The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Štěpán Vašíček (* 1927  †︎ 2017)

• narozen 21. prosince 1927 ve Vnorovech na Hodonínsku

• v Bzenci se vyučil elektrotechnikem

• v roce 1949 uvažoval o útěku za hranice, nakonec narukoval na vojnu k tankistům s poznámkou PN (politicky nespolehlivý)

• při politickém školení na vojně nesouhlasil s komunistickým názorem na Čihošťský zázrak

• 12. května 1950 zatčen, obviněn z dodávání součástek na výrobu vysílačky špionům – zinscenováno StB

• odsouzen za velezradu k desetiletému věznění

• ve věznici na Cejlu mu bachař při strhávání křížku z krku zlomil dvě žebra

• prošel Mírovem, korekcí v Ostravě, věznicí na Borech

• ve všech lágrech se díky svému vyučení většinou dostal na elektrodílnu, takže nemusel fárat do dolů

• v táboře Bratrství jej velitel Paleček postavil na 56 hodin po pás do sněhu ve třicetistupňovém mrazu

• v Bytízu napomáhal útěku vězňů v kabelové cívce a napsal stížnost na poměry v korekci

• v lágru Vojna zažil časté korekce

• 12. května 1960 propuštěn na svobodu ze slovenského Leopoldova

• zemřel 18. října 2017

Mládí a odplata za Čihošťský zázrak

Štěpán Vašíček se narodil 21. prosince 1927 do zemědělské rodiny ve Vnorovech. Měl dvě sestry a jednoho bratra, který zemřel jako dvouletý na černý kašel. Svoje mládí popisuje takto: „V naší rodině se žilo v duchu katolickém, který pronikal celým životem. Benediktinské ,Ora et labora‘ se na dědinách uskutečňovalo každodenně a v tomto prostředí jsem prožíval své mládí.“ Po absolvování obecné a měšťanské školy se v roce 1943 začal v Bzenci učit elektrotechnikem u mistra Oldřicha Goldmana.

Po čtyřech letech začal pracovat ve Strážnici ve firmě Norbert Štěpaník, kde jej v roce 1949 zastihlo rozhodování, zda odejít za hranice, či zůstat: „Chtěl jsem odejít za kopečky a měl jsem tehdy s páterem Josefem Cukrem, který studoval v Anglii a Belgii, domluvenou schůzku na Hostýně, abych měl nějaké znalosti, jak to tam venku vypadá. Jel jsem na motorce na Hostýn, bylo to ve všední den. Přijel jsem na Hostýn a akorát začínala mše svatá. Byl jsem na mši svaté a tam mně přišla myšlenka: ,Štěpáne, nechoď nikde, budeš trpět.‘ Ta byla potom tak vžíravá, že jsem ještě šel na tu schůzku, podebatovali jsme, povykládali jsme a odjel jsem domů. Ale tato myšlenka se pořád vracela. Tak jsem si řekl, že nepojedu, a narukoval jsem na vojnu do Dědic u Vyškova a tam jsem sloužil jako voják. Pochopitelně, když jsem došel na vojnu, už tam byla poznámka PN, politicky nespolehlivý, to bylo z obce. Začalo se o tom mluvit až na jaře, o takzvaném čihošťském zázraku. A tehdy poddůstojník na politickém školení, které bývalo každý den nebo každý druhý den, začal o čihošťském zázraku. Načež jsem se přihlásil a říkám: ,Pane četaři, lžete. Já už jsem předtím viděl film, a lžete, protože tak to není.‘ On okamžitě přerušil školení, rozpustil to a večer jsem měl debatu, na kterou došlo asi pět poddůstojníků. Ta debata trvala asi pět nebo šest hodin a po ní mě chtěli nechat zavřít. Ovšem nedošlo k tomu, až asi po dvou měsících. Byl jsem ve stráži a najednou pro mě došli: ,Odevzdejte zbraň.‘ Sbalili mě a odvezli do Brna do Masarykových kasáren. Tam mě 12. května 1950 zavřeli a od té doby jsem byl zavřený až do 12. května 1960. Na Cejlu jsem byl asi rok. Hned, když jsem tam přišel, bylo to asi po týdnu, měl jsem na krku křížek. Ten mně bachař strhnul, zlomil mně přitom dvě žebra a dostal jsem za to šest týdnů poloviční dávky jídla. Když jsem šel k doktorovi, jak už jsem cítil na žebrách srůsty, tak jsem dostal čtyřikrát salicyl v prášku. A to bylo všechno. Na cigaretové papírky jsem napsal litanie loretánské, které jsem znal zpaměti, a několik mariánských písní, které jsem znal zpaměti, a pak najednou nám to vyfilcovali. S takovou malou tužkou. Když na to došel, ptá se: ,Čí to je?‘ Tak jsem se přihlásil: ,No moje.‘ – ,Člověče, jak si to představujete? Tužka, to je horší než kulomet. Kdybyste měl kulomet, tak za to nemožete tolik dostat.‘ No a tak jsem šel do korekce. Tak jsem byl poprvé v korekci, čtrnáct dní na Cejlu, a odtud jsem chodil také k soudu. V korekci nás dvacetkrát za noc budili, každý třetí den jsme dostali poloviční dávku jídla a třikrát denně jen chléb a vodu.“

Na Cejl vzpomíná Štěpán Vašíček dále takto: „Byl tam bachař, říkali mu Flanček. On špatně mluvil, ale jinak výborný chlap to byl. A ten nosíval noviny. Měl jich zastrčené v kapse, aby mu jich mohli z té kapse sebrat. Tož skoro každý den nosil chlapom noviny. To dycky došel, prošel sa, kluci mu jich sebrali a četly sa noviny. Když sa přečetly na jedné kobce, přesunulo sa to na další kobku. Takže sa tam hodil špagát nebo nit a po niti sa to poslalo z okna do okna. Tak sa to dělávalo v kriminále. Posílaly sa balíčky, posílaly se různé zprávy, třeba po niti se to pustilo. Domlouvali jsme se Morseovou abecedou. Večer, jak se zalehlo, tak už bylo jenom slyšet ťukání na zeď kartáčkem na zuby.“

Naopak při vycházkách se venku daly sdělovat zprávy třeba o tom, jak vypadá politická situace: „Přes dvůr jsem si ruční abecedou psal s plukovníkem Robotkou, kterého později popravili.“

S mlácením vězňů u výslechu nemá Štěpán Vašíček zkušenosti, poněvadž nebyl vyslýchán estébáky, ale vojáky, kteří se k němu chovali slušně. Brněnským soudem byl odsouzen za velezradu, kterou soud odůvodnil tím, že Vašíček dodával špionům součástky na výrobu vysílačky, ovšem toto bylo zinscenované StB.

Palečkovy výhrůžky v táboře Rovnost

Po soudu byl odvezen na Mírov, kde si pobyl dva nebo tři měsíce. V té době ovšem bachaři chtěli sesadit velitele, a tak udělali fingovaný útěk a čtyřicet vězňů do něj spadlo, Štěpán Vašíček mezi nimi. Vězni byli odvezeni do Ostravy do korekce a poté do věznice na Bory. Zde byl Štěpán Vašíček umístěn na samotku, kde šil řemínky na ruksaky a kde se setkal s páterem Antonínem Huvarem. Po třech měsících se octl mezi pěti elektrikáři vybranými na práci při elektroinstalaci haly. Po dokončení práce jej odvezli na Jáchymovsko, do ústředního tábora Bratrství, kde se zdržel pouhé tři dny. Zde potkal JUDr. Jana Haluzu, trenéra Emila Zátopka a nadšeného člena Orla, kterého předtím pravidelně potkával ve velehradské župě při cvičeních, později, když se hrávala divadla, v režisérských a loutkářských kurzech a také při poutích na Velehradě v předsocialistické době.

V táboře Bratrství dostal číslo A05246, dvě deky, ešus a lžičku a poté jej odvezli do lágru Rovnost: „Tehdy byl velitelem na Rovnosti Paleček, vlastním jménem Albín Dvořák. Tak jsem na Rovnosti byl necelý rok, protože jsem tam měl zase průser, a sice při návštěvě. Poprvé po třech letech jsem měl návštěvu a tam, už když jsme jeli k návštěvě, Paleček si nás asi pět vyvolal a říká nám: ,Vy nemáte návštěvu proto, že byste si ji zasloužili, ale proto, že o ni rodiče žádali.‘ No a tak podle toho taky ta návštěva vypadala. Mamička s kmotřenkú byly u návštěvy, no, a samozřejmě matka plakala, tak jsem jí říkal: ,Neplačte, buďte rádi, že máme možnost toto přinést z lásky k Bohu, nejenom za sebe, za své hříchy, ale za celý národ.‘ No a samozřejmě tím už jsem měl kolem sebe myslím osm bachařů. Říkali: ,No ale oni nám říkali, že nechceš poslúchat, že by tě mohli pustit.‘ Říkám: ,Nevěřte jim, lžú vám.‘ A použil jsem tehdy slov svatého Tomáše Mora, který říkal své manželce, když byl taky ve vězení, a anglický král jí říkal, že by mohl být propuštěný. Tomáš More říkal: ,Ano, musel bych souhlasit s tím, co chtěl král…‘ Tak, jak já bych musel souhlasit s tím, co oni (komunisté) chtěli. No a dál říká: ,Jak dlouho bych mohl žít mezi vámi? Rok, dva roky, pět, deset či dvacet… A za těch dvacet let bych měl ztratit celou věčnost?‘ No a tak hned po těchto slovech přerušili návštěvu, došel za mnou Paleček a říká: ,Vašíček, tak se mně zdá, že chcete viset.‘ Když jsme potom dojeli na lágr, už mě nepustil do tábora, jenom převléct se do normálních šatů, a postavil mě tehdy do sněhu. Korekce tam nebyla, ale na Rovnosti byl tehdy sníh. Bylo tam tak po pás sněhu. V tom sněhu jsem stál ještě s dalšíma asi pěti kamarádama Slovákama 56 hodin, jenom v těch muklovských šatech, nic jiného. A tehdy mráz dosahoval až minus 30 stupňů. Po třech dnech jsem se potom s pomocí kamarádů z elektrodílny na Rovnosti dostal na krajskou prokuraturu do Karlových Varů. Tam se sepsal protokol o tom, co se děje na Rovnosti, a bachaři potom za to dostali po nose. Když mě odváželi zpátky na Rovnost, tak ten eskorťák mně říká: ,Vašíček, tak bych vás nejradši vzal do lesa a vrátil se sám.‘ Já mu říkám: ,No já vím, že to vy umíte, takové věci.‘ “

V Bytízu nápomocen při útěku v kabelové cívce

Poté se znovu dostal do tábora Rovnost, ovšem už nešel zpět do tábora. Za chvíli přišel štábní kapitán a říká: „Tak Vašíček, a teď půjdete na tábor, kde vás budeme mít jako v zrcadle.“ Vzápětí byl odvezen do lágru Barbora (Vršek), menší tábor, kde bylo asi 400 lidí. Osvětář jménem Kulhánek jej nepřivítal nijak povzbudivě: „Vašíček, mám radši dvacet vrahů než jednoho politického. Podle toho se k vám budeme také chovat.“ Zde strávil Štěpán Vašíček dva měsíce a setkal se zde s převorem kláštera Teplá Heřmanem Tylem, jehož později opět potkal v lágru Vojna.

V květnu 1953 se dostal do Bytízu: „Na Bytízu jsem se dostal do elektrodílny, kde jsem poznal dobré kamarády. Taky tam byl Josef Kubačka, kterému se potom podařilo utéct pomocí kabelové cívky. Tehdy jich pět utíkalo v kabelové cívce a jemu se podařilo dostat se až do Ameriky. Byl jsem při tom, když je nakládali, protože jsme věděli, že kluci tam jsou, uvnitř se jich skrývalo pět. Rozřezali hřebíky, aby to nebylo poznat, že je s tou cívkou něco dělané, a tímto způsobem se jim to podařilo. Vlezli dovnitř, tam se zamkli, my jsme je naložili, nákladní auto je odvezlo do skladu kabelů a odtud se dostali potom ven, na nádraží. A než na lágru zjistili, že kluci utekli, tak oni už přecházeli československé hranice do Německa. Jenže měli smůlu, že se dostali do honičky na československé vojáky, kteří utíkali také přes východní Německo na Západ. Na druhou stranu ale měli štěstí, že na hranicích k nim přišel pes, vlčák. Oni si říkali: ,Tak, a je zle.‘ Tak mu kluci dali kousek chleba a ten pes si ho vzal. A teď ten pes šel přes Německo s těma klukama a třikrát je zachránil před prozrazením. Tak se jim potom podařilo dostat až do západního Německa. Dva chytili na hranicích, protože jeden z nich si tam vyvrtnul nohu a ten druhý ho nechtěl opustit. A ti se pak vrátili na lágr a dostali myslím dvacet roků přidaných. To bylo tehdy normální.“

Z Bytízu si Štěpán Vašíček odnesl také zajímavé vzpomínky na vyprávění hokejisty Boži Modrého: „Popisoval například návštěvu u maršála de Gaulla nebo vzpomínal, jak to vypadalo na večeři u anglické královny.“

Po měsíční korekci pátera Bruna Sklenovského, kde dostával poloviční dávku jídla jednou za osm dnů, tedy čtyřikrát za měsíc, jinak pouze kousek chleba a vodu, napsal Štěpán Vašíček upozornění na poměry v korekci: „Podařilo se nám poslat dopis, já jsem ho opisoval v rozvodně na šachtě, a sice na různá ministerstva, na prezidentskou kancelář, na ministerstvo zdravotnictví, ministerstvo vnitra, národní obrany, asi na pět ministerstev se to posílalo. Posílalo se to jako upozornění na koncentrační tábor Bytíz. Já jsem to psal přes kopíráky a originál jsem potom posílal domů, ale bohužel, ten se ztratil. Upozornění na koncentrační tábor Bytíz, teď co se tam všecko děje, jak to tam vypadá v korekci. Do třech dnů tam byli z některého ministerstva, okamžitě zavřeli do korekce táboráka, hned byla zjednaná náprava a od té doby už se v korekci jedlo každý třetí den, takže ten dopis zapůsobil. Na konci bylo napsané, že jestli nebude zjednaná okamžitá náprava, dopis podobného znění zasíláme Organizaci spojených národů. Takže do třech dnů tam byli a do třech dnů byla zjednaná náprava. Takže toto byla také jedna taková akce, co jsme dělali s kamarádama. Já jsem to tehdy psal přes kopíráky a posílal ty dopisy, protože jsem tu možnost měl tehdy. Takže mně to bral do Prahy, a nedával to na jednu poštu, ale na více pošt.“

Když z civilní kantýny v Bytízu vycházel zástupce náčelníka, zvaný podle zlatého zubu Zoubek, a zjistil, že Štěpán Vašíček má přístup do telefonní ústředny, kde byl pověřen prováděním oprav, rozčileně pro něj zajistil okamžitý odvoz do lágru Vojna.

Vojna, synonymum častých korekcí

V lágru Vojna se dostal na třídírnu rudy, kde se setkal s panem Vítem, který pod sebou měl všechny těžební stroje na Jáchymovsku. Ten věděl, že Vašíček těžební stroje zná, a zajistil mu práci v elektrodílně, kde pan Vašíček pracoval do září 1957. V táboře Vojna zažil Štěpán Vašíček četné korekce:

„Kdysi nás náčelník Vojík volal a říká: ,Jak se díváte na svoje odsouzení?‘ Já mu říkám: ,No jak, musím to brát sportovně.‘ – ,Co si o sobě myslíte? Ven, tři týdny korekce.‘ “

Mezi spoluvězni existovala také možnost, jak pomoct jeden druhému: „Nosili jsme s kamarádama jídlo do korekce, a protože se tam nosila vždycky jeden den poloviční dávka jídla a dva dni jenom třikrát voda a ráno dvanáct dekagramů chleba na den, snažili jsme se tu vodu aspoň osladit a dát do toho C–vitaminy. Přes kamaráda, který tam dělal zdravoťáka, jsme od doktora získávali celaskony. To se tam zamíchalo, to nebylo vidět, ale stačilo, aby to bachař okoštoval, a hned tam (do korekce) člověk za to šel na čtrnáct dnů nebo na tři týdny.“

Vězni z tábora Vojna utíkali přímo přes ostnatý drát: „Měl na tyči pověšené tři deky, prostříhával oplocení a bachař po něm střílel samopalem. Jenže ty tři deky ze samopalu neprostřelil. On když to prostříhal, vyskočil ven, položil ty tři deky, oni mysleli, že ho zastřelili, a hned utěkal druhý, přeběhl, třetí… No a tak z těch kluků jednomu nebo dvěma se podařilo dostat přes hranice, a ty ostatní chytili. Tak kluci myslím dostali potom po dvaceti letech navrch. To byla taková taxa, dvacet roků.“

Leopoldov – místo nevšedních setkání a zážitků

V září 1957 následoval transport do Leopoldova, kde EZ Bratislava zřizovaly výrobnu elektrorozvaděčů, a tak po lágrech sbírali elektrikáře a sváželi je do Leopoldova. Zde také dělal na oddělení technické kontroly výstupní kontrolu na výrobě rozvaděčů a oceloplechových skříněk. „Došel tehdy za mnou pracovník, říkali jsme mu Hvízdavý Dán, a říká: ,Vašíček, budětě hodnotiť socialistickú súťaž.‘ Já říkám: ,A nebudem.‘ On: ,A ako si to predstavujetě?‘ Já říkám: ,Já jsem vám jasně řekl, že nebudu.‘ – ,A ako to? Mátě hodinu na rozmyslenů.‘ Za hodinu došel a říká: ,Tak jak, Vašíček, jak ste sa rozmyslel?‘ – ,Já sa nemám v čem rozmýšlet. Já jsem vám jasně řekl, že jakákoliv taková soutěž je nemorální. Ani se k tomu nepřipojím, ani to nebudu hodnotit, ani nic podobného.‘ – ,Tak sa zbaltě a idětě do korekcie.‘ Tak jsem byl tři týdny v korekci v Leopoldově. To byla moje poslední korekce.“

Na rozdíl od brněnského Cejlu se v Leopoldově díky existenci splachovacích záchodů daly informace předávat jiným způsobem než ťukáním na zeď kartáčkem na zuby: „Tak se zaťukalo, kluci vyšpléchali vodu ze záchoda, no, a už se mluvilo. Když jsme byli v Ostravě, záchod, ten byl na všechno. Ze záchoda se pilo, v záchodě se umývalo, na záchod se chodilo na záchod a taky se tam pralo, protože nebylo kde, takže se pralo v záchodě. To se spláchlo dycky… Takže takový byl život… Zas, v různých dobách to bylo různé.“

Kromě místa nesvobody a tvrdé dřiny byly komunistické lágry také místem setkání se starými či novými přáteli, mezi nimiž figurovaly i významné osobnosti z řad spisovatelů, kněží, politiků a jiných. Z trávy mezi baráky se občas ozýval zpěv slováckých a mariánských písní, při jejichž poslechu nejednomu vězni vytanuly na mysl vzpomínky na domov. V Leopoldově poznal Štěpán Vašíček při pobytu na samotkách Jiřího Dohalského, hraběte z předního českého šlechtického rodu, spisovatele Josefa Kostohryze, s nímž se přátelil, Šaňo Macha, slovenského ministra vnitra, či Luboše Hrušku. S básníkem Janem Zahradníčkem mluvili v den propuštění o básníkových plánech do budoucna, které bohužel kvůli jeho brzkému úmrtí nedošly naplnění.

Vzpomínky má také na vojenského kněze pátera Pojara, který v lágru sloužil mše svaté: „Já jsem nosíval do lágru hostie a mešní víno, které nám obstarávala jedna babička. Ze Svaté Hory jsme dostávali krabičku hostií, pětistovku, a aspoň půl litru mešního vína, které zase zajišťoval jeden kamarád, a já jsem to schovával u těžního stroje, kde bylo takové místo v písku, aby nám to nikdo nesebral. Hostie jsme měli ve vysokém napětí. Po částech se to nosívalo na lágr, aby kněží mohli sloužit mši svatou. V malé skleničce mešní víno a vždycky tak dvacet třicet hostií najednou. Jednou se mně stalo, že jsem nesl na lágr mešní víno a hostie. Hostie jsem měl v opasku, mešní víno v botě, a zrovna mě bachař vybral na filcunk. Samozřejmě člověk nesmí zpanikařit, musí dělat, jako by se nic nestalo. V kapse jsem nosíval logaritmické pravítko, které jsem potřeboval v práci. Jemu přišly oči na to pravítko: ,A čo to mátě?‘ Říkám: ,No logaritmické pravítko.‘ – ,A na čo to je?‘ Říkám: ,No na počítání.‘ – ,A ako sa na tem počítá?‘ Tak jsem mu ukázal několik operací, zastrčil mně ho tam a říká: ,Choďtě.‘ Takže takto jsem tehdy pronesl hostie a mešní víno. Hostie se při mši svaté používaly tak, že se řezaly na malé kousky, balily do cigaretových papírků a tak se konsekrovaly i konzumovaly. Pro mši svatou používal kněz jednu malou hostii. Mše svatá se sloužívala na baráku buď mezi postelemi, nebo byly i doby, kdy nás bylo i padesát šedesát na mši svaté na jedné cimře. Vždycky někdo hlídal, když by šli bachaři po lágru, tak sa dalo hned avízo, aby sa to rozešlo. Takže tak sa na tech lágrech žilo.“

„Máte představu, co by se stalo, kdyby na to bachař přišel, že zrovna mše probíhá?“

„To se nám stalo. Akorát skončila mše svatá a teď nás bylo dvacet na cimře a on nás tam chytil. Došel tam: ,Co tu děláte?‘ – ,Modlíme sa.‘ To bylo za Palečka na Rovnosti. Ale tím to skončilo. Napřed chtěl dělat nějaké výstražné potrestání, ale rozmyslel si to a nedošlo k tomu potom. Kluci říkali: ,To by bývalo bylo došlo ke vzpouře na celém lágru. Jestliže vám něco udělá, okamžitě tu bude vzpoura.‘ A to oni nechtěli, aby se tam stalo něco takového. Kdyby nás potrestal, většina lágru by bývala šla s náma.“ Paleček proslul svými filcunky, kdy do dek rozšlapali uhlí, cukr, všechno rozházeli a nařídili okamžitý úklid. Za hodinu došli, udělali totéž a toto opakovali třeba třikrát.

Snaha komunistického režimu o vymýcení zbožnosti se v lágrech paradoxně nenaplňovala, nýbrž hroutila: „Nosíval jsem u sebe nejsvětější svátost oltářní, což by jinak v civilu nebylo možné. Když jsem šel spát, věděl jsem, že mám u sebe Pána Ježíše. Usínal jsem s myšlenkou, že Pán Ježíš přišel a je s námi i přesto, že nás obklopují ostnaté dráty, skrz které nikdo neprojde. To byly nejkrásnější chvilky, které se dají těžko popsat. “

Na svobodu

Dvanáctého května 1960, tedy přesně na den po deseti letech od zatčení, se Štěpán Vašíček dočkal v Leopoldově propuštění na svobodu. Vlakem z Leopoldova na Moravu jich jelo pět, mimo jiné také páter Josef Cukr, který byl vysvěcen na kněze v Anglii, či Tonda Ticháček, zahraniční voják odsouzený na doživotí. Čtrnáct dní po návratu z vězení si Štěpán Vašíček sehnal práci, čemuž se divili také na okrese ve Veselí nad Moravou, kde mu znemožnili práci v dílnách v Příbrami, a tak si v Lipníku nad Bečvou udělal kurz televizního mechanika, kterého dělal až do roku 1967. Za socialismu se s páterem Františkem Líznou angažoval v šíření samizdatové literatury, zapojil se do finanční podpory rodin s malými dětmi a na Mírově mu ministroval při mši svaté.

S manželkou má tři dcery, které místo do Pionýru posílal do náboženství. V roce 1992 odešel po pětadvaceti letech strávených v pražském podniku do důchodu. Rehabilitován byl v roce 1989 vojáky, protože ve vězení seděl jako voják základní služby, i když jej soudil státní soud.

„Celých těch deset let kriminálu jsem prožíval s radostí a se zpěvem.“

Jakožto rodáka z Moravského Slovácka provázely Štěpána Vašíčka celý život zpěv a láska k lidové písni. Podle svých slov díky zpěvu bral všechna životní příkoří s humorem. V jeho životě je také pevně zakotvena víra v Boha: „Komunismus je zdrojem nenávisti, poněvadž v lidech pěstoval zlobu tím, že je nutil nenávidět. Tato nenávist se projevovala ve státě, na okrese i v samotných rodinách. Dnes je třeba, aby se mladí lidé naučili lásce, milovat. Milovat Boha, a tím milovat lidi. Protože jedině skrze Boha můžeme milovat lidi. Bůh je láska a v této lásce má člověk nejenom naději a oprávnění skutečně žít, ale také možnost zažít plnost radosti ze života. Takto jsme to vždycky dělali a takto to dělám do dneška,“ uzavřel své vyprávění Štěpán Vašíček.