Jiřina Vašíčková

„Já jsem jezdila do Rakovníka do čtvrté měšťanky, já jsem se moc dobře učila – všechny jsme se učily dobře a sestra se učila šít. A kvůli mně němčinu, že se doučím v pohraničí němčinu, a tady tatínek stonal a správce mu dal výpověď, tak uraženej... A tak v těch Polákách byli podruhé. Prvně že tam byl zlodějský účetní, tak šli pryč a majitel byl jiný a ten účetní tam byl zase. A když jsme se tam přistěhovali, tak německý lékař ze sousední vesnice, jsem se mu líbila, jestli bych kluka učila češtinu. A za týden přišel říct, že mě nemůže vzít, že je napjatá politická situace a že nemůže mít české děvče v rodině.“

„No a potom najednou, to si pamatuju ještě tu noc, já jsem spala jako dřevo a vzbudili mě a ona mobilizace. To bylo pláče, křiku, všecko. Vojáci se rozloučili a odjeli směr na Žatec a tatínek vzal žebřiňák a naložil na to nábytek. My jsme byli zvyklí na stěhování, měli jsme takové bedny na zámek. Tatínek zpíval, hrál na citeru, na gramofon, třebaže byl kovář a my jsme čtyři po něm zdědily dlouhé nohy, ale hlas ne. Tak to dal do beden a vlak už z Kadaně přes Prunéřov do těch Žaboklik nejel, tak to musel jet až tam. A přijel, odevzdal koně a my jsme tam šly pěšky do těch Žaboklik. Já když nemůžu spát, tak to vidím, na nádraží, jak jsme plakali, objímali jsme se s cizími lidmi, z otevřených vagonů koukaly kozy, někdo měl i tohle. Nevěděli jsme, co bude. A od rána do večera, oni furt stahovali vagony, až teprve stáhli a Němci to stejně zabrali. A tak jsme potom přijeli večer na Masarykovo nádraží, tam od spolku České srdce, tak už skupinu vzal, tak naše skupina se dostala do té ulice – jak se jmenuje – Sokolská? Byl tam sokol, tady blízko nádraží, no a tak jsme tam už na zemi měli připravené, rozdělení po Praze a dostávali jsme v hospodě, všude, polévky a kus chleba nebo housku.“

„To sbírali všechny dopravce. Tady co jsem měla ten mlýn, tak patřil do vesnice na Sázavě, Lešany, a tam byli soustředění ti dopravci všichni a pak jel na frontu. V Břežanech bylo to, ještě se o tom píše, takové soustředění, sebrali je a pak šel na frontu. Říkal potom, když se vrátil, že jeli přes Znojmo, to bylo po bombardování, takže nebožtíky, auto že měl samou krev. No a pak přijel na frontu Ruskou, no a byli za frontou a říkal, spal jsem radši pod autem, Rusové už je hnali a ojedinělá kulička vždycky cvrnk cvrnk, do kapoty, tak se schovával. Tak je Rusové hnali zpátky. A auto bylo na dřevoplyn, manžel to předělal a nechal to schválně zadehtovat. Už to nechtělo jet ta kolona, teď jeden, že sabotuj. Tak zahvízdali, auto vytáhli na louku, zvedli kapotu a granátem ho rozbili a manžela sebrali s sebou a on jim po cestě utekl z toho Ruska. Ani nevěděl, že tady byla revoluce, nic. Teď já byla v jiný stavu s touhle, nevěděla jsem, zda je živ, peníze žádné, že jsem ze mlýna měla brambory, že jsem tam chodila pomáhat, mouku a tak. Tak najednou potom tady ta, co neslyší, tady stála a koukala, jdou lidi od vlaku a najednou tatínek jde, no tatínek špinavej, zarostlej, museli jsme mu dát necky do chlívka, aby něco nepřinesl.“