly stále nežádoucí. Ale i tak jejich hudba komunistům vadila, třeba když předseda národního výboru v Tetčicích nestrpěl, aby se tam na hodech hrála samba. „Když viděl, že hrajeme tyto písničky, tak chodil mezi lidi, co šli zrovna tancovat: ‚Netancujte to, netancujte to!‘ Když viděl, že už nestačí ty lidi chytit, tak přišel před nás, zastavil nás, hudba přestala. ‚Ty rumby a ty samby se tady tancovat nebudou,‘“ vzpomíná Milan.

V roce 1975 Milan změnil práci, šel do Průmyslového stavitelství Brno na kontrolní oddělení. Další politické problémy už neměl, ale až do pádu vlády komunistů cítil společenskou nesvobodu. „Žil jsem pro muziku a žiju ještě pořád. Co si na mě komunisti vymysleli špatného, to není pravda. Nejsem takový, jakého mě vykreslovali – ‚třídní nepřítel‘,“ vysvětluje Milan. Přestože je už téměř třicet let v důchodu, stále je aktivním muzikantem, který umí zahrát na řadu hudebních nástrojů. Na režim, který ho bezdůvodně pronásledoval, má jasný názor: „Komunismus, to je systematické oblbování. Komunismus je hrob lidstva, to si zapamatujte.“