Anna Vašátková (* 1931)

Anna Vašátková

 

„Tenkrát všichni ti moji spolužáci byli pryč a já jsem říkala: ,Mami, já chci taky pryč. Já tady nechci zůstat.‘“

 

 

 

Anna Vašátková, dívčím jménem Vogelová, se narodila v roce 1931 v malé obci Červený Potok (něm. Rothfloss) u města Králíky (něm. Grulich). Oba její rodiče byli německé národnosti, ale otec měl českou matku a to byl prý důvod, proč nebyla rodina po válce zařazena do odsunu. V roce 1948 se ale během čtyřiadvaceti hodin museli vystěhovat z rodinného hospodářství a rodiče byli posláni na práci do mlýna v Rybné nad Zdobnicí. Tam několik měsíců bydleli v nevhodných a velmi stísněných podmínkách. Do svého rodného kraje se vrátili až v roce 1952, kdy si je vyžádal Státní statek Králíky. Rodinné hospodářství jim bylo ale navráceno až v roce 1994. Toho se však rodiče již nedožili.

 

 

V Červeném Potoku (něm. Rothfloss)

 

Anna Vašátková prožila své dětství na rodinném hospodářství v Červeném Potoce. To rodiče i s devatenácti hektary polností zakoupili na konci dvacátých let 20. století od Ferdinanda Langera. V kupní smlouvě prý bylo zapsáno, že musí také pečovat o mariánský sloup, který stál na jejich pozemku. Paní Vašátková vzpomíná, že se o něj opravdu pečlivě starali, ale později, když pozemky zabral státní statek, byl spolu s okolními domy zbourán. „Tam byl takový mariánský sloup. Když byl na Červeném Potoku, tak tam ti lidi na té naší louce od baráku dolů pohřbili ty mrtvý. A když přišel na tu vesnici podruhé mor, tak už se báli a hodili je do jedné chalupy a tu zapálili, protože se báli, že se nakazí tím pohřbíváním těch lidí, co na ten mor zemřeli. To muselo být škaredý. A proto tam dole stál mariánský sloupek, a když to naši koupili, tak bylo ve smlouvě, že ten mariánský sloupek musí zůstat udržovaný. Vím, že ho ještě nechali podezdít a máma vždycky na ty dušičky tam udělala věneček kolem toho sloupu. Oni tam potom na tom našem pozemku stavěli všechno možný. Tam je hroznej nepořádek, když se jede k nám nahoru. A ještě na tom našem pozemku postavili dva takový velký sklady. A asi ten sloupek hodili někde do nějakýho základu. Tihle lidi k tomu neměli žádnej vztah. Ani nevěděli, proč to tam stálo, a pak tak trochu taky neznabozi. Mariánský sloupek jim nic neříkal. Prostě se ztratil. (…) A když tam chodím kolem, kde přibližně stál, vždycky si vzpomenu. Tam odtamtud šla pěšinka nahoru do těch horních usedlostí. Ty jsou dneska všechny zbouraný. Už není nic vidět.“

 

Červený Potok ležel v blízkosti města Králíky u hranic s Německem. Tato oblast je ještě dnes známá pevnostními objekty v okolí. Ty nechala postavit československá vláda jako ochranu před útokem fašistického Německa. Pamětnice vzpomíná, že její otec vozil k bunkrům materiál na jejich stavbu. „Můj tatínek taky vozil ten materiál. Němci totiž nesměli na těch bunkrech dělat, protože jim nevěřili. Co kdyby náhodou tam něco zpotvořili. Ti sedláci ale mohli vozit materiál, tak můj tatínek taky vozil a jiní sedláci, co si chtěli přivydělat.“

 

Agresivní politiky Adolfa Hitlera a slovní útoky vůči československé státnosti se stále zvyšovaly, a tak byla v září 1938 vyhlášena všeobecná mobilizace. Narukoval také otec pamětnice, který se ale asi za tři dny vrátil. Několik vojáků pobývalo při mobilizaci také u Červeného Potoka. Anna Vašátková tvrdí, že českoslovenští vojáci k nim chodili odpočívat a hrávali s nimi „Člověče, nezlob se“ .„Ono než tohle všechno bylo u konce, tak se počítalo s válkou. Nahoře na poli, tam vojáci udělali takovou zemljanku, nebo jak se tomu říkalo. Zkrátka vydloubali si nějakou díru a na ní tam udělali střechu a tam ti vojáci přenocovali. Pár jich bylo, nevím kolik. Ale měli dlouhou chvíli, tak přišli večer k nám domů a chtěli usmažit vejce nebo já nevím, něco uvařit. Pak se jim tam ale nechtělo pořád být, tak hráli s našema ,Člověče, nezlob se‘. Tenkrát bylo jenom obyčejný petrolejový světlo. My jsme neměli elektriku. Ta se zavedla až po válce. Tak při té petrolejové lampě nebyly ty modrý od těch zelených k rozeznání. A šest jich chtělo hrát. Tak vždycky udělali na té jedné barvě takovou mašličku nějakým kouskem nitě, aby se to rozeznalo, který je který.“

 

Situace se ale nakonec vyvinula jinak a po mnichovské dohodě zabralo Německo bez boje celé pohraničí a s ním i Červený Potok, ve kterém bydleli jen němečtí obyvatelé. Již dva měsíce nato, dne 5. prosince, přijel vlakem do Králík Adolf Hitler s četnou delegací důstojníků. Osobně se chtěl podívat na místní opevnění a přesvědčit se o jejich obranných schopnostech. Údajně také přihlížel jejich odstřelování. Pamětnice vzpomíná, že kvůli tomu byla evakuovaná i část Červeného Potoka. „Oni do toho stříleli, tak museli všichni lidi utéct. Oni si mysleli, že to vyletí do povětří. Starou belu, oni dostali malý rány. Vždyť to byl samej železobeton. (…) My jsme museli všichni utéct z toho konce Červenýho Potoka.“ Anna Vašátková také dodává, že Adolfa Hitlera sice neviděla, ale vzpomíná, jak byl jeho projev vysílán v místním rozhlase. Maminka ho prý tenkrát hlasitě kritizovala. „My jsme jenom museli do Králík a on tam přes ten rozhlas řval. A moje máma říkala: ,Takhle by nebyl sprostej žádnej císař.’ On prý říkal, hlavně když k sobě dostane mládež. Ty starý paličáky prý nepotřebuje. Ona říkala: ,Copak ti druzí to neslyšeli, když jsem to já slyšela? To si to neuvědomili, co vlastně řekl?’ Maminka ale prý život pod nacistickým Německem kritizovala často a nebyla v obci jediná. „Teď byly různý nedostatky, tak vždycky nadávala. My jsme jí říkali, ať je radši zticha. My jsme měli otevřený okno, takhle byla pěšinka tam nahoru, aby ji ještě někdo slyšel. Byly všelijaký případy, když někdo něco řekl a udali je a pak přišli a dokonce je zavřeli. To se stalo. (…) Ne všichni byli fanatici. Některým to docela dobře myslelo, a když Hitler šel tam na Rusko, tak otec říkal jedné sousedce, která přišla k nám: ,Jenom aby se nevrátil jak Napoleon.’ –  ,Ne, on je chytrej.’ Jsme viděli, jak je chytrej, vrátil se ještě hůř než Napoleon. (…) Tenkrát bylo nejlepší držet hubu, protože nechat se zavřít, to taky nebylo nic krásnýho.“

 

I když byla fronta daleko a válečné běsnění obec přímo nezasáhlo, přesto její obyvatelé trpěli. Většina místních mužů musela narukovat do wehrmachtu a spousta z nich se již nikdy nevrátila. „Naši sousedé. Tam, kde je teď kravín, dole u Pařízků, bydleli Neuznerovi a ti měli čtyři syny a dceru. Nejstarší Franz přišel o nohu, nejmladší Robert přišel o nohu a Herman, o kterém říkali, že to byl obzvlášť krásnej kluk, tam prý dostal střelu do břicha, a tak zůstal na frontě. Pak měli ještě Adolfa a ten jedinej přežil bez následků. (…) Ona ta jejich máma, ta seděla věčně u rádia a poslouchala a věděla, na který frontě ti její syni jsou. To určitě nebylo nic krásnýho.“

 

Na statku u Vogelů bydlelo několik lidí, kteří pomáhali s hospodářstvím. Mezi nimi i Čech Petr Vítek, který se za první republiky oženil s Němkou. V hospodářství bylo také nasazeno několik Poláků. „Jednou jsme měli na konci války celou polskou rodinu. Měli dvě děti a byli dole v chalupě.“

 

Anna Vašátková také vzpomíná, že za války chodila do Jungmädel, což byla obdoba Hitlerjugend pro mladé dívky od deseti let. „Pár písniček se zpívalo nebo jsme trochu házely mičudou. Žádné politické ražení. Byly jsme ještě děti, tak jakápak politika mezi námi.“

 

 

Konec války a odsun

 

Na konci války utíkaly ze Slezska před postupujícími sovětskými vojáky davy německých civilistů a vojáků, kteří se ubytovávali všude v okolí. „To byly plný silnice a už hodně brzo. Už někdy v lednu začali utíkat a samí civilisti a vojáci s těma koněma a těma plachtama. Pod nima všechno měli.“ (…) Všechny ty hospody byly plný až ke dveřím. Těch lidí, co utíkalo před Rusama!“

 

Dne 8. května přišli do kraje sovětští vojáci. Ti v německých oblastech velmi často znásilňovali ženy. Několik takových případů se prý stalo i v Červeném Potoce. „Po ženách šli, ale já jsem byla děcko. Mě si ani nevšimli. Ženský se musely schovat, a když se neschovaly, byly nakažený, když se náhodou dostaly do parády. Oni byli nakažení ti vojáci. Pán Bůh ví, kde všude na frontě si tu nakažlivou nemoc sehnali. Když opravdu k tomu došlo, tak se potom chodily léčit, ale většinou se schovávaly, schovávaly, schovávaly. Všelijak na půdách, v seně a všude. Zkrátka a jednoduše se vědělo, že je zle.“

 

Všude, měli sovětští vojáci zájem o hodinky. Podle vzpomínek pamětnice tomu ani u Vogelů nebylo jinak. „Přišel první Rusák a chtěl na mým otci hodinky. Někdo říkal, že Rusáci jdou po hodinkách. Tak on je dal do jedné skříně, kde měla maminka takový zbytky z toho... Musel ty hodinky vytáhnout a tomu Rusákovi je dát. On šel s tou pistolí za ním. Ty hodinky musel mít. Moje máma měla takový malý hodinky, ještě z těch mladých let. Na ten řetízek, jak se to kdysi nosilo. To vždycky uvázala na koš se svačinou, aby věděla, když byla daleko vzadu, kolik je hodin. Ty nechala jen tak v té kredenci. Taky přišel jeden Rus, koukal. Oni moc dobře věděli, kde ty věci jsou. Otevřel kredenc, vytáhl hodinky a byl taky v čudu. V Králikách vypravovali, že jeden si vzal budík a on ten budík byl nataženej. Teď začal hrčet a on prej do něho střílel.“

 

Ještě v květnu do Králík přijela partyzánská brigáda s velitelem poručíkem Josefem Hýblem, která ve městě svolala tzv. národní soud. Při něm bylo velmi rychle k brutálnímu bití nebo smrti odsouzeno několik Němců. Lidé z této brigády měli na svědomí i několik poprav v okolních vesnicích. Pamětnice vzpomíná, že v Červeném Potoku k žádným trestným výpravám nedošlo. Nad obcí sice byl popraven Hugo Katzer, ale u toho prý byli českoslovenští vojáci. Vzhledem k tomu, že partyzáni byli do okolí posláni na rozkaz tehdejšího ministra národní obrany gen. Svobody a ministra vnitra Noska, mohlo se jednat i o partyzány, protože ti nejspíš byli také oblečeni do vojenských uniforem. „To byl sedlák a říkalo se, že se všechno musí odevzdat. To je pochopitelný. Rádia, zbraně, u nás žádný zbraně nebyly. Nikdo nechodil na hon. Ten na ten hon chodil a nechtěl tu pušku dát, tak si ji radši zakopal tam na kopci u jednoho stromu. To byl taky nápad. A oni zatím přišli vojáci. To byli vojáci, to nebyli partyzáni. Přišli takhle z kraje a koukali dalekohledem a viděli, že tam někdo kope. Tak samozřejmě hned za ním. Musel si vzít provaz s sebou a oběsili ho. Támhle, jak je kostel a pak je hospoda.“

 

Po vesnici prý chodily skupiny Čechů, kteří procházeli domy. „Oni chodili od baráku k baráku a otočili baráky vzhůru nohama.“ Anna Vašátková vzpomíná, že jim v nepřítomnosti vykradli dům. „Jednoho hezkýho dne jsme museli jít pro ty pásky s tím N a legitimace. Zatím lidi přišli na to, co máme schovaný v truhle. Tatínek měl krásnej novej oblek. Byl pryč. Já jsem měla dva kabátky, taky byly pryč. Oni potom vytáhli, co se jim tam líbilo, ale jestli to byli partyzáni nebo to byli obyčejní vojáci, těžko říct.“

 

Velká skupina Němců z obce byla krátce po válce vyhnána za hranice do obce Mezilesí (něm. Mittelwalde) v Kladsku. „Museli ke škole a trochu něco vzali s sebou, co unesli, a táhli tady do Mezilesí. Starý lidi snad naložili na nějakej vozík a odtáhli je.“ Tam ale dlouho nezůstali a postupně se vraceli zpět do Červeného Potoka.

 

V Červeném Potoce se noví osadníci v prvních měsících po válce neusídlili. Podle tvrzení pamětnice to bylo kvůli karanténě, protože v okolí byla rozšířena slintavka. „Rusáci táhli strašnýho dobytka. Celý velký stáda táhli. Chtěli je táhnout do Ruska. Jestlipak do Ruska došli? Ty krávy taky musel někdo dojit. Ty ženský se bály. Oni je vždycky nahnali na dojení, ale těžko, protože ženský se těch Rusáků bály. A oni tímhletím roznášeli slintavku. Na Červeným Potoku byla slintavka. My jsme ji tady neměli, ale někteří dostali tu slintavku. Aby se ta slintavka neroznášela, tak bylo zakázáno zabírat usedlosti. A ti okolní Češi, kteří to takhle chtěli zabrat, tak neměli možnost. Pak teprve přišli Slováci, když už bylo po slintavce. Ti Češi, kteří z těch okolních vesnic chtěli něco zabrat, tak už měli zabráno. Ten Červený Potok byl jaksi vyřazený, tak přišli samí Slováci. Tou slintavkou se tohle stalo.“

 

V průběhu roku 1946 probíhal na Králicku odsun Němců. Až na jednu výjimku byli odsunuti všichni obyvatelé Červeného Potoka. „Celá vesnice byla vystěhovaná, tam nezůstal nikdo. Akorát nějakej Braun, který byl taky na chvíli zavřený, protože něco řekl.“ Mezi odsunutými byli všichni příbuzní a kamarádky tehdy čtrnáctileté Anny, která to velmi těžce nesla. „Tenkrát všichni ti moji spolužáci byli pryč a já jsem říkala: ,Mami, já chci taky pryč. Já už tady nechci zůstat.’“ Vogelovi nebyli do odsunu zařazeni prý z toho důvodu, že měl otec českou matku. Oba rodiče také uměli dobře česky a otec ještě ovládal ruštinu, kterou se naučil během tříletého ruského zajetí v 1. světové válce.

 

 

Nebyli zařazeni do odsunu, přesto byli vyhoštěni

 

Zpočátku ještě otec hospodařil na svých polnostech. Vesnice ale byla vylidněna a obdělávat 19 hektarů půdy bez pomoci čeledínů nebylo vůbec jednoduché. „My jsme museli všechno zvládnout. Víte, co to bylo.“ V roce 1948 ale přišli na jejich statek čeští reemigranti z Volyně, Šteflovi, a celá rodina se musela během čtyřiadvaceti hodin vystěhovat. Otec narychlo sehnal bydlení v podkrovní světnici v Králíkách. „Během čtyřiadvaceti hodin jsme se museli ztratit. Do druhýho dne. Oni přišli, když jsme takhle obědvali, a druhej den ráno jsme se museli vystěhovat. Tyhle hodiny, co visí na stěně, dostala kdysi maminka jako dárek k svatbě. Ty vzala pod paží a šli jsme takhle přes kopec a tatínek jel s koněma s těma postelema a s nějakým tím dřevem, abychom měli čím topit.“

 

Asi za šest týdnů ale museli oba rodiče na práci do mlýna u Holendů, do 40 kilometrů vzdálené Rybné nad Zdobnicí. Na obývání tam dostali jen jednu malou místnost. „Máma tam ležela na nějakým gauči a tatínek taky na nějakým primitivním lehátku. Byli to bohatí lidi, ale tak my jsme nenechali ty naše služebníky. Každej měl svou postel a svoje peřiny dostali.“ Otec nakonec po několika měsících sehnal pro oba práci v blízké Slatině, kde měli mnohem lepší podmínky.

 

Anna mezitím pracovala na statku v Prostřední Lipce, ale poté, co jí na úřadě přestali vydávat potravinové lístky, jí otec sehnal místo v Orbanu Vamberk, kde pracovala v tkalcovně. Později byla zaměstnána v podniku Hedva Králíky a v roce 1955 se vdala za Čecha Zdeňka Vašátka.

 

Někdy v roce 1951 se rodiče museli vrátit do Králík, protože si je na práci vyžádal místní státní statek. Matka Anna měla v té době již 57 let a z celoživotní dřiny měla již podlomené zdraví. Neměla ale nárok na důchod, protože většinu života pracovala na soukromém hospodářství. Nakonec odešla do invalidního důchodu. Její manžel zemřel na rakovinu a ani jeden z rodičů se nedočkal navrácení jejich hospodářství. To bylo dceři Anně Vašátkové zcela zdevastované navráceno až v roce 1994. Během několika let se podařilo statek opravit a s manželem tam trávili každé léto. Dnes již Anna Vašátková žije sama v Králíkách a při vzpomínce na rodnou obec jí nejvíce vadí dnešní neutěšené okolí. „Dneska nevidíte z jedné strany na druhou, jak je všechno zarostlý kolem těch potoků. To jsou samý stromy. Dříve to ti sedláci všechno vyžínali, nenechali to takhle rozjet. Kdyžtak to brali na topení, když už tam něco vyrostlo, a ne aby to tam nechali zarůst. Dneska je to všechno zarostlý.“

 

Pro Post Bellum v roce 2012 natočil a zpracoval Vít Lucuk, mail: vitlucuk@seznam.cz