Václav Vašák

* 1949

  • „Na obalu té desky je moje fotka. Já měl tenkrát dlouhé vlasy a plnovous. Tehdy byl šéfem Pantonu pan Malásek, tatínek Petra Maláska. Volal jsem mu tam a ptal se, co se stalo. On říkal, že mám strašný průšvih a nesmí mi říct jaký. Pak Aleš Zikmund, který byl ten redaktor, tak ten řekl, že když to odsouhlasovali na Ústředním výboru KSČ – protože každou desku musel odsouhlasit Ústřední výbor, tak řekli, že tam vypadám jako Kristus a že je to záměr. Připadalo mi, jestli se nezbláznili. Nebyly to žádné náboženské písně. Ten zákaz byl nelogický. Já byl zakázaný všude. Ten Miller byl údajně zrovna na protialkoholním léčení a zastupoval ho jiný člověk. Já za ním přišel a ptal se na to samé – proč mě zakázali, že nevidím důvod. Ty písničky nejsou náboženské a nic tam ani nenaznačuji. On na to říkal: ‚Tak dobře, tak můžete.‘ Já jsem mu říkal, aby tedy zavolal těm, kterým zavolali – jako je Panton, rádio, televize. Mně smazali sedm natočených televizí. V nějakém pořadu jsem nazpíval písničku a oni mě zapomněli vyškrtnout z titulků. Ale tu písničku z toho pořadu vyndali. Takhle to udělali asi u sedmi věcí, které jsem udělal. Tím jsem ve sdělovacích prostředcích skončil.“

  • „Největší šok pro mě byl, když jsme s Ondrou (Vetchým) šli, on mě vedl do toho Činoherního klubu poprvé a prodírali jsme se Václavákem těmi demonstranty a já jsem najednou slyšel Havla, jak mluví a říká věci, na které se člověk málem bál i pomyslet. A on to řekl na plnou pusu před sto tisíci lidmi. V té době jsem si říkal, že to snad není možné, aby se to ještě nějak zvrátilo. Že to musí vyjít. Naštěstí to nějakým způsobem vyšlo. Ondra mě s ním [s Havlem] chtěl i seznámit. Ukazoval mi na baru takové fotky a řekl, abych jednu fotku odendal. Tak jsem ji odendal a byl tam podpis Václava Havla, pod tou fotkou. To kdyby viděli komunisti, tak se zblázní. Takže samozřejmě Václav Havel byl pro mě známá postava. Nedovedl jsem si představit, že by ho odsouhlasili jako prezidenta ti komunisti, kteří tam zůstali. Že se stane prezidentem. Ale jak jsem později zjistil, možné bylo tehdy asi všechno.“

  • „Po tom roce 1968 pro mě byli absolutně nepřijatelní Rusové a až do smrti budou. Už tenkrát, jak jsem viděl, jaké nesmysly od nich přebíráme, jací hlupáci nám vládnou za jejich přispění, nesl jsem tu dobu velice těžce. Uvolnění, vydechnutí národa pro mě bylo strašně motivující. Když jsem potom viděl ty tanky a ten okamžik, kdy jsem vylezl z Hlavního nádraží a čekal na tramvaj a viděl jsem to nákladní auto, na kterém jeli studenti a měli zkrvavenou československou vlajku, tak to je scéna, na kterou nikdy nezapomenu. V tu chvíli mi bylo jasné, že to není legrace. Ten den přestala jezdit doprava a já šel z Karlína na Smíchovské nádraží pěšky. Protože jsem se tam nemohl nijak dostat. Pamatuji třeba, jak jsem šel přes most Legií, tehdy most Prvního máje, a nějaký zoufalec začal střílet z okna vzduchovkou po těch Rusech. Oni to začali kropit. Já jsem se se spoustou dalších lidí plazil přes celý ten most. To byl další takový moment. Bylo to 21. srpna a začátkem září jsem rukoval na vojnu. Za celý měsíc. Maminka z toho byla úplně hotová. Já jsem jí říkal: ‚Vidíš, kdybyste mi zařídili modrou knížku, tak jsem nikam nemusel.‘“

  • „Já jsem byl nadšený tím, že se najednou může mluvit o tom a o tom, že najednou jako by přestala fungovat cenzura, že lidi na sebe začali být hodní a hrozně mě bavilo, že se dovídám něco o kultu osobnosti, o stalinismu, o popravách a tak dále.“

  • „Tenkrát jsem tam přišel jako absolvent důstojnické školy, ale důstojnickou hodnost jsem neměl, byl jsem desátník absolvent. Mělo to takové ty žluté kolejnice. Takže jsem byl velitel čety, což bylo strašné. Tam jsem zažil podruhé něco jako v tom roce 1968, jak jsem viděl ty tanky a zkrvavené vlajky. Takže teď jsem tam zažil ten rok 1969 a byla to hrůza, když lidi z té mojí čety se hlásili, že chtějí chodit s esenbáky jako hlídky. To byly hlídky SNB posílené o vojáky dobrovolníky. Já jsem si do té doby myslel, že jsou to normální kluci a tehdy se z nich staly svině. Přihlásili se tam jen proto – a to mi tehdy řekli do očí – aby si praštili do mániček, do vlasatých kluků pendrekem, a to naprosto beztrestně. To pro mě byla tedy síla, kterou jsem zažil, že jsem si uvědomil, že to není tak, že bychom všichni táhli za jeden provaz. V každém stádu se najdou lidi, kteří jsou prostě svině.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 18.11.2019

    (audio)
    duration: 01:45:12
    media recorded in project Příběhy našich sousedů
  • 2

    Praha, 29.07.2020

    (audio)
    duration: 01:53:17
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
Full recordings are available only for logged users.

Prý jsem na desce vypadal jako Kristus

Václav Vašák, 1982, foto Petr Sirotek
Václav Vašák, 1982, foto Petr Sirotek
photo: Petr Sirotek

Václav Vašák se narodil 30. prosince 1949 v Praze, do svých 18 let žil s rodiči a sestrou v Hostomicích pod Brdy. Otec Václav byl lékárník, matka Eliška laborantka. Vašákovi byli věřící a pravidelně navštěvovali kostel, což pravděpodobně vedlo k tomu, že v roce 1964 nedostal Václav doporučení ze základní školy k dalšímu studiu na maturitním oboru. Přesto byl na poslední chvíli přijat na střední průmyslovou školu elektrotechnickou v Hořovicích. V roce 1968 nastoupil do Tesly Karlín. Vzpomíná na pouliční nepokoje při srpnové invazi vojsk Varšavské smlouvy a své znechucení prosovětskou politikou. Na podzim narukoval na vojnu. První rok byl v důstojnické škole v Novém Mestě nad Váhom, druhý rok sloužil v Berouně. Na vojně se začal intenzivně věnovat muzice, hrál na kytaru a zpíval. V roce 1970 se dal dohromady s pražskou rockovou kapelou Beatus, zároveň pracoval jako projektant. Kolem roku 1977 se celá kapela přihlásila na konkurz do Uměleckého armádního sboru (AUS), avšak vybrali jen Václava a kytaristu. V AUS působil dva roky ve folkové skupině. Vystudoval zpěv a skladbu na Lidové konzervatoři (dnes Konzervatoř Jaroslava Ježka). V 80. letech hrál například v Orchestru Václava Hybše či s kapelou Zip. Na počátku 80. let se dostal do potíží kvůli desce, na jejímž obalu byla jeho podobizna s delšími vlasy a plnovousem, což ÚV KSČ údajně vyhodnotil jako provokaci. Jeho písně z médií zmizely. V letech 1985 - 1995 vystupoval jako zpěvák s Karlem Šípem a Jaroslavem Uhlířem a také například Ringo Čechem. Prosadil se též jako skladatel písní pro jiné interprety. V 90. letech začal psát pro časopisy, vyšlo mu několik knih, složil soundtracky pro čtyři nezávislé americké filmy.