Václav Vašák

„Největší šok pro mě byl, když jsme s Ondrou (Vetchým) šli, on mě vedl do toho Činoherního klubu poprvé a prodírali jsme se Václavákem těmi demonstranty a já jsem najednou slyšel Havla, jak mluví a říká věci, na které se člověk málem bál i pomyslet. A on to řekl na plnou pusu před sto tisíci lidmi. V té době jsem si říkal, že to snad není možné, aby se to ještě nějak zvrátilo. Že to musí vyjít. Naštěstí to nějakým způsobem vyšlo. Ondra mě s ním [s Havlem] chtěl i seznámit. Ukazoval mi na baru takové fotky a řekl, abych jednu fotku odendal. Tak jsem ji odendal a byl tam podpis Václava Havla, pod tou fotkou. To kdyby viděli komunisti, tak se zblázní. Takže samozřejmě Václav Havel byl pro mě známá postava. Nedovedl jsem si představit, že by ho odsouhlasili jako prezidenta ti komunisti, kteří tam zůstali. Že se stane prezidentem. Ale jak jsem později zjistil, možné bylo tehdy asi všechno.“

„Po tom roce 1968 pro mě byli absolutně nepřijatelní Rusové a až do smrti budou. Už tenkrát, jak jsem viděl, jaké nesmysly od nich přebíráme, jací hlupáci nám vládnou za jejich přispění, nesl jsem tu dobu velice těžce. Uvolnění, vydechnutí národa pro mě bylo strašně motivující. Když jsem potom viděl ty tanky a ten okamžik, kdy jsem vylezl z Hlavního nádraží a čekal na tramvaj a viděl jsem to nákladní auto, na kterém jeli studenti a měli zkrvavenou československou vlajku, tak to je scéna, na kterou nikdy nezapomenu. V tu chvíli mi bylo jasné, že to není legrace. Ten den přestala jezdit doprava a já šel z Karlína na Smíchovské nádraží pěšky. Protože jsem se tam nemohl nijak dostat. Pamatuji třeba, jak jsem šel přes most Legií, tehdy most Prvního máje, a nějaký zoufalec začal střílet z okna vzduchovkou po těch Rusech. Oni to začali kropit. Já jsem se se spoustou dalších lidí plazil přes celý ten most. To byl další takový moment. Bylo to 21. srpna a začátkem září jsem rukoval na vojnu. Za celý měsíc. Maminka z toho byla úplně hotová. Já jsem jí říkal: ‚Vidíš, kdybyste mi zařídili modrou knížku, tak jsem nikam nemusel.‘“

„Já jsem byl nadšený tím, že se najednou může mluvit o tom a o tom, že najednou jako by přestala fungovat cenzura, že lidi na sebe začali být hodní a hrozně mě bavilo, že se dovídám něco o kultu osobnosti, o stalinismu, o popravách a tak dále.“

„Tenkrát jsem tam přišel jako absolvent důstojnické školy, ale důstojnickou hodnost jsem neměl, byl jsem desátník absolvent. Mělo to takové ty žluté kolejnice. Takže jsem byl velitel čety, což bylo strašné. Tam jsem zažil podruhé něco jako v tom roce 1968, jak jsem viděl ty tanky a zkrvavené vlajky. Takže teď jsem tam zažil ten rok 1969 a byla to hrůza, když lidi z té mojí čety se hlásili, že chtějí chodit s esenbáky jako hlídky. To byly hlídky SNB posílené o vojáky dobrovolníky. Já jsem si do té doby myslel, že jsou to normální kluci a tehdy se z nich staly svině. Přihlásili se tam jen proto – a to mi tehdy řekli do očí – aby si praštili do mániček, do vlasatých kluků pendrekem, a to naprosto beztrestně. To pro mě byla tedy síla, kterou jsem zažil, že jsem si uvědomil, že to není tak, že bychom všichni táhli za jeden provaz. V každém stádu se najdou lidi, kteří jsou prostě svině.“