The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslav Vávra (* 1955)

• narodil se 24. května 1955 v Semilech

• dětství prožil v Lomnici nad Popelkou, kde v roce 1970 ukončil základní školní docházku

• vystudoval gymnázium

• studium na Pedagogické fakultě v Hradci Králové ukončil v roce 1986

• po absolutoriu a vojenské základní službě nastoupil jako učitel I. stupně ZŠ v Benešově u Semil

• od roku 1996 působil deset let jako ředitel ZŠ v Semilech a dalších základních školách

• po celou profesní kariéru se věnoval především práci sbormistra dětských pěveckých sborů

• v roce 2023 žil v Semilech

Jaroslav Vávra se narodil 24. května 1955 v Semilech. Vyrůstal s rodiči a babičkou v Lomnici nad Popelkou. Velice rád vzpomínal na vyprávění babičky ze života za Rakousko-Uherska, z období obou světových válek i 1. republiky. Rodiče byli zaměstnaní ve výrobním podniku Technolen, otec jako tkadlec. Své dětství vnímal jako kouzelné, kouzelná byla i příroda kolem. Základní školu pamětník dokončil v roce 1970 v Lomnici nad Popelkou. Rád sportoval a chodil s kamarády na filmy o Vinnetouovi, na Poklad na Stříbrném jezeře i na Starce na chmelu.

Nevěřím už ničemu

Pamětníkovi bylo třináct let, když naši republiku 21. srpna 1968 okupovala vojska Varšavské smlouvy. Velmi dobře vnímal okupaci i to, co jí předcházelo a co následovalo. „Nemáte představu a těžko si ji vytvoříte, jaké bylo mezi lidmi obrovské nadšení, pro Dubčeka, pro politiky, ačkoli jak potom ukázala historie, ne vždy si to ti politici zasloužili, kromě Františka Kriegla, což byla výjimečná osobnost, ten nepodepsal ty protokoly moskevské,“ říká. Definitivní konec iluzím o „socialismu s lidskou tváří“ pak představovalo sebeupálení Jana Palacha v lednu 1969.

Nástup normalizace pocítila rodina pamětníka velmi silně. Otec, člen komunistické strany, byl při stranických prověrkách v roce 1970 ze strany vyloučen. K okupaci i celé posrpnové situaci se při prověrkách vyjádřil takto: „Nevěřím už ničemu. Nechci se proto angažovat pro něco, o čem nejsem přesvědčen, že je dobré. Pokud jde o mou osobu, prohlašuji, že jsem úplně na dně, že nemám dostatek sil pro politickou angažovanost. Žádné funkce z důvodu zdravotních nemohu přijmout, a proto také nebudu schopen plnit náročné úkoly, které budou na členy strany kladeny.“ Jeho pozice v Technolenu se pro něj stala neúnosnou, odešel z něj jako psychicky zlomený člověk. Matka byla členství v KSČ zproštěna.

Pamětník nastupoval na gymnázium v září 1970. To už tam v důsledku normalizace chyběli ti nejlepší profesoři a profesorky, včetně ředitele. S nástupem nového ředitele nastal ve škole chaos a rozvrat. Situace se stala natolik neudržitelnou, že ředitel musel být odvolán. Nová ředitelka přišla s úkolem situaci stabilizovat. Aby naplnila stranická očekávání, počínala si nekompromisně, nesnášela lež, měla velmi vysoké požadavky na plnění studijních povinností i na chování žáků. Časem si získala určitý respekt i u učitelského sboru též díky své snaze objektivně vyhodnocovat jednotlivé situace a pomáhat svým kolegům a kolegyním v běžném životě.

I za normalizace jsme žili studentský život

Samostatnou kapitolou se stalo úsilí založit na škole Socialistický svaz mládeže. Jakýsi představitel tohoto svazu se snažil před všemi shromážděnými studenty vysvětlit důležitost členství pro mladého člověka a přesvědčit je ke vstupu do této organizace. Na závěr svého agitačního vystoupení se zeptal, kdo se chce stát členem SSM. Z celé školy tak učinilo šest studentů. To bylo samozřejmě naprosté fiasko. Pamětník vzpomínal, jak i on a drtivá většina spolužáků vstoupila do SSM ve čtvrtém ročníku gymnázia. Členství bylo totiž jedním z důležitých kritérií pro přijetí na vysokou školu.

Studenti si však i v normalizační době našli způsob, jak žít studentský život. Hráli divadlo, sportovali, chodili na plesy. Pamětník se začal učit hrát na klavír, hudba a sport patřily neoddělitelně k jeho životu. Hudbou byl obklopen od dětství – zpívali rodiče, zpívala babička.

Pamětník se přihlásil na Pedagogickou fakultu v Hradci Králové na obor čeština-dějepis. Musel se však smířit s tím, že byl přijat na obor učitelství národní školy ZŠ. Na fakultě se zapojil do hudebního dění – stal se členem pěveckého sboru a velmi si pochvaloval profesory hudby. Pedagogickou praxi vykonával na vesnických školách v okolí Hradce Králové. Po úspěšném ukončení studií absolvoval roční vojenskou službu.

V roce 1979 nastoupil do svého prvního zaměstnání jako učitel I. stupně ZŠ v Benešově u Semil. Se svojí aprobací se však nespokojil; přihlásil se k dálkovému studiu na Pedagogickou fakultu v Hradci Králové. Studium s aprobací čeština-občanská nauka se specializací na hudební výchovu pro 5. -12. ročník úspěšně dokončil v roce 1986. To už s manželkou od roku 1982 žili v Semilech. Listopadovou revoluci v roce 1989 vnímal jako krásné období. Téměř deset let učil na II. stupni ZŠ v Libštátě. V roce 1996 se na základě vyhraného konkurzu stal na dalších deset let ředitelem ZŠ Fr. L. Riegra v Semilech. Na vlastní žádost odešel. Následovaly další základní školy. Učitelskou kariéru ukončil v roce 2018 jako ředitel ZŠ a MŠ v Benešově u Semil, tedy tam, kde se jeho učitelská dráha započala. Neskončil však se svými četnými aktivitami.

Učitel, zpěvák, sbormistr, hudební skladatel, divadelník, spisovatel i zastupitel. Pamětníkovy mimoškolní aktivity byly zcela mimořádné. Snad nejvíce energie a času vložil do práce sbormistra. Na základních školách, kde působil, zakládal dětské sbory (např.: Rozmarýn, a pro ty nejmenší Rozmarýnek na ZŠ v Libštátě), podílel se na obnovení činnosti Pěveckého spolku Jizeran, jehož je stále předsedou, byl členem pěveckého sboru Bořivoj. Během své kariéry absolvoval se svými sbory stovky vystoupení, účastnil se s nimi pěveckých soutěží. Během normalizace byl nejednou popotahován tu kvůli náboženským symbolům, tu kvůli repertoáru. Tím se však nenechal odradit. V roce 2003 založil festival Libštátské pozdní léto. S dětmi připravoval divadelní představení např.: Pohádky z Krakonošovy zahrádky. Nutno zmínit autorství operek, např. Sněhurka na vlastní libreto, kantáty Štědrý den na slova K. J. Erbena. Od roku 2023 byl předsedou celonárodní Unie pěveckých sborů. Zajímal se ale také o historii a současnost Semilska – přispíval do kronik, vydal publikace o historii i současnosti Semil a Libštátu. Dvě období byl členem městského zastupitelstva v Semilech. Za rok 2014 obdržel Cenu města Semil za zásluhy o kulturu a školství. S manželkou vychovali čtyři děti. V roce 2024 žil v Semilech.