The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Petr Vašina (* 1953)

• narozen 21. října 1953 v Karlových Varech

• otec byl politický vězeň

• roku 1956 se rodina přestěhovala do Příbrami

• od dětství se věnuje hudbě, hraje a skládá

• vzpomíná na srpen 1968 v Příbrami

• v letech 1969–1973 studoval na gymnáziu v Příbrami

• v období 1973–1979 studoval techniku na Vysokém učení technickém Brno v tehdejším Gottwaldově

• vojnu absolvoval v Karlových Varech

• v letech 1979–1984 pracoval v Rukavičkářských závodech Dobříš, pobočka Abertamy

• na sklonku roku 1989 zažil sametovou revoluci v Příbrami

• dodnes je aktivním hudebníkem

Petr Vašina se narodil 21. října 1953 v Karlových Varech jako jediné dítě manželů Vašinových. Ti se poznali v Jáchymově, kde jeho otec, politický vězeň, fáral v uranových dolech a maminka, dětská lékařka, dostala do místní nemocnice umístěnku. Na počátku padesátých let se rozběhla ve velkém těžba uranové rudy v Příbrami a Petrův otec, který nakonec zůstal horníkem na uranu až do důchodu, se sem s rodinou na podzim roku 1956 přestěhoval. Petr Vašina tak ještě pamatuje malebnou starou Příbram s úzkými uličkami a malými domky, bez komunistických paneláků na Drkolnově či na Zdaboři, osamocený březohorský hřbitov, na který se chodilo přes pole a louky a byl daleko za městem, a na počátky výstavby březohorského sídliště, na kterém s rodiči bydlel. Pamatuje také necitlivou asanaci starého města v šedesátých a sedmdesátých letech, které muselo ustoupit moderní socialistické zástavbě.

Nedostatek kvalitních nástrojů, žádný Youtube

Petr Vašina se od mládí věnoval hudbě, hrál i skládal. Sehnat ale za totality kvalitní hudební nástroje byl skoro nadlidský úkol. „Když do obchodu občas před Vánocemi přišla třeba foukací harmonika Hohner, nezáleželo na tom, v jakém je ladění, člověk bral všechno. První zesilovač postavil můj kamarád Jindřich Koš v šesté třídě a do školy ho přinesl v krabici od bot. Pro mě to byla jen skrumáž drátků. Sami jsme si stavěli elektrické kytary, jezdili jsme na burzy elpíček. Kamarád Ivan Korený chodil na koncerty Katapultu s papírkem, na který si zapisoval, co a jak tam hrají. Nemohli jste se písničky učit z Youtube.“

Přesto byla hudební scéna v Příbrami živější, než je dnes. Hrálo se každý pátek a sobotu minimálně na šesti místech, hrálo se na takzvaných čajích, pořádal se tanec po divadle – od pěti hodin bylo divadelní představení, po představení se v estrádním sále dostal ke slovu big beat. Kapely si navzájem pomáhaly třeba zápůjčkou vybavení. V Příbrami hrával Petr Vašina v průběhu let například v kapele Liberí Magní, v příbramském Blues Bandu, příbramském Big Bandu nebo v EVY kvartetu.

S optimismem sledoval uvolněnou atmosféru Pražského jara. V srpnu 1968 pracoval v mlékárně v Dlouhé ulici, kam jezdil ze sídliště na kole. Ještě mu nebylo ani patnáct let. Jedenadvacátého srpna ho před pátou hodinou ráno vzbudila maminka, tak jako obvykle, aby stihl dojet do práce. Tentokrát mu ale řekla, že nikam nepojede, že jsou ve městě sovětští vojáci. „Samozřejmě jsem neposlechl, sedl na kolo a jel jsem tam. A nic se nedělo, mlékárna byla v pohodě. A nějak kolem desáté, myslím, že to bylo, se před mlékárnou objevil tank a mířil na ni. Zřejmě to Rusové považovali za strategický objekt. Kvitoval jsem, že místní komunisté nedovolili okupantům být ve městě a odsunuli je za město na Baník.“

V roce 1969 nastoupil Petr Vašina na příbramské gymnázium. O rok později už by se tam kvůli svému kádrovému profilu možná nedostal, teď byly jeho největší starostí dlouhé vlasy, které ho nutili si ostříhat. Výraznější změny přišly na školu až v roce 1970, kdy mnoho pedagogů muselo ze školy odejít. Někteří z těch, co zůstali, se snažili studentům s politickým škraloupem pomáhat. Nad vodou tehdy Petra Vašinu držela především hudba.

Neustále v hledáčku Státní bezpečnosti

Po gymnáziu si Petr Vašina přál studovat medicínu, ale doporučení nedostal. Nakonec mu bylo dovoleno studovat techniku na Vysokém učení technickém Brno v bývalém Gottwaldově. Na koleji měl pocit, že na něj dva kluci donášejí příslušníkům StB. „Příliš jsem nepátral, zda je to pravda, i když jsem věděl, že naši kapelu má StB v hledáčku, a občas si nás pozvali na služebnu. Ale toho jednoho kluka jsem pak po revoluci opravdu našel v Cibulkových seznamech a tomu druhému jsem se v dopise omluvil, že jsem si to o něm myslel.“

V Gottwaldově se k němu také leccos doneslo o Chartě 77, třeba od Stanislava Devátého. Po jejím zveřejnění nejen v hudbě dosti přitvrdilo. Kapely se musely zpovídat, co budou hrát a jak to budou hrát. Jeden z jejich koncertů skončil jako velká demonstrace, kdy lidé skandovali hesla jako „Zabili jste nám Patočku“. Komunisté jim následně zakázali hrát. V roce 1977 se Petr Vašina v Gottwaldově oženil.

Po škole odešel na vojnu do Karlových Varů, svého rodiště. Po vojně ho poslali osidlovat pohraničí, a tak pět let žil ve vesničce poblíž Božího Daru a pracoval pro Rukavičkářský závod Dobříš, pobočka Abertamy. „Oproti Příbrami to tam bylo výrazně klidnější, vztahy byly lepší. Člověk neměl pocit, že ho někdo za zády práskne. A německá televize se tam dala naladit lépe než ta naše.“ O emigraci pamětník nikdy neuvažoval, jako jedináček nechtěl rodičům způsobit potíže.

V polovině roku 1984 se se ženou přestěhoval zpět do Příbrami a o tři roky později se jim narodila dcera. Až do roku 1991 pracoval v národním podniku Hamiro v Příbrami, který na přelomu osmdesátých a devadesátých let vedl.

Byli jsme za stávkokaze

V listopadu 1989 hrál Petr Vašina v příbramském divadelním orchestru. Spolu s kamarádem a spoluhráčem Jiřím Hejnicem jeli tak jako každý rok v listopadu pálit kořalku. „V roce 1989 jsme měli termín na pálení kořalky 17. listopadu. Tak jsme tady sbírali hrušky podél mlýnské silnice, Jirka z toho udělal kvásek, tamhle někde na Drkolnově to pořád vozil na balkon, do sklepa, na balkon a do sklepa, aby to správně zkvasilo. No a sedmnáctého ráno jsme to naložili a jeli jsme do Sulimova někde u Kroměříže pálit do pálenice. Pálili jsme kořalku, veselili jsme se asi do čtyř nebo do pěti do rána, no a osmnáctého jsme měli mít v divadle představení. Domnívám se, že to měla být Teta na snědení nebo něco takového. No a tak jedeme, i když tam nějaký zbytkáč ještě určitě byl, ale abychom neprošvihli to představení, tak jedeme, jedeme, jedeme a přijedeme do divadla a oni nám řeknou, že je stávka. Já říkal, jak stávka?! My jsme vůbec nic nevěděli, to ještě nebylo běžné, že v autech bylo rádio, a v pálenici rádio neposloucháš, my jsme nevěděli vůbec nic. Tak jsme tam byli za stávkokaze. Říkali jsme jim, my sem jedeme takovou dálku, riskujeme papíry, a vy si tady stávkujete! My jsme si přijeli vydělat svých sto deset za představení, a nic!“

Večer v divadle vystoupil před diváky Jan Vávra a řekl jim, co se děje. Následující týdny popisuje Petr Vašina jako euforické. Ve společnosti panovala radost a optimismus, který ji stmelily.

V roce 1991 pamětník skončil v Hamiru a založil si vlastí firmu, ve které pracuje dodnes. Ačkoliv se jako společnost máme výrazně lépe než za totality, s mnoha věcmi v dnešní vládě není Petr Vašina spokojený a je přesvědčen, že v demokracii by se některé věci dít neměly. Také stále hraje, aktuálně ve folkrockovém triu KVK (Korený, Vašina, Kolman) a folkovém duu s Míšou Mádlovou. Žije v Příbrami.