The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslav Vávra (* 1933)

• narozen 7. února 1933 v Lounech

• za války pomáhala jeho rodina uprchlíkům ze Sudet

• v dubnu 1945 se stal svědkem pochodu smrti

• po druhé světové válce chodil do Sokola a Junáka

• vyučil se truhlářem

• v letech 1953–1955 sloužil na vojně ve Vysokém Mýtě

• v roce 2022 žil v Lenešicích

Jaroslav Vávra se narodil 7. února 1933 v Lounech, ale celý život prožil v Lenešicích, kde měli rodiče malé hospodářství. Měl pět sourozenců a všichni už jako malí pomáhali s prací v zemědělství. Jaroslav Vávra měl na starosti kozu, kterou chodil s kamarády pravidelně pást k Ohři.

Člověka nesl v jedné ruce

V září 1938 nastoupil do místní obecné školy. Po mnichovské dohodě se Lenešice ocitly na hranicích Protektorátu Čechy a Morava, okolní vesnice jako Raná nebo Břvany už byly německé. Obyvatelé, kteří se nechtěli stát občany německé říše, se museli vystěhovat do protektorátu. „Všude byla spousta utečenců. My jsme měli doma málo místa, ale pamatuji si, že táta vzal do podnájmu nějakého učitele ze Sudet, aby měl kde být,“ vzpomíná. V Lenešicích byla silná proněmecká organizace Vlajka a spousta místních chlapců byla v Hitlerjugend.

Po obecné škole nastoupil Jaroslav Vávra do měšťanky. Válka byla tou dobou v plném proudu a začal se projevovat nedostatek pracovních sil. Aby žáci pomohli válečnému hospodářství, chodili často místo výuky pracovat na pole. Na konci války už se přestalo učit úplně. Školy byly vyklizené a sloužily jako ubytovny pro německé uprchlíky, kteří utíkali před postupující frontou. Stále častější byly nálety hloubkařů na nedalekou železniční trať, která přes Lenešice vedla. Jaroslav Vávra často pozoroval bombardovací svazy, které létaly směrem na Německo.

V dubnu 1945 prošel Lenešicemi pochod smrti. Jaroslav Vávra vzpomíná, že šli vězni od Postoloprt, prošli po Dlouhé ulici a stočili se přes trať směrem na Ranou, to už byli zase v Sudetech. Jen za ten kousek údajně zastřelili nacisté čtyři osoby. „Bydleli jsme u hřbitova a já jsem byl zvědavý, a tak jsem vždycky koukal ze zahrádky přes zeď. Tak jsem viděl, jak je hrobník pochovával. Drapnul ho za ty štráfaté hadry a nesl toho člověka v jedné ruce,“ popisuje pamětník. Večer 8. května 1945 bylo slyšet nepřetržité dunění. Jaroslav Vávra vylezl na komín a viděl, jak se blíží fronta. Nad Lenešicemi létaly stíhačky. Válka končila.

Potápěčem

Od první třídy chodil Jaroslav do Sokola, po válce i do obnoveného Junáka. Po měšťanské škole absolvoval jednoletý učební kurz a začal se učit truhlářem, aby mohl co nejdříve vydělávat peníze a pomoci svým rodičům s obživou. Zpočátku se učil u truhláře v Lenešicích, tomu ale dílnu po roce 1948 komunisté zabavili a přičlenili ji ke státnímu podniku OSP Louny, který sdružoval bývalé živnostníky, jako byli právě truhláři, sklenáři nebo zámečníci. Vávrovy nástup komunistů k moci příliš nepoznamenal, protože neměli majetek, který by stálo za to zabavit. Přesto museli z malého pole odevzdávat pravidelné odvody a z Jaroslava Vávry se stal místo sokola svazák.

Školu skončil v roce 1951 a o dva roky později nastoupil na vojnu do Vysokého Mýta k protiletadlovému dělostřelectvu. Záhy ho přidělili do vojenské kuchyně, ale to ho ani trochu nebavilo. Podařilo se mu dostat k železničnímu vojsku, kde si udělal svářečský kurz, a především kurz potápění. Jako potápěč měl na starosti například pokládku kabeláže pod vodou, čištění toků a hrází a podílel se také na stavbě Slapské přehrady.

Po vojenské službě začal pracovat se svým švagrem v oboru geologického průzkumu, kde dělal například odvodňovací práce v severočeských uhelných dolech nebo průzkumy v tekutých píscích. Kvůli tomu, že pracoval především v terénu, na něj nebyl ze strany komunistického režimu vyvíjen téměř žádný tlak, a tak totalitu příliš nepociťoval. „Pracoval jsem ale se spoustou inženýrů a dalších vzdělaných lidí, kteří kvůli svému kádrovému profilu nemohli vykonávat kvalifikovanou práci,“ říká pamětník.

Po sametové revoluci se Jaroslav Vávra věnoval truhlařině a do důchodu odešel až po svých osmdesátých narozeninách. V roce 2022 byl stále aktivní, včelařil, chodil do sauny a několik desítek let byl také členem turistického oddílu v Lounech, který má na starosti třeba rozhlednu Stříbrník nedaleko Lenešic. Každoročně zjara a na podzim chodili členové klubu rozhlednu uklízet, slavnostně otevírat a zase zavírat. Vyrostl v chudých poměrech, a to ho naučilo nechtít všechno, na co se podívá. Základem pro něj byla vždy rodina, ne majetky. V roce 2022 žil v Lenešicích.