Karel Vaš

Sám Karel Vaš v roce 1956 napsal, že případ Píky zpracovával na přímou žádost tehdejšího sovětského chargé d´affaires v Praze, agenta sovětské tajné služby Chazanova. V obhajobě před komunistickými úřady, které ho později soudily kromě jiného za vraždu, napsal: „Ve smyslu žádosti Chazanova jsem učinil vše, co bylo v mých silách, Píka se během deseti dnů přiznal k výzvědné činnosti jako agent anglické zpravodajské služby.“ Karel Vaš k citaci: „Jo, to je asi v té žádosti o obnovu, jó?! Tak prosím vás, ta žádost o obnovu je formulovaná tak, aby to vyhovovalo době. Takže některé věci jsou pravdivé a některé věci jsou přizpůsobeny účelu.“

„Vrchní soud to vyřešil šalamounsky. Tak šalamounsky to vyřešil, že jsem tady teď na svobodě. Nejvyšší státní nadvládní, ne už prokurátor, ale nadvládní, prohlásila, že to bylo špatně žalováno. Že jsem měl být žalován jako válečný zločinec. Proti tomu se nedá nic dělat a hotovo. Takže ten Ústav pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu musel utřít pusinku.“

„Tak styk se sovětským velením obstarával Reicin (míněn později popravený Bedřich Reicin, aktér a iniciátor mnoha předchozích politických procesů na začátku 50. let a obávaný velitel obranného zpravodajství, pozn. autora). Já například vůbec nevím s kým, ani nevím jméno, vůbec, kde, co! To vůbec nevím! Já jsem měl jenom styk s těmi orgány zpravodajskými, s nimiž jsem musel služebně spolupracovat. Ty vyšší orgány jsem neznal.“

„Sám, bez doprovodu. Koneckonců ten terén znám a prostudoval jsem to na mapě. Papíry jsem neměl žádné, ilegální. Žádné dokumenty jsem s sebou neměl. S tím, co jsem měl na sobě, jsem přešel hranice. Jak jsem přešel, okamžitě jsem byl na hranicích sovětskou pohraniční hlídkou zadržen, zatčen. Předpokládal jsem, že v Sovětském svazu tehdejším naleznu azyl. Ovšem byl jsem zadržen, zatčen, považován za ilegálního porušitele hranic. Administrativně jsem byl odsouzen na tři roky v lágru, do gulagu za polárním kruhem u Vorkuty. Tam byly strašné podmínky, strašné podmínky.“

„A byl jsem potom odvezen do Leopoldova. Tam jsem byl ve strašné společnosti. Němečtí zločinci, Beran tam byl a já nevím kdo všechno. Beran byl předseda předmnichovské vlády, politicky to byl lump z mého hlediska. Prosím vás, já jsem byl potom různě potahován a odseděl jsem si skoro šest let.“ Jak se k vám chovali ostatní vězni? Oni o vás věděli, že jste bývalý vojenský prokurátor... „Jistě. Mě tam zmlátili. Jednou. Ovšem byli tam lidi, budte se divit – bývalý komunisté¨, politicky čin a byli nenávidění. Já jsem se tam setkal s některými lidmi, kteří byli odsouzeni a bykl jsem prokurátorem u nich, tak mě zmlátili. V pořádku. Byli tam lidi “ Vzpomenete si, kdo to byl? „Kdo to byl? Nevím nepamatuji se.“ Za co tam seděli? „No byli odsouzení, já jsem je neodsoudil, možná odsoudil, možná podal žalobu, nevím! Ovšem podle zákona! Prosím vás pěkně - já jsem se přesvědčil, že mnozí lidé, kteří byli odsouzeni v té době, v 50. letech, mnozí, neříkám všichni – prosím pozor – spáchali skutečně podle tehdy platných zákonů trestné činy. Takže byli právem odsouzeni. A ti se vydávají dneska, nezlobte se na mě, že to říkám, nejenom za nevinné, ale za hrdiny! Prosím, to je jejich subjektivní pocit. Prosim!“ O kom to nyní vyprávíte? „Prosím vás, nechtějte po mě jména! Mohu říct jednu věc. Četl jsem jejich literární výtvory, jejich doznání. Dokonce jeden se stal agentem americké zpravodajské služby a pendloval mezi Bavorskem a Československem – ilegálně, zprostředkovával informace, materiály. (např. Ota Rambousek, František Zahrádka a další, poznámka autora.) To znamená, že prakticky skutečně dělal výzvědnou činnost proti tehdejšímu režimu. prosím, pokud měl námitky proti tehdejšímu režimu, který tehdy platil, to je jeho subjektivní věc! Prosim?! To beru na vědomí. Ale podle zákona to nesměl dělat. Dělal to, tudíž byl odsouzen. Možná že dnes dostal vyznamenání.“ To byli vojáci ze západní fronty 2. sv. války? „Prosím vás, nebudeme je identifikovat. Jeden dotyčný dostal vyznamenání, tady po roce 1989 od Havla, osobně od Havla! Já se teď vrátím k tomu, co jsem začal. yl jsem odsouzen na doživotí. Na základě podané stížnosti k Nejvyššímu soudu byla nařízena obnova a já jsem byl formálně zproštěn obvinění a rehabilitován. Pustili mne na svobodu.!“

„Byl jsem přesvědčen o jedné věci. Mezi těmi, kteří ve velkém množství přeběhli sovětské hranice, byli mnozí, kteří byli protisovětského přesvědčení, protikomunistického, protisocialistického přesvědčení. Prostě byli špioni z druhé strany. Sovětský svaz se musel nějakým způsobem proti tomu bránit. Proto ty lidi, kteří přešli ilegálně, prostě izolovali, odsoudili je.“ Měl jste právo na obhajobu, nebo ne? „Néé! Oni tomu nevěřili. To jejich vyšetřující orgáni, ti jejich pracovníci byli primitivové! Oni tomu nerozuměli. Měl jsem štěstí, že jsem s sebou neměl mapu, jinak by mě poslali do těch gulagů na delší dobu než tři roky. Tři roky bylo minimum. Ti, kteří měli třeba mapu s sebou, byli administrativně odsouzeni na sedm, osm let.“ Jak jste se dostal z toho gulagu? „Dozvěděl jsem se, že došlo k uzavření smlouvy mezi sovětskou vládou a naší exilovou vládou a že se na území Sovětského svazu tvoří československá armáda. Okamžitě jsem se přihlásil.“

„No, dělal jsem mnohé blbosti z nevědomosti. Z nevědomosti! Úmyslně jsem nikomu neublížil. Ale lumpárny jsem netrpěl ve svém okolí!“