The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Emilie Varská, roz. Andělová (* 1923)

• narodila se 20. června 1923 v obci Moldava na Volyni v tehdejším Polsku

• 1942–1944 nuceně nasazená v Hirtenbergu, Enzesfeldu a Kottingbrunnu

• 1944 zatčena v Německu Rudou armádou za údajnou špionáž (reálně kvůli práci v německém zbrojním průmyslu)

• 1944 odsouzena v Rovně na deset let, postupně trest snižován

• vězněna v pracovním táboře v Novojenisejsku (u Krasnojarsku)

• přesunuta do Karagandy (Kazachstán)

• 1947 nemohla se účastnit reemigrace volyňských Čechů

• v roce 1958 se vrátila na Moldavu

• pracovala v moldavském kolchozu v kuchyni a s hospodářskými zvířaty

• vdala se za Běloruska Antona Varského

• v době natáčení (2013) stále žila v Moldavě na západní Ukrajině

Česká komunita na Moldavě^[1]

Emilie Varská, za svobodna Andělová, se narodila 20. června 1923 v Moldavě na Volyni v tehdejším Polsku do české rodiny. Maminka Anna Hrdá pocházela z Moldavy a tatínek z Hlinska a příbuzné měli v Sedmihranách, Dembrovce, Hrušvici, Ulbárově i v Českém Malíně. V oblasti tehdejší Volyně se nacházelo přibližně 40 000 volyňských Čechů, jednalo se o emigranty z druhé poloviny 19. století, kteří odešli do tehdejšího carského Ruska za úrodnou černozemí. Rodina Andělů nebyla výjimkou: „Měli jsme pole dva hektary, dva hektary jinde i kousek lesa.“

Moldava, kde se Emilie narodila, byla původně českou obcí: „Narodila jsem se tady a tady jsem vyrostla. Na tom samém místě a na té samé ulici. Naší ulici říkali bramborovka. Chodila jsem tady do školy, učila jsem se česky i polsky a Ukrajinci říkali, kdo chce ukrajinsky, tak ať se (učí – pozn. ed.). A já ne.“

Emilie měla dva sourozence, Slávka (1919–1998) a Vladislava (1915–1943). Tatínek hrával na baskřídlovku v moldavské kapele a společně s maminkou měl hospodářství: „Měli jsme prasata a měli jsme chmel. Nejdříve byl tady les, až tady k chatě, a (poté Češi – pozn. ed.) přijeli a museli les kácet. Měli jsme chmelnice, dvě krávy, prasata, husy, kačeny, všechno.“

Pamětnice vychodila sedm tříd obecné školy, čtyři třídy v Moldavě a tři třídy v Mirohošti.

Příchod Sovětů 17. září 1939

V září 1939 došlo ke čtvrtému dělení Polska a západní část Volyně obsadil 17. září 1939 Sovětský svaz. Začaly se měnit zavedené pořádky, skončilo období relativně demokratického Polska i soukromého hospodářství a začala se organizovat kolektivizace.^[2]

Bratr Slávek sloužil v polské armádě a v roce 1939 se účastnil polsko-sovětských bojů, během kterých přišel o oko.

Nacistická okupace Volyně

Po napadení Sovětského svazu nacistickým Německem 22. června 1944 se na západní Ukrajině rozmohl režim obdobný bezvládí. Německá armáda kontrolovala jen hlavní dopravní tahy a větší města, a tak se po celé západní Ukrajině objevily partyzánské skupiny. Utvořila se umírněná frakce Organizace ukrajinských nacionalistů, takzvaných melnykovců, relativně radikální Ukrajinská povstalecká armáda, což byli takzvaní banderovci, polská Armia Krajowa a sovětští partyzáni Kovpak a Medvěděv.

Emilie Varská vzpomíná – stejně jako další volyňští Češi – především na Ukrajinskou povstaleckou armádu, když jednoho dne odešla do Českého Malína navštívit rodinu svého bratra Vladislava: „Jdeme přímo na Český Malín, jenom jsem nakoupila dětem hračky a oni přichází z lesa ve svých uniformách a s automaty: ‚Kuda?‘ ‚Do Malína.‘ ‚Co nesem?‘ Já povídám, že dětem hračky. Tak jestli najdou něco jiného, vysypali všechno a nic nenašli: ‚Zpátky jděte. Jenom nikomu neříkejte, že jste někoho viděli.‘ Tak (jdeme – pozn. ed.) loukou do Malína. Pod samým Malínem zase šli dva a povídali: ‚Viděli jste někoho?‘ Povídáme: ‚Žádného.‘ ‚A co nesete?‘ Vzal, vysypal a podíval se: ‚Neříkejte ve vesnici nic.‘ To byli banderovci. Když jsme šli zpátky, tak nás taky prohlíželi a už jsme měli prázdné tašky.“

Dne 13. července 1943 pak došlo k rodinné tragédii – k vypálení Českého Malína. Obyvatelé byli obviněni ze spolupráce s Kovpakovými sovětskými partyzány a nacisté celou obec nechali shořet. Zemřelo celkem 377 Čechů a mezi nimi i bratr Vladislav se svou manželkou, se dvěma dcerami a se synem. Vladislav Anděl se na Malín přistěhoval z Moldavy za svou manželkou a v době vypálení obce již měl zavedené hospodářství: „Ještě budou plakat dlouho Andělovy břízy. Když vezli opálenou holčičku Annu (do Pantalije blízko Dubna – pozn. ed.), tak jak umřela, tak se loučila se světem, s maminkou, s bratrem i se sestrou. Anička byla nejstarší, potom Jeníček a potom Lenička.“ 

Bratr Vladislav žil na Malé straně Malína, a proto není v oficiálním seznamu upálených lidí.

Nuceně nasazena v Německu

Poté co nacistické Německo obsadilo Volyni, byli obyvatelé transportováni na práci do Německa a z volyňských obcí odjížděli i místní Češi. Některým se podařilo vyhnout se nasazení, ať již díky místním představitelům samosprávy nebo díky osobním kontaktům, Emilie Andělová se ovšem pomoci nedočkala.

V roce 1942 tak byla nasazena u Vídně ve městech Hirtenberg, Enzesfeld a Kottingbrunn. Ačkoliv se jí poprvé podařilo uniknout, podruhé ji prý do Německa poslal sám starosta Černohorský: „Já jsem byla v Německu nejdříve na vojenském závodě dělat kuličky. Bydlely jsme v dřevěných domcích. My jsme byly všechny Češky, tak jsme byly ve světnici. (…) Ten závod byl pod lesem, tak nás jenom vodili, abychom neviděly, kde je vchod.“

Emilie byla nuceně nasazena jako jediná z celé Moldavy a dodnes vzpomíná, že si na její rodinu starosta Černohorský „zasedl“. Ke konci války už nechodila na práci, ale bydlela u jedné rodiny: „Ale stejně to nebylo to, co doma. (…) Vojáci přišli a my jsme tancovaly s Němci. (…) Ale pořád, nebylo to doma. Nebyl večer, abych kvůli rodičům neplakala. Rodiče byli tady a já byla v Německu.“ 

Nejdříve na Sibiři u Krasnojarsku a poté v kazašské Karagandě

Emilie byla sice osvobozena v roce 1944 Rudou armádou, ale Sověti ji prakticky ihned odvlekli do Lvova a následně do Rivne: „Nás hned v Německu (zajali – pozn. ed.) a nepustili nás domů. (Nastoupili – pozn. ed.) jsme do ruského a hned na Ukrajinu.“

Prakticky se jednalo o uvěznění kvůli pobytu v nacistickém Německu a práci ve zbrojním průmyslu. Byla tak odsouzena za údajnou špionáž a odsunuta do Novojenisejska u Krasnojarsku: „My jsme se odkazovali (na práci v továrně pro německý zbrojní průmysl – pozn. ed.), tak nás potom za to zasoudili. (…) Posadili nás ruští za Německo, nás nepustili, že jsme byli špioni. Ty, které zasoudili na deset let a více, tak (odeslali – pozn. ed.) na Sibiř. Nejdříve mně dali deset jako všem, potom pět let a pak tři roky. Dali nám fufajfky a válenky, sněhu bylo moc. (…) Vařili jsme si, jídlo jsme měli a i kroupy jsme si přinesli. Posílali nás do lesa, tam jsme povalovali stromy a osekávali jsme větve. Moc holek postříleli, kdy některé utíkaly. Nataša Hamáčková utíkala a já povídám: ‚Neutíkej, stejně tě zastřelí.‘ A tak i bylo. Ze Sibiře jsme se báli utíkat, protože nevíš, kam tam jít. Odbyla jsem si dva roky a pak už jsem byla na lehčích pracích. (…) Na kuchyni jsem dělala trochu a potom jsme dojili krávy. Kdo utíkal, toho chytili, znovu soudili a některé i zastřelili.“

Emilie Varská bydlela v domě na palandě, ale poté se situace zlepšila a dostala už i byt: „Nás vodili na práci. Potom ryby chytat, tak jsme chodili do Jenisejska. Tam když byl vítr, tak to tu rybu vyhodilo na břeh. A já nechtěla sbírat úhoře, povídám tomu Dubenskému: ‚Já je nebudu sbírat, to jsou hadi.‘“

V Novojenisejsku u Krasnojarsku poté již vedla relativně normální život, kupovala si a vařila si jídlo. K Emilii jezdil i její bratr Slávek. Poté byla převezena do kazašského města Karaganda: „Nás odtamtud nepouštěli, jak tyto přesídlence, tak i nás tam počítali (jako přesídlence – pozn. ed.). My jsme potom už odtamtud nemohli. (…) Byli tam Češi, i Poláci i Rusové. Byly tam všelijaké národy. Kazaši i Estonci. Všelijací.“

Reemigrace volyňských Čechů v roce 1947 se tak nemohla zúčastnit, protože se nacházela zcela mimo oblast Volyně. Neodešli ani její rodiče a druhý bratr.

Zpět v Moldavě

Emilie se však rozhodla pro návrat do rodné Moldavy právě kvůli rodičům. Vrátila se se svou dcerou a s manželem Antonem Varským, původem z Běloruska. Tatínek už bohužel nežil a shledala se jen s bratrem Slávkem a s maminkou: „Bratr ještě přijel s koňmi na druhou Moldavu, protože jsme přijeli s autobusem a s dětmi.“

Pamětnice začala pracovat v kolchoze, kde se opět věnovala hospodářství. Do Československa už odjet nechtěla. Jednou z jejích největších kamarádek se stala Češka Tenglerová, maminka Emilie Kuročenko, jejíž příběh je rovněž publikován na webu Paměti národa.

Emilie vzpomíná, že když přijela, na Moldavě bydlelo pouhých deset českých rodin. Ostatní lidé reemigrovali a jejich místa zaplnili polští pereselenci, místní Ukrajinci nebo slovenští a polští Rusíni.

Styky s reemigrujícími Čechy 

Emilie udržovala četné styky s reemigrujícími volyňskými Čechy, kteří byli původně z Moldavy. „Co já dopisů dostávala z Československa. A jak přijížděli, tak i peníze a dárky mi dávali. Nikdo nepřijel s prázdným,“ vzpomíná.

„Nevěřila jsem, že devadesát roků prožiju. Já jsem si říkala, že ne. A už mně devadesát let bylo.“

[1] Vyprávění není souvislé – Emilie Varská vypráví velice zmateně a mnohé si plete. Přepis je tak značně upraven a jako autor přepisu i rozhovoru bych nerad ručil za správnost uvedených událostí a situací. Na přepis i na nahrávku je tak nutno nahlížet obezřetně.

[2] Podle vyprávění Emilie Andělové. Podle historiků se začaly kolchozy na západní Volyni zavádět až po ukončení druhé světové války.